Saga - The Security of Illusion (1993)

Saga mi vždy zaručene zdvihne náladu a tento prípad to len potvrdzuje.Kapela sa zišla v najlepšom možnom zložení: Sadler-I.Crichton-J.Crichton -Gilmour-Negus a šlape ako dobre namazaný stroj,ktorý chrlí jednu pecku za druhou.Vyčnieva však gitarista Ian Crichton,ktorý na tomto albume odviedol dokonalú prácu.Jeho gitara je takmer všade...hladí,znepokojuje,vrčí,udáva smer s dravým ťahom na bránu.

Po stránke kompozičnej a aranžérskej je to typická Saga.Prevažujú plnotučné šajby,za všetky spomeniem aspoň Mind Over Matter,Stand Up,No Man´s Land...na tie sa vždy teším.Je tu aj pár pomalších skladieb,ktoré sú veľmi pekné a príjemné.A to intenzívne "búchanie" v skladbe Without You ma vždy dostane.V roku 1993 Saga nahrala svieži album plný pozitívnej rockovej energie.

V zbierke mám pôvodné vydanie CD z roku 1993,teda žiadny nabúšený dnešný remaster.Kompresia bola vtedy ešte neznámy pojem a tak rozlíšiteľnosť jednotlivých nástrojov v celom hudobnom spektre je obdivuhodná a to aj pri vysokej hlasitosti.Priestorovosť tak isto,takže radosť počúvať.Škoda,že v dnešnej dobe sa stáva pomaly unikátom stretnúť sa s takouto zvukovo kvalitnou nahrávkou.
reagovat

kamila @ 01.10.2016 10:23:52
Brano jsem moc ráda že seš s nahrávkou tak spokojenej i co se konečnýho zvuku týká. Hudebně je to naprostá lahůdka, už aby pánové něco novýho vydali

horyna @ 01.10.2016 16:29:30
Sagy není nikdy dost, sem Sadlerovce, sem s nimi:-)

Brano @ 02.10.2016 19:09:27
Ďakujem za reakcie a súhlasím s horynom,že Sagy nie je nikdy dosť!

VopiceZHoR @ 11.12.2020 15:56:53
Tady končí klávesovo/rockově vzdušné období... Ian Crichton za to vzal opravdu řádně a místy je to už na hranici řádného metalu. Za mě palec hore. O to víc nechápu následující funky cosi a hlavně "The Pleasure & The Pain"? To byla vážně bolest.

Roku 1993 se kanadská Saga vrací zpět se svou krásnou muzikou a tentokrát bez ústupků doby, či technologiím, servíruje nám především kytarovou hudbu s klávesovým hávem příslušným už nové dekádě a určitá spojitost její tvorby, se dá vlastně vystopovat až k dnešním dnů a deskám následujících tuto.

Po originálním akordéonovo-pouťovém intru do mé blízkosti doslova vtrhne energií sršící Mind Over Matter, devadesátky jsou tu jak na koni a že kapele sluší je poznat hned od počátku, kytara a zase kytara, samozřejmě melodie a "velký" Michaelův projev je opět přítomen. Poslechněte si tajemý úvod Once Is Never Enough a dáte mi za pravdu, že kapela v novém desetiletí dokáže vytvořit velmi svěží a poutavé scenérie, přechod do klasicko hudeního tvaru si u mě vyslouží další ovace, progres a né patos tak jako ještě mnohdy v nedávné minulosti, stojí v záhlaví této vkusné písně. Když velkou, příjemnou a sugestivně dojemnou baladu, tak od Sagy, říkám to pořád a i zde mi kapela dává za pravdu, píseň Along Again Tonight stojí v první linii dokonalých balad kapely. Pulzní basová linka, španělka a klavír jako dominantní nástroje utvářející emocionální náboj v sousedství Sadlerova cituplného vokálu (oh, please dont cry)-prostě nádhera a ten refrén a sólo, jé, boží!!! Střed alba vyplní čtyři rytmicky precizní a melodicky dokonalé songy, z nichž zaujme třeba štych titulní s krásnou Ianovou akustikou a výborným, spíše božským silně emocionálním Michaelem, nebo rázná Stand up s metalicky kytarovou chutí, ovšem zabalenou v pevném artovém balení. To taková Days Like These dýchá A.O.R. vzletností a otačí se i kousek zpátky v dějinách souboru, ale deja vu tu naštěstí nefunguje. Poslední dvě položky alba bodují na celé čáře, v první z nich kytarová hra jasně udává styl i náplň písně a mohla by se klidně nacházet i na za pár let vydaném albu Full Circle. Without You zbožňuju, má v sobě zvláštní kouzlo záhadologie a mystiky, každá nástrojová složka tu má svůj řád a předem určené funkční priority, které se obměňují s lehkostí a přinášejí do písně patřičné napětí a progresi. Vyzdvihnout nad ostatní musím akustickou složku, basový groove a jemný klávesový příděl, pak Michaelův značně emocionální hlas i velice sugestivní kytarovou melodiku v refrénu, dokonalé, bezchybné.

