Buckley, Tim - Starsailor (1970)

Je pondělní ráno, válím se v posteli a za Boha nemůžu přijít na to, co bych dělal. Tak jsem se odhodlal k činu z nejpodivnějších: víc než po roce píšu recenzi na Progboardu. Chvilku ještě přemýšlím o čem - nejdřív jsem koukal na Wishbone Ash, ale připadali mi příliš profláklí, koho by zajímalo číst si o nich zrovna ode mě, pak mě napadl Eberhard Weber, ale zjistil jsem, že tu nemá profil (!), takže jsem skončil u Buckleyho.
Starsailor je jedna z mých oblíbených desek. Rozhodně není nijak tradičně zařaditelná. Někdo (snad i zde) označil hudbu Captaina Beefhearta jako "progresivní blues". V tomto smyslu je hudba na této desece považovatelná za "progresivní folk" s příměsí jazzu.
Skladby jsou si do jisté míry podobné, přesto však mívají různou atmosféru, každá je trochu jinak "kořeněná". Celkem mimořádné postavení tu má Song to the Siren - melancholická a až nečekaně melodická skladba opravdu přetékající atmosférou.
Necítím se na nějaké dlouhé rozebírání songů, takže jen doplním, že kromě Song to the Siren mám osobně moc rád i Jungle Fire a hlavně Down the Borderline. První z nich po úvodní kytarové části přejde v naprosto hypnotizující rytmické blouznění, do kterého Buckley vypouští v podstatě už jen extatické skřeky. Down the Borderline je zase severo-mexicky stylizovaná skladba. Překypuje zvuky, ale přesto je nějak zvláštně líbivá, jednoduchá ve své komplikovanosti. A opět, ten rytmus...
To jsou asi důvody, proč dávám albu Starseilor pět hvězd - úžasná originální rytmika a skvělý zpěv.
reagovat

Martin H @ 31.07.2017 18:28:31
Krásná deska, nádherná píseň Song to the Siren. Je fajn, že ses rozhodl opět přispět. Snad nebudeme zase rok čekat.

"Hvězdoplavec" Tim Buckley už se dávno ztratil za obzorem obecně přijatelných hudebních forem a stal se z něho bludný meteor, který se ničím nenechá svazovat. Slůvka folk, jazz nebo rock mají na albu Starsailor význam už jen jako reliktní záření někdejších východisek, které kučeravý bard tvrdošíjně modeluje ke svému obrazu. Je víc hudebním impresionistou než písničkářem, vyjádření jeho emocí už nelimitují formální konvence, ale pouze fyzikální zákony, a i s těmi svým hlasem svádí ustavičný boj. S trochou nadsázky se dá říct, že dělá s folkovou písničkou podobné (a snad ještě odvážnější) experimenty jako Captain Beefheart s tou bluesovou.

Na dobré polovině alba se konkrétnější rytmická struktura rozmazává do svobodného střetávání kytary nepostradatelného Lee Underwooda s basou a perkusemi, frejazzový nádech tomu občas dodá trubka, křídlovka nebo saxofon, v písni Come Here Woman se o další dramatickou vrstvu postarají varhany. Titulní skladba Starsailor je přízračným blouzněním, které by skvěle zapadlo do strašidelného soundtracku Twin Peaks: Fire Walk with Me, ještě odpoutanější je následující Healing Festival. Tady i jinde (Monterey, Down by the Borderline) podrobuje Buckley svůj hlas těm nejkrkolomnějším testům odolnosti, ohýbá ho, hněte a škrtí tak, že se stává dalším nástrojem s netušenými možnostmi.

Jsou tu ale i místa, z nichž je cesta k nepřipravenému posluchači méně trnitá. Ve druhé půli Jungle Fire se přihlásí hybný jazzrockový groove, podobně rozhýbá Underwoodova kytara píseň Monterey. Rozmarná Moulin Rouge, z větší části odzpívaná francouzsky, je asi vůbec nejpřístupnější a má nejblíže k písničkářovým folkrockovým začátkům. Největší poklad se ale skrývá přesně v polovině nahrávky: nejslavnější a nejpřebíranější Buckleyho skladba Song to the Siren, omamná tišina uprostřed abstraktních vírů. Díky Buckleyho trýznivě odevzdanému zpěvu a naechované kytaře mihotající se jako slunce na vlnách dostává ale i ona neobyčejnou a zcela nemainstreamovou auru. Proto i když se tváří, že je z jiného těsta, než většina alba, hloubkou prožitku s ním jede na stejné vlně a nevyčnívá, není účelovým hitem, který má prodávat. Ani Starsailor tak není albem jedné písně, ale ohňostrojem nezkrotné hudební fantazie, v jehož středu je místo i pro jednu nádhernou, srdceryvnou modlitbu.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat