Porcupine Tree - Up The Downstair (1993)

CD Kscope - KSCOPE133 /2008/

Porovnám li mezi sebou první dvě alba Porcupine Tree, je to jako nebe a dudy. Debut na mě dělá dojem sice zajímavé, leč krapet nesourodé směsky, ale Up the Downstair už je úplně jinej level. Je působivé svou kompaktností a jeho obsah bych charakterizoval jako fúzi psychedelického rocku a hypnotického trip rocku, podprahově působící na posluchačovi emoce. Je to také téměř nepřetržitý tok hudby a kvůli orientaci v tracklistu nezbyde, než pokukovat po displeji cd přehrávače.

V introdukci, která je nějakým výstřižkem z dokumentu věnujícím se problematice užívání drog nám moderátor suše oznámí, že to, co právě posloucháme, jsou hudebníci hrající psychedelickou hudbu pod vlivem chemické látky, která se jmenuje...a než se stačí vymáčknout, je tu přímočará taneční pecka Synesthesia. Repetivní motiv syntezátoru a rytmus chytlavý tak, že se musím držet abych nevyskočil a nezačal trsat futrováka. Tak si aspoň podupávám do strojově přesného tlukotu bicích Gavina Harrisona, který na novějších remixech přebubnoval původní automat. Monuments Burn Into Moments je jen kraťoulinkou vsuvkou, na kterou navazuje Always Never. Pozvolna gradující melodická písnička s basou tehdy teprve hostujícího Colina Edwina a hlučnými kytarovými sóly. Vrcholné okamžiky nabízí titulní Up the Downstair, strhující, zcela instrumentální taneční pecka oživená jen nějakými samply. Vskutku bych si ji dokázal docela jednoduše představit jako remix určený do klubů pro tancechtivou mládež a deset minut strávených u jejího poslechu uteče jak nic.

I Not Beautiful Anymore je instrumentální, ale zcela tady chybí ten elektronický tuc tuc spodek. Harrison mlátí do bicích, až lítají třísky a kytara dělá pořádnej rambajs. Po ambientní vsuvce Siren je tu hořce melancholická balada Small Fish. Viděl jste někdo Pištu se smát ? Já ne a on tyhle depky opravdu umí. Naštěstí mám trochu delší vedení a tak než se stačí dostavit depréze, přichází další vrchol v podobě téměř dvanáct minut dlouhé instrumentálky Burning Sky. Rytmus je opět vyloženě taneční, kytara hraje repetivní, mírně se obměňující chytlavej motiv a nechybí ani pěkné melodické sólo. Na úplný závěr je tu další náladotvorná smutnokrásná balada Fadeaway. Melancholie z toho stříká na všechny strany a jedno oko nezůstane suché. Skladba pomalu končí fade outem a já mám chuť vzít do ruky dálkový ovladač a znovu stisknout tlačítko play...

Reedice od Kscope vyšla v pěkném digibooku s bonusovým diskem navrch. Ten obsahuje EP Staircase Infinities z roku 1994, ale o něm snad někdy jindy.

Z prvního, psychedelického období Porcupine Tree si nejvíce cením právě Up the Downstair a Signify. Proto pět hvězd.


reagovat

bullb @ 04.02.2023 20:02:01
Keď si uvedomím, že ide o rok 1993, tak vtedy som nevedel o nič (tobôž počul niečo) o Porcupine Tree.
Trápilo ma rozdelenie republiky a hlavne ako zabezpečiť denný chlieb.
Na tomto albume sú tanečné rytmy (okrem iného), ktoré by ma mali privádzať minimálne do zúfalstva. Kojený hard rockom, jazz rockom by som mal zahorieť spravodlivým "hnevom" a odsúdiť túto hudbu.
Naopak, kolega snake výborne vystihol, čo je tu vynikajúce. Nepoznám prvý album od P.T., teda neporovnávam.
Toto však beriem, skvelé hudobné plochy, inštrumentálne majstrovstvo, veľmi príjemný spev, atď...
Veľmi pekných 4*

