Premiata Forneria Marconi - L'isola di niente (1974)

Pokud někdy řeč stočí se na Premiata Forneria Marconi, skloňují se - a zcela po zásluze - hlavně první dvě alba, Storia di un minuto a Per un amico. Následující L'isola di niente je tak trochu schované v jejich stínu, ale rovněž výborné. Art rock prvotřídní kvality.

L'isola di niente - mrazivé intro v podobě chorálu Accademia Paolina di Milano dává tušit, že dít se tady budou věci nevšední, následuje razantní nástup kapely a já jsem ohromený dunivými mohutnými basy a dusotem bicích. Zhruba po čtyřech minutách je tu prostor pro zvukomalebné instrumentální kouzlení, které vám může připomenout výše uvedená první dvě alba, ale po druhém vstupu pěveckého sboru skladba vrací se k původní dynamické poloze. Závěr už patří jen a pouze atmosférickému kytarovému sólu.

Is My Face On Straight - jediná píseň v angličtině, s textem Petera Sinfielda. Tady už se to té tradiční poloze PFM hodně vzdaluje, začátek je opravdu "divný" a cítím tu přiblížení vzorům z britských ostrovů, nechybí sólo na flétnu, ale je to trochu "king crimsonovsky" kostrbaté. I tak skladbě nemohu upřít jisté kouzlo, kterým mě přitahuje. Po dvou a půl minutách se to celé pročistí, projasní a je tu docela pěkná melodie. Na konci je slyšet dokonce něco jako akordeon s odněkud z dálky přicházejícím recitativem, zní to zajímavě.

La luna nuova - můj osobní favorit, neobyčejně kouzelná a neodolatelně melodická skladba, která si přímo říká o symfonické aranžmá. Což se také na nejnovějším albu PFM in Classic skutečně stalo. To je prostě italská renesance se vším všudy.

A podobnou atmosféru můžeme si vychutnat ještě jednou, v baladě Dolcissima Maria. Nic zvláštního se na ploše čtyř minut neděje, člověk může na chvilku vypnout, nechat se unášet pěknou melodií a tichým přednesem Franca Mussidy. A nesmí chybět další opravdu pěkná instrumentální pasáž.

Via Lumiere - sedm a půl minuty dlouhá instrumentální palba na závěr. Tady se PFM pořádně odvázali, mnozí posluchači tady slyší záblesky King Crimson, nebo Mahavishnu Orchestra a nezbývá, než souhlasit. Není to sice úplně můj šálek, ale poslední dvě minuty už jsou - zaplaťpánbu - opět neodolatelně melodické.

Co dodat ? Tahle deska by neměla chybět ve sbírce fanoušků PFM a pro ty ostatní by to mohl být zajímavý tip. Dávám čtyři hvězdičky.



reagovat

Jarda P @ 25.08.2014 05:51:24
Ano, skvělá deska stejně jako předchozí dvě. Italskou verzi jsem si pořídil teprve nedávno, takže střídám její poslech s její anglickou verzí The World Became The World.

jirka 7200 @ 22.07.2019 21:14:01
Na této desce mne uchvátila úvodní, hutně symfonická L'isola di niente. To je naprostý skvost. Na zbytku alba nacházím příjemné momenty, ať jazz, či art rockového skupenství, první skladbu však již nic nepřekoná.

EasyRocker @ 23.07.2019 09:20:28
No, jen krátký komentář k Italům - nepřekousl jsem a asi nikdy nepřekousnu zpívanou italštinu. Teď jsem nedávno koupil Darwina od Banco, famózní hudba, ale jak se ozvala ta teatrální, přeexponovaná italština, úplně to se mnou otřáslo. Zkoušel jsem, ale za týden jsem je vyměnil, nešlo to. Anglicky zpívající (třeba The Watch) jsou skvělí, ale italština mi prostě sedne k opeře, ale ne k rocku.

Jarda P @ 23.07.2019 10:45:42
Mám obě verze, italskou i anglickou, a obě se mi líbí stejně. Dokonce možná víc ta italská. Italština v rocku mi vůbec nevadí, stejně tak jako maďarština nebo polština. Jen němčinu nemůžu.

EasyRocker @ 23.07.2019 11:09:15
Jarda: tu anglickou možná zkusím, pokud existuje :-)

To sa malo tak. V obchode s CD-čkami mali obidve verzie dosky, anglickú aj taliansku v digipacku. Dal som si vypočuť obidve a bez zaváhania som zvolil taliansku verziu. Je zvukovo neporovnateľne lepšia. Neobsahuje síce Impressioni di Septembre z prvej dosky, ale tú aj tak mám, takže mi to nevadilo.

Úvodná titulná skladba začína kvázioperným chórusom, aby následne prešla do ráznej inštrumentálnej pasáže. Už prvá skladba ukazuje, že skupina sa posunula od ľahkej a krehkej melodiky prvých albumov k progresívnemu akademičnu. Všetky skladby sú vynikajúce, ale podľa mňa sú menej prístupné bežnému poslucháčovi, ako predošlá tvorba.

Nový basgitarista je skutočne dobrý, úvod k Via Lumiere je toho dôkazom.

V celku ide o špičkový progresívny počin, hoci trošku náročnejší na posluch.
reagovat