Williams, Tony - Tony Williams Lifetime, The - (Turn It Over) (1970)

Druhé album progresivního jazzového bubeníka Tonyho Williamse a jeho kapely Lifetime s názvem Turn It Over pro mě bylo dlouhá léta nedostupné, ale nakonec se na mě štěstí usmálo a i tuhle raritu jsem sehnal. Vzrušovala mě představa, jak asi dopadne spojení tak renomovaných hudebníků, jako superbubeník Tony Williams, mimořádný kytarový zjev John McLaughlin a konečně bývalý člen legendárních Cream – Jack Bruce s poněkud tajemným varhaníkem Larry Youngem, který se skrýval pod meditačním jménem Khalid Yasin. Ukázky z alba jsem asi poprvé zaslechl z pořadu Větrník na stanici Vltava, kde tahle hudba sloužila nejenom k poslechu, ale i jako podkres pod recitovanou angažovanou socialistickou poezii, kde se velebil Stalin, Ho-či-Min, Kim-Ir-sen a Castro….
Kapela Lifetime patří mezi nejstarší skupiny fusion music (u nás jazzrocku) a musel prosekat cestu takovým veličinám jako byly americké kapely Mahavishnu Orchestra, Weather Report, Return To Forever, Airto či Eleventh House.

TO WHOM IT MAY CONCERN – THEM / TO WHOM IT MAY CONCERN – US –
víření činelů a výrazné bubenické příklepy otevírají první skladbu, do které vstupuje řeřavý zvuk hammondek, syrové elektrické kytary s pořádně rozostřeným soundem a stejně drsná baskytara, která je ovšem v té decibelové masáží místy utlumena pod výrazným dynamickým náporem, v němž bicí nástroje rozviřují jako vichřice ovzduší pod řadou ďábelských kulometných přechodů. Skladba nepochází z autorské dílny kapely, ale je vypůjčena z repertoáru Chicka Coreyi. Hammondky se v dané době ve fusion music ještě používaly, ale brzy uvolnily cestu elektrickému pinau, clavinetu a později i synthesizerům. Hudba je to velmi razantní a nekompromisní, přesto nikoliv podle mého soudu není akademická a dokáže strhnout citlivého posluchače do svého víru. Závěr tomuhle hudebnímu běsnění učiní až mohutný úder na gong…..

THIS NIGHT THIS SONG – zvláštní až meditativní skladba rozvolněné harmonie je další příspěvek, kde dokonce Tony Williams i zpívá. Musím konstatovat, že jako bubeník je extratřída, zato jeho zpívání se mi jeví jako nedovařený pokus u náladový jazz. Jedná se o experimentální pokud práce se zvukem a krotkými rytmým ve zvláštních harmonických polohách, možná bychom mohli hovořit o baladicky pojatém jazzu….

BIG NICK – další skladba pochází z pera legendárního jazzového reformátora Johna Coltranea. Na hammondky se zde ve velmi dobré světle představí Khalid Yasin, který hraje suverénní improvizované party ve stylu dravějšího Jimmyho Smithe. Má smysl pro úhor, napětí a kloubí výtečně jazz s rhythm and blues a rockovými prvky.

RIGHT ON – perkusivní zvuky vytvářené na bicí soupravu pod echem působí téměř strašidelně jako je záhrobí, ale na to se potom v mohutném náporu představuje už silná instrumentace, které se žene jako dravá vodní záplava napříč harmonií. Tony Williams famźním způsobem udržuje napětí a John McLaughlin a Jack Bruce nijak nezůstávají v pozadí a dotvářejí tohle setkání půlnočních démonů v patřičném dramatickém tónu….

ONCE I LOVED – psychedelické zvuky dolované z hammondek za použití elektronických studiových dotáček tvoří tajemné záhrobní předobrazy, ale pak se Williamsův hlas ponoří do melancholických napůl zpívaných a napůl deklamovaných poloh. Skladba je tentokrát vybrána z repertoáru krále brazilské bossanovy Antonia Carlose Jobima, Viniciuse Demoraese a Ray Gilberta. Latinskoametrické atmosféra je navozována pouze rozvolněným náladovým zpěvem, ale stále nad těmito náladami, které lze nazvat silně melancholickými za přímé asistence svištění a syčení varhanních rejstříků a rozkladů akordických proměn elektrické kytary….