Podle mého názoru, jak mi říká pane celá porcupinovská diskografie, je Up the Downstair nejlepší jejich deska. Společně s The Sky Moves Sideways. Mám rád tyhle hypnotické rytmy. Konkrétně titulní sladba mě přivádí do stavu, kdy nejsem dalek ubalit si Jointa a na zařízení zmáčknout čudlík opakuj sktuální skladbu do zblbnutí. Miluju, především německý, rockimpressionismus, především sedmdesátých let, nebo tvorbu týpků jako Harolda Budda, Steve Roacha, Davida Parsonse nebo některé desky Georga Deutera. Ale opravdu jen některé, v čele s úchvatnou deskou SAN. Proto jsou mi tak strašně blízké tyhle dvěuvedené desky Porcupine Tree. Ale i ostatní mě oslovují, Signify nebo Deadwind a další. Mám v asutě báječné audio a na CD mám v autě vždy aspoň tři-čtyři desky PT. Up tam mám ale furt. Ale, samozřejmě, nejlepší poslech doma. Konkrétně v noci, kdy celá famíglie spí, nahodím na uši má Grada LAbs Prestige Series 325 a očekávám nirvánu. Obvykle mě nenechá ve štychu.
reagovat

luk63 @ 29.08.2012 09:48:04
A očemže tedy tahle deska tedy je? Jenom o tom jointovi? Tak to sem se moc nedozvěděl... :-(

Taffey @ 29.08.2012 09:59:22
Tobě to nestačilo? Myslím, že tím jointem jsem to napsal zcela jasně. Nebo to chceš převést do not? To taky umím, stačí říct. Ale myslím, že notový zápis by ti moc neřekl. Já poslouchám každou muziku pocitově. Jako celek. Třeba vytržené bicí, byť sebelepší, že bych poslouchal, bez souvislosti s celkem, to by mě nikdy nenapadlo, byť vím, že takových lidí je spousta a pak jim utiká fíling desky. Já nejsem ten typ, který tu bude psát sáhodlouhé rozbory jednotlivých skladeb nebo písní, co čím začíná a čím co končí, kdo na co hraje a jak. Na to já kálím z vejšky. Pokud mi, jak říkají Poláci, mrowki wendrujou po renkach, čili pokud mi běhá mráz po zádech nebo mám nějaký intenzívní pocit, pak je to v pořádku. Když se nic podobného nedostaví, stojí, z mého pohledu, páč někdo jiný to může vnímat jinak, deska za prd.

Tak jsem si dnes poránu dal tu „starou“ verzi a teď odpoledne tu „novou“. A musím se přiznat, že něco podobného se mi za celý můj mrzký a poměrně dlouhý život, nestalo. Zatímco ta „stará“ mě nudila asi i popáté, ta „nová“ se mi velice líbila už napoprvé, prostě je to mnohem živější, je to jaksi víc kapela, jestli mi jako rozumíte. Je fakt – a to si přiznejme na rovinu (nelžeme si do kapsy) – že např. takový Roman je proti mně znalec Porcupine Tree jako prase, takže otázkou zůstává, mám-li vůbec právo na nějaké to plkání a to už vůbec nechci rozmazávat na čem a v jakém formátu jsem to poslouchal.
Přes určitou monotónnost slyším „náznaky“ té skvělé kapely už v úvodní Synesthesia, Always Never se mi jeví jako jeden z vrcholů celého alba a na rozdíl od ostatních mi titulní Up The Downstair přijde velice nudná a nezajímavá, nerad bych použil v souvislosti s Porcupine Tree nějaká silná, až ošklivá slova, jako třeba „ nepříjemná“ nebo“ vlezlá“, ale je to tak, napadla mi ©Lothian, ani Gavin Harisson skladbu nezachrání :-)
Po nepříliš zajímavé (pro mě) Not Beautiful Anymore a o trochu povedenější, trochu Pinkfloydovské Small Fish, následuje asi druhý vrchol alba (no asi, prostě jo, pro mě jo, že jo), instrumentálka Burning Sky a pak třetí, Fadeaway, fakt nádherná (opět v duchu Pink Floyd), pomalá, lehce ponurá.
Takže co dodat ? Asi poděkování Stevenovi, že album „předělal“ a Bublovi (a Tučňákovi nebo komu, Jene ?), že se ke mně tato verze, byť v podobě kreténských digitálních odřezků, dostala a já ho tak úplně nezavrhl. Souhlasím s některými spoluspisovateli, že je to vlastně první album Porcupine Tree a víceméně bych se shodl s většinou i v počtu hvězdiček, vzhledem k následující tvorbě bych volil spodní hranici dvouapůlté až třetí, přesně vyjádřeno, dal bych cca 2, 56 setin.
reagovat

