Bathory - Hammerheart (1990)

Album Hammerheart, jehož vydání v roce 1989 překvapilo mnoho fanoušků starší a syrovější tváře kapely, je stylotvorným monumentem pagan (Viking) metalu a dodnes se k jeho odkazu hlásí tisíce souborů. Quorthon tehdy přeťal svou předchozí tvorb uskutečně razantně, což určitě chtělo autorskou odvahu a odhodlání.

Už úvodní Shores in Flames má veškeré atributy, kterými dovedl Quorthon očarovat posluchače... počátek patří jemné akustické kytaře, které sekundují samply mořského příboje. Přenáší nás to o staletí do minulosti, kdy se ze severu vydávali Vikingové na své výpravy do Evropy. Tak, jak popisuje obal tohoto skvostu. Akustické kouzlení pak střídá razantní riff a skladba nabírá těžkou hymnickou podobu. Quorthon kouzlí svým neškoleným, ale maximálně emocionálním a autentickým hlasem a sekundují i samply, které skladbu oživují od počátku do konce. Nechybí ani klasické procítěné, kvílející kytarové sólo. Už tento 11minutový monolit shrnuje veškerou genialitu autora na poli skladby, náladotvornosti... Závěr, opět se samplovanými zvuky severských bojových trub, a přenášíme se k dalšímu skvostu, Valhalle, opět s akustickým začátkem... rychle ale znovu přicházejí monumentální riffy jako neúprosné příboje vln, elektrická kytara ruku v ruce s akustikou, jejíž podmanivost dává Bathory tolik typickou tvář. Rodí se zde další famózní severská hymna a zasekávané riffy pak přinesou i o poznání ostřejší Quorthonův hlas. Skutečný bojový hymnus, před kterým smekám klobouk v dál... Baptised in Fire and Ice začíná samplovanými údery a bicím pochodem, do kterého se opět zapojují krásné kytarové zářezy a pak se opět rozvine nádherná hymnická skladba, provázená Quorthonovým ostrým bojovým rykem. Kytarová práce tu v některých momentech ještě upomene starší tvorbu kapely, ale celkově je již nálada skladby ryze pohanská. Father To Son je trýznivý hymnus, opět s velmi syrovou kytarou ještě "staršího" ražení, do které dramaticky vstupují chorálově zabarvené sbory a naléhavý mluvozpěv. Objeví se i naléhavé, plačtivé kytarové sólo. Vokálně netypická a parádní záležitost... Song to Hail up High je ta klasická akustická podoba Quorthonovy tvorby - naléhavá a emocionální... parádní práce akustiky a čistého hlasu se samplovaným ptačím křikem... stačí zavřít oči a každý tu krásu bude vnímat jinak. Pak ovšem přichází naprosto mimořádná hymna Home of Once Brave, jejíž riffová stavba a vokál doslova přetékají emocionálním nábojem a nápřahem. Pro mě jedna z nejlepších skladeb Bathory vůbec a geniální ukázka toho, co lze udělat z jednoduchého motivu a snad ještě jednodušší, přímočaré rytmiky. Parádní nostalgická tryzna za všechny padlé Vikingy... Závěr pak patří One Rode to Asa Bay, znovu přesahujícímu deset minut. Začátek patří samplům, opět se zapojenými koňmi a lehkým šuměním mořských vln. Přes krátkou akustickou vsuvku se rozvine další mimořádný opus, valící se riffy jdou v ruku v ruce se suverénním, hymnicky laděným zpěvem, občas nabírajím až chorálové vyznění. Ano, tato záležitost je především o nazničitelné kytarové práci - riffy běží, sekají, převalují se a krásně určují atmosféru, i když skladba určitě nemá mimořádně agresivní charakter. Ústředním pojítkem celé této Quorthonovy éry je atmosféra a nálada, nikoli hudební složitosti a akademismus. To je nutno pochopit a podle toho hudbu vnímat. Přestože album znám v podstatě zpaměti, dodnes při jeho poslechu necítím ani na vteřinu náznak nudy a přechází mi příjemné mrazení v týle...