Tenhle návrat se povedl dokonale, načasování do let který melodický hudbě nepřejí, ale Saga si z toho prd dělá.


reagovat

horyna @ 29.08.2016 06:38:16
Další Saga a další skvělé album do sbírky, když o tom tak přemýšlím vždy jsem je měl zařazené v přihrádce progres, ale ono i kousek A. O. R. je přítomno, každopádně díky za skvělou recenzi, kterých je tu na kanaďany poskromnu.

horyna @ 01.09.2016 07:03:51
Jarda mne svým pravidelným Saga-dávkováním nabudil k poslechu nejen tohoto alba. Velká paráda, kytara hraje jak o život a zpěv je dokonalost sama. Od Mind over matter, po Withou you jedna perla za druhou. Tak která bude další, že by některá vyměklejší ze začátku souboru? :-)

yngwie3 @ 01.09.2016 07:14:32
U mňa je The Security of Illusion No. 1 ... tak fantasticky hranú gitaru, bezchybne zapadnutú do celkového konceptu každej zo skvelých skladieb, sa len tak nepočuje ...
Btw ... ak by sa mi podarilo vytvoriť farbu tónu akú má Ian Crichton na tomto albe, od radosti zatancujem odzemok u nás na námestí a trebárs aj nahý :o))) ...

Jarda P @ 01.09.2016 10:54:07
Už jsem myslel, že u Sagy zůstanu u prvních 4 alb. A vida, díky zdejšímu nadšení Kamily a Horyny mi přibylo dalších 8. Toto je jedním z nich.

kamila @ 01.09.2016 11:03:32
Yngwie3: z tvojí reakce vyplynulo že budeš nejspíš aktivní kytarovej hráč a navíc taky Saga-pozitivní? :)

kamila @ 01.09.2016 11:06:08
Jarda P: jak vidím, rozšiřuješ sbírku o další tituly, že je to právě Saga band mě velice těší a krom Brana, Mohyly, Horyny a mojí maličkosti přibyl další fanda, to je supr

horyna @ 01.09.2016 12:34:07
Jarda P: tak už se konečně přiznej, co všechno jsi od nich vyzobal, jsou to aspoň originály a už zabírají místo v poličce?? :-) :-)

Velkolepý comeback skupiny. Steve Negus a Jim Gilmour jsou zpátky a je to slyšet. Po "syntetických" a nevýrazných albech z druhé poloviny osmdesátých let tu máme parádní, kytarovou desku, u které se nudit nebudete. Z jednotlivých tracků číší energie a nápady. Saga se přehoupla do nové dekády s noblesou a rozmetala veškeré pochybnosti a spekulace ohledně její ne příliš optimisticky vyhlížející budoucnosti, které se vyrojili právě na konci osmdesátých let.
Album je dokonale vyvážené. Těžko říct, která skladba je nejlepší, ale mým asi nejoblíbenějším kouskem je právě titulní The Security Of Illusion.
Vřele doporučuji!

reagovat