Po albu ON THE SUNDAY OF LIFE..., které bylo nečekaně úspěšné, a jehož kopie se musely ještě později extra lisovat (původní náklad 1000 ks byl rychle vyprodán), se Steven Wilson začal věnovat projektu No-Man, se kterým podepsal smlouvu u One Little Indian, a který mu umožnil se věnovat hudbě naplno. Mimo jiné se ale stále věnoval svému "vedlejšímu projektu" Porcupine Tree a plody této aktivity se dají vysledovat na VOYAGE 34. Původně měla být skladba "Voyage 34" zařazena na nové album Porcupine Tree, ale nakonec k tomu nedošlo a v roce 1993 vyšlo řadové album pod názvem UP THE DOWNSTAIR. Důležitou okolností pro další vývoj skupiny bylo angažování klávesáka Richarda Barbieriho (ex-Japan) a basáka Colina Edwina na nahrávání tohoto alba a následně také na živé koncertování, kdy se k nim ještě přidal Chris Maitland za bicími. Album existuje ve dvou verzích - původní bez akustických bicích a druhá s bicími doplněnými pozdějším bubeníkem Gavinem Harrisonem v roce 2003. Vlastním pouze tuto remixovanou edici a závěrečné hodnocení se váže na ní. Měl jsem totiž dříve i původní verzi a s akustikou je to tak o 50% lepší. Takže jdeme na to:

Po psychedelickém intru "What You Are Listening To" přichází nářezová "Synesthesia", které vévodí jeden repetitivní syntezátorový nápěv, a na který se nabalují další nástroje. Nutno říci, že má tato skladba pěkný drajv a osobně se mi moc líbí - dokonce jsem jí nějaký čas také používal jako vyzvánění na mobilním telefonu ;-) Pokračujeme další kratičkou vsuvkou "Monuments Burn Into Moments", po níž následuje "Always Never", která je jakýmsi skladatelským "mustrem", hojně využívaným S. Wilsonem v dalších fázích tvorby Porcupine Tree. Máme tu temné ambientní pasáže, časté změny tempa, Gilmourovská kytarová sóla (to na konci skladby je prostě vynikající) a v neposlední řadě nápaditou, precizní baskytaru Colina Edwina. Moc pěkná věc. Další skladbou je titulní "Up The Downstair", která opět začíná psychedelicky temně, a která se vyznačuje hlavně hustou, dark atmosférou. Nutno zmínit, že se jedná o ryze instrumentální věc, a která by si dle mého názoru zasloužila trochu zkrátit. Za refrén bychom mohli považovat jeden výrazný, úderný kytarový riff, který ale asi po padesátém opakování přestane bavit. Tahle věc určitě svoje kouzlo má, ale pro mě patří k těm průměrným z tvorby Porcupine Tree. Další na řadě je "Not Beautiful Anymore", která má dost podobný feeling jako předchozí, titulní skladba, pouze s tím rozdílem, že je v rychlejším tempu. Další moje ne zrovna nejoblíbenější věc a znovu instrumentálka. Následující "Siren" je již klasická "porcupiňácká" psychedelická vycpávka, která nám přemostí album do krátké "Small Fish", což je NÁDHERNÁ píseň s ještě nádhernějším zpěvným kytarovým sólem. Tahle skladbička patří dle mého názoru k černým koňům alba a především nám odhaluje hlavní přednost skladatelských schopností S. Wilsona - schopnost uvést posluchače do tzv. "pozitivní depky" (c) KeyserSoze. Nálada této skladby je totiž dost potemnělá a smutná, ale tak nějak to na člověka (tady mluvím za sebe) působí pozitivně melancholicky. Album nám začíná finišovat skladbou "Burning Sky" a ikdyž to jistě nebyl od Wilsona záměr, působí na mě tahle věc jako určitá předehra následujícího alba THE SKY MOVES SIDEWAYS. Opět zde máme atmosféru, která by se dala krájet, se spoustou ambientních zklidněných ploch se "zpívající" kytarou ála Gilmour. Moc příjemná záležitost a jedna z nej věcí na albu. Co ale říci na závěr alba a píseň "Fadeaway"? No, co vlastně říci o jedné z mých nejoblíbenějších skladeb od Porcupine Tree vůbec? Čirá nádhera! Tady se začíná ukazovat jeden z hlavních rysů snad všech alb od Porcupine Tree - velmi silné "zavíráky". Na minulém albu to bylo "It Will Rain For A Million Years" a na většině dalších albech je tomu nejinak. Znovu se zde jedná o krásnou, temnou, melancholickou a pomalou skladbu, tady navíc melodicky velmi výraznou a pro mě o jednoznačně nejlepší píseň z alba. Tohle Wilson prostě umí a upřímně nevěřím tomu, co se o něm říká, že je to studený čumák. Na složení takto emotivní věci musí mít člověk prostě srdíčko. Bravo.

Hodnocení celého alba je ošemetné, ale určitě se toto dílo dá považovat za velký krok dopředu oproti předcházejícímu albu. Nicméně, v kontextu celé tvorby Porcupine Tree se jedná o relativně průměrné album a lepší časy měly teprve přijít.