VUELTA ABAJO – spojení jazzového intelektualismu a rockové dravosti zde slaví jedinečný úspěch. Jack Bruce svým razantně drsným basovým tónem až brutálně čeří rytmické základy skladby. Dobře jim to s Williamsem šlape dohromady. Vynikající ukázka úžasného hráčského porozumění, nad kterým se vznáší bzučivé vosí nálety McLaughlinovy kytary tremola improvizujících hammondek Khalida Yasina. Kdo přivykl u nás albu Coniunctio (Blue Effect a Jazz Q Praha), nebude mít s touto skladbou vážnější problémy. Ale i tak si myslím, že tohle je ten správná nářez i pro rockery, kteří umějí číst mezi řádky…..

A FAMOUS BLUES – tajemný šepot Johna McLaughlina, se střídá s Khalidem Yasinem a máme tu dost osobité pojetí elektrického blues, silně kořeněného moderním jazzem. Začátek vypadá jako úvod k nějakému filmovému horroru…Williams neustále přesvědčuje o tom, jaký je mimořádný bubeník s famózní technikou a vůbec se nedivím, že McLaughlin chtěl o něco později při formování Mahavishnu Orchestra hledat podobný typ bubeník, vysokého technického formátu, který by byl schopen hrát jako on. Cobham byl jedinečná šance. Tohle je opravdu famózní způsob ovládání bicí baterie a uvědomuji si, že pojetí řady rockových bubeníků proto tomu působí hodně bezzubě (třebaže se jedná o jiný hudební styl a jiné rytmické pojetí). Tohle není ona proklamovaná bluesová dvanáctka, ale pracuje se zde hlavně s pocity a náladami, které jsou emocionálně bičovány zrychlujícími se hudebnímu attacky, v nichž Khalid Yassin na hammondky hraje skutečně srdcem a pocity a nechce zahlcovat dynamicky exponovanou skladbu nějakými divokými sólovými improvizacemi…

ALLAH BE PRAISED – vynikající ukázka vzájemné muzikantské kooperace. Divoce pulsující bicí baterie Williamse a jazzově důrazné basy Bruce dělají drsně odevzdaný rytmický základ pro střídavé kytarové eskapády McLaughlina a Yasina na hammondky. Chvíli se swinguje, chvíli rockuje a výslednice má skutečně jedinečný tvar. Velký hudební přesah – inspirace přichází od Larryho Younga (Klalida Yasina), který přestoupil na islám a Alláha si rovněž vypůjčil do názvu své skladby, kterou lze označit za jednu z nejzásadnějších na albu vůbec.

ONE WORD – tak tuhle McLaughlinovu skladbu budou znát především ti, co pronikají do tajů Mahavishnu Orchestra, protože skladba se objevuje i na jejich albu Birds Of Fire, ovšem jako ryzí instrumentální záležitost. Před mikrofonem stojí Jack Bruce, který výtečně stupňuje svoje harmonické schopnosti výtečného hlasu. Lze nazvat tuhle skladbu progrockem nebo fusion, jak myslím, že oběma je třeba jít vstříc. Možná je v této skladbě ještě poněkud nevyvážený sound, soudě podle stereofonního vjemu. Dokážu si představuit, jak dramatický se tahle skladba dala dynamicky stupňovat na koncertních pódiích. Nepostižitelně rychlé rytmické proměny a kytarové attacky tuhle rvavou a nekompromisnmí skladbu s vynikajícím vokálem museli znát lidé na koncertech. Ano, tohle byl skutečný předobraz jazzrockové vlny, inspirované nejen Milesen Davisem, ale i Jimi Hendrixem a patřičnou muzikantskou erudicí…..

Album nemá nějaký nápaditý obal. Černá plocha bílý nápis deklarují střídmost a vyrovnanost. Ovšem muzikantských inspirací napříč spektrem téhle hudby je zde spousta a nelze je neslyšet a nevnímat. Nijak se neprohřeším, když tohle „pionýrské album“ jazzrocku označím za vynikající projekt hodný plného počtu hvězdiček.



reagovat

stargazer @ 03.10.2020 17:35:08
Tony Williams na tohle album angažoval Jacka Brucea v domění, že tahle hvězda zvýší prodeje alb TWL. Zrovna se rozpadali slavní Cream a Jacka Tonymu doporučil John McLaughlin. Žádné velké prodeje tohoto alba se však nekonaly. Ani tohoto, ani alba Emergency! Nicméně obě desky z hlediska vývoje hudby v tomto ranku jsou poměrně zásadní. TWL byli pionýři jazzrocku, který se právě formoval.
Na koncertech hráli neskutečně nahlas, spousty lidí to šokovalo a právě tuhle hlasitost si McLaughlin "odnesl" ke své pozdější skupině Mahavishnu Orchestra.