S emocemi nabitou hudbou plně koresponduje lyrika, která nese plně severský odkaz a vše umocňuje nádherný Dicseeův obraz Poslední cesta Vikinga na obalu desky. Skutečně neexistuje lepší způsob, jak se přenést o více než tisíciletí zpět, než si pustit tento skvost večer třeba i za úplné tmy a nechat prostor vlastní imaginaci. Jako skoro každé album, zásadní zářez Quorthonovy tvorby!
reagovat

Snake @ 18.05.2014 13:46:14
S mou metalovou minulostí jsem se nikdy netajil, ani k tomu nemám důvod. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let pro mě byl Quorthon modlou a Hammerheart zbožňovaným albem a pranic nevadila mi ani undergroundová produkce, ani "falešný" zpěv páně Quorthona. Jako svůj tip jsem jej při poslechových seancích pouštěl kamarádům, ale většinou jsem narazil :) Jak šel čas, přirozeným vývojem oblíbil jsem si muziku z jiného soudku a od Bathory už ve sbírce namám ani notu. A když probudí se ve mě temné pudy a přepadnou mě choutky na porcičku viking metalu, pustím si prostřednictvím internetu spíš některého z celé řady následovníků. Např. Finntroll, Falkenbach, Equilibrium, Arkona, nebo Ensiferum.

V této chvíli, když píši poznámky k albu, poslouchám jej u toho z ytb. Ač je to k nevíře, funguje to i po letech a znova slyším dunění kotlů, fanfáry, chorály válečníků a v nose dráždí mě kouř z vypálených vesnic. Cítím to mrazení, skoro jako tenkrát...

Klidně a rád pochválím recenzi, která se mi líbí a ta tvoje - EasyRockere - líbí se mi moc. Díky.

Cossack @ 18.05.2014 20:48:19
Naprostý souhlas. A není co dodat… (Jinak bych opakoval sebe i EasyRockera.)
Díky, příjemné čtení!

EasyRocker @ 19.05.2014 05:07:09
Snake: díky... :-) tahle hudba skutečně působí na fantazii a pocity a tak se musí vnímat. Ruskou Arkonu jsem asi nikdy neslyšel (jen polskou, to je ale black metal), Ensiferum taky moc ne, Finntroll si občas pustím, ovšem Falkenbach jsou také velcí oblíbenci, tak ti se vydali právě v Quorthonových stopách. Jejich první dvě alba jsou parádní :-)

Psal se rok 1990, když se na pultech prodejen objevil pátý počin severské černoty Bathory, páně Quorthona. Tou dobou šlo již o zavedenou značku a proslulý pojem na scéně extrémnější muziky, proto následovník půldruha roku starého alba "Blood Fire Death" byl netrpělivě očekáván.

Materiál, který přinesl, způsobil však tak trochu šok… Změna ve směřování a stylu na nové nahrávce "Hammerheart" by se dala přirovnat k tomu, co předvedla o rok později na svém (též pátém) eponymním „černém albu” Metallica.
Je fakt, že náznaky takového posunu byly patrné už na předchůdci, takže to pro všechny, kdož je postřehli, nemuselo být tak velké překvapení, ovšem pro ostatní byl zřejmě ten obrat hodně výrazný.
Také je pravda, že se zde v daleko větší míře, než předtím, uplatňují sbory, akustické kytary, dominuje čistý zpěv a převládá klidnější tempo, tudíž tu ryze blackmetalové zběsilosti, doprovázené hrdelním krákotem, budete hledat marně.
A stejně jako v hudbě, rovněž v textech je slyšet odklon od dřívějších témat a příklon k folklóru, starým vikinským námětům, mytologii a severské přírodě.