Hodnocení 3/5.
reagovat

Dnes toto album poslouchám poněkolikáté a současně poprvé. Byla to má zvědavost, kdo mě donutil přečíst si nejprve povídání, které mi s předstihem poslal kolega Tučňák. Díky němu jsem zjistil, že od tohoto alba existuje předělaná verze s živým bubeníkem, dokonce přímo s Gavinem Harrisonem. To bylo slintání, když se mi z hard disku skrze sluchátka Genius začaly do čerstvě vyčištěných uší linout nově přeprasené ořezky s bicími místo automatu. Ono tam (hehe) sice Gavin nepředvádí takové orgie jako na posledních albech PT, ale i tak se mi to poslouchá mnohem lépe než původní verze a jenom se zvýraznil rozdíl mezi tímto albem a předcházejícím On The Sunday Of Life.

What Are You Listening To jsou nějaké zvuky pro navození atmosféry a obvyklé kecy o drogách. A pak už to nakopne Synesthesia, moje nejoblíbenější věc na albu. Je to takový kolovrátek, ale pěkně chytlavý - v mých očích předchůdce písní jako Blackest Eyes nebo Halo. Následuje další propojovací stopa a pak už druhá skladba na albu, Always Never. Pěkné riffy, chytlavý refrén, to Steven fakt umí a i proto se jeho hudba od počátku poslouchá dobře a líbí se i lidem, kteří by některé mé jiné miláčky nezkousli a po poslechu některého ze suchošem doporučovaných alb by je asi odvezla sanitka do blázince. Ale zpět k Always Never. Prostřední část je pěkně uklidňující, pak se to znovu rozjede, včetně pěkně běsnících bicích a kláves. Dobré, ale z mého pohledu nic zásadního, stejně jako třeba Voyage 34. Titulní skladba je dlouhá space-rocková psychedelická jízda, hodně mi to připomíná Gong z jejich nejslavnějšího období, ale opravdu hodně. Stabilní rytmus, stejné riffy pořád dokola, chvíli klid, pak zase trochu šílení. Pěkné, ale nějak mě to úplně neuspokojuje.

Rychlá instrumentálka Not Beautiful Anymore se dost blíží těm novějším Porcupine Tree, moc pěkně zahrané, spousta energie. Po Synesthesii zatím nejlepší moment. Následuje další krátké hehe. Potom Small Fish, docela pěkná melancholická písnička. Burning Sky po zajímavém úvodu opět pokračuje směr Gong. Tentokrát je to ale lepší než u titulní skladby, tady na mě ta atmosféra působí mnohem víc. Skutečně pěkně vymyšlené, jako vždy výborná kytara a super bicí. Po pěti minutách se skladba začne znovu rozehrávat ke druhému nástupu a celé se to tak nějak opakuje, což bych asi mít nemusel. Fadeaway je dobrá uspávací píseň s perfektní kytarou, ale na tu délku možná zbytečně moc monotónní (i když to by zase nebyla tak uspávací, jak píšu).

Pěkné, pěkné, ale stejně nemám pocit, že by toto album bylo o tolik lepší než jeho předchůdce. Snad jedině ty bicí. Skladby jsou sice dobré a je to podáno tím krásným, melancholickým, pročištěným a vyleštěným floydovským stylem, ale téměř vždy mi tam "něco" chybí nebo přebývá a nepadám z toho na zadek jako u pozdějšího období. Takže zase 3/5, možná 3,5/5.
reagovat

První, oficiální album britských progresivistů. Porcupine Tree přichází se slušnou dávkou směsice space rocku a psychedelie. Inspiraci v Pink Floyd Steven Wilson nezapře. Od té doby, co jsem si pořídil remaster od Snapperu obsahující navíc i minialbum Staircase Infinities na němž většinu skladeb místo původního automatu odbubnoval Gavin Harrison si tuhle desku dopřeji daleko častěji. Skvělá Always Never, jednoduchá a přitom velice chytře provedená Burning Sky nebo závěrečná Fadeaway, to jsou hlavní pilíře alba. Mám rád ranné odbobí Porcupine Tree, jenž symbolizují desky Voyage 34, The Sky Moves Sideways a právě parádní Up The Downstair. Písničkověji laděné fandy PT možná tento titul dvakrát nenadchne, ale ty, co jdou rádi do hloubky a s každým poslechem chtějí objevit něco nového, ti si nepochybně přijdou na své.
K hodnocení: objektivně bych to viděl tak na 3,5 hvězdiček. Zdánlivě nižší hodnocení dávám s ohledem na další tvorbu.
reagovat