Výše uvedené skutečnosti byly důvodem, proč někteří dřívější fandové toto album nepřijali; na druhou stranu zase právě ony přitáhly ke skupině pozornost řady nových příznivců.

Z hlediska významu a vlivu na hudební vývoj je Hammerheart možná nejvýznamnějším dílem kapely. Ačkoli všechny předešlé nahrávky lze označit za „stylotvorné” (zejména debut a „trojku”), tahle byla inspirací asi pro největší počet následovníků a stála u zrodu kovové odnože zvané pagan metal či viking metal.
I když Quorthon není žádný extra zpěvák ani instrumentalista, je skvělý autor a interpret hudby, která „má atmosféru”… A především na Hammerheart je cítit, že jeho skladby jdou od srdce a mají duši, proto dokážou uchvátit.

reagovat

Cossack @ 09.08.2012 01:35:06
P. S.
Zapomněl jsem poznamenat, že na obalu je použit obraz „Vikingův pohřeb” (The Funeral Of A Viking), jehož autorem je anglický viktoriánský malíř, sir Frank Dicksee (celým jménem Francis Bernard Dicksee), a který se v současnosti nachází v Manchester Art Gallery.

Jardo @ 11.03.2014 10:36:18
Zdravím Cossacka: Keďže sa v prípade Bathory, resp. Quorthona sa jedná o štýlotvornú kapelu, resp. otca daného žánru alebo daných žánrov, tak som sa Bathory pozrel na zúbok, ale ako prvotná - blackmetalová, tak ani neskoršia - "vikingská" tvorba ma veľmi nezaujala. A to som sa na albumy tešil. V prípade Blacku som skúšal rôzne vlny a smery, ale márne - neoslovilo ma to. Nie o tom som však chcel písať. Chcel som dodať, že napriek tomu, že ma to neoslovilo, tak v prípade piesne One rode to Asa bay, je to úplne inak. Tá pieseň ma úplne dostala a som rád, že som ju "objavil". Patrí k cennostiam v mojej zbierky piesní od interpretov, ktorých albumy nemusím. Ako si napísal, Quorthon vedel vytvoriť v piesňach predovšetkým "atmosféru" a presne tá "atmosféra" tohto eposu ma úplne dostala. Mám naozaj pocit, že v jeho žilách kolovala vikingská, ktorá sa takto prejavila. Je to úprimné, nesilené a nefalšované. Mám z tejto skladby radosť a myslím, že ani majstri progresívnej hudby, by sa za taký počin, akým je One rode to Asa bay, nemuseli hanbiť.

EasyRocker @ 15.03.2014 22:05:03
Žádné desce této legendy od debutové desky po Twilight... nemohu dát jiný než plný počet (a dostal by ho i famózní a nesmyslně podceňovaný Blood on Ice...). Každé jejich rané album mě kdysi mimořádně formovalo v rámci black/pagan metalu a je doslova stylotvorným pomníkem. Už když seřadím ty tisícovky souborů, které celá tvorba Tomase Forsberga ovlivnila, je to neuvěřitelné. V této hudbě více než kde jinde platí, že nejde jen o hudbu, ale zejména o atmosféru, náladu, osobní prožitek...

Cossack @ 15.03.2014 22:25:54
Ad Jardo:
Sice se zpožděním, ale přece…
Jak už tu zaznělo mnohokrát, každému se líbí něco a nemusí (a ani nemohou) se všichni ve všem shodnout.
Těší mě, že jsi dal BATHORY „šanci”, stejně jako to, že se Ti (alespoň jedna) skladba "One Rode To Asa Bay" zalíbila. Neskrývám rozčarování nad tím, že jsi (pro mne) skvělou kapelu „degradoval” na „one-hit-band”, ale i to je lepší než nic.

Ad EasyRocker:
Nemám co dodat, vše jsem již napsal a Ty to jen potvrzuješ… Souhlasím.