Synkopy - Zrcadla (1986)

Polovina osmdesátých let i v tehdejších Československu přestala být mezi drtivou většinou rockových fanoušků nakloněna artrocku a terén ovládla new wave, heavy metal a všelijaké nezařaditelné alternativní výboje. Vzhledem k velmi nízké toleranci k odlišným rockovým žánrům bylo pro ostatní kapely stále obtížnější získat si potřebnou pozornost.
Oldřich Veselý a Synkopy v r. 1985 natočili a o rok později na labelu Panton vydali nové album, které rockový básník Pavel Vrba nazval Zrcadla. Zatímco Sluneční hodiny a Křídlení měly ryze artrockový charakter, na albu Zrcadla pozorujeme změny. Oldřich Veselý se zřekl svého absolutního autorského podílu na albu a rozhodl se dát příležitost mladším členům kapely, kteří projevovali autorské ambice – tedy kytaristovi Miloši Makovskému a baskytaristovi a zpěvákovi Vilému Majtnerovi. Záměr odlišit tak koncepční práci od předešlých projektů byl zjevný, přestože aranžmá zůstala kolektivní záležitostí.

ZRCADLA – poměrně agresivní nástup – na Synkopy osmdesátých let – poněkud nezvyklé. Trochu mám pocit, jako by se sound alba přibližoval k britským U.K. Je tady ovšem kytarista Miloš Makovský, který už v dané době projevoval mimořádný talent svých schopností a jeho kytarová architektura je ve skladbě hodně kreativní a výbušná, pod zvukem synthesizerů Yamaha

KŠÍRY – v další skladbě stojí před mikrofonem baskytarista Vilém Majtner. Jeho pronikavý hlas se osvědčoval hlavně ve vokálech a teď dostal příležitost. Klávesové nástroje mají pojednou úspornější charakter, zmizely rozsáhlé astrální plochy a zestručnění pojetí je zdůrazňováno i bicími Jiřího Rybáře, který zde nepokouší nějaké komplikované kulometné přechody, ale základní dusající přímočarou rytmiku…

MALÁ DÍVKA S ČELENKOU – že je obtížnější pro Oldřicha Veselého se vymanit z artrockového soundu potvrzuje tato skladba, která se vrací do počátku osmdesátých let vrstvení klávesových ploch, ale jejich barva je jiná. Rybářovy bicí se ovšem přizpůsobují trendu osmdesátých let v důrazu na druhou dobu s dozvukem, který čeří elektronika. Makovský je pro kapelu velký přínos a jeho kytarová hra vykazuje široký rozmach a v lecčems komunikuje s jeho oblíbenými Rush

UŽ SE PEREM – zajímavý úvodní motiv klávesových nástrojů, v nichž Veselý a druhý hráč Pavel Pokorný zdatně kooperují. Bicí pulsují společně s baskytarou v důrazném tempu a za mikrofonem je opět Vilém Majtner. Při vší úctě k Pavlu Vrbovi mi tenhle text nějak neleze pod kůži a připadá mi příliš prvoplánový na Vrbovy náročné metafory. Ale Makovský ve skladbě řádí jako ďábel. Škoda, že jenom krátce a nemá příležitost více rozvinout svoje schopnosti, což mu na koncertech bylo více dopřáno. Skladba má nečekané ukončení, jakoby se kapela potýkala s časem…

LÁSKOVEJ MUČEDNÍK – Vilém Majtner vnáší do další skladby prvky od skupiny Asia. Synthesizerový sound je poplatný osmdesátým létům a rytmika hraje na můj vkus až příliš úsporně, třebaže v úvodu byla snaha vypreparovat její zvuk. Elektronické zvuky mi zbytečně evokují synthipop dané doby. Skladba je výtečně zazpívaná, ale přece jenom se nemohu ubránit přílišné poplatnosti době a snaze se za každou cenu vměstnat do nové doby a oprostit se od minulosti….

BLUES PRO MŮJ DEN – přichází změna. Pochopitelně nečekám klasickou bluesovou dvanáctku, ale blues zakleté v emocionálních pocitech. Klávesy mají stručnější charakter, bicí jsou sice základní, stejně jako baskytara, která mohla vykazovat větší kreativitu. Oldřich Veselý před mikrofonem je ovšem suverénní, tak jako ho známe z minulosti. Je přesvědčivý svým interpretačním pojetím a opírá se o kvalitní text Vrby, který mu ho napsal doslova na tělo. Jeho vzestupná vokální harmonická exprese je vynikající a také synthesizerová mezihra je příjemná a nikoliv bezbřeze ortodoxní. Makovský pouze čeří zvuk a je chybou, že zde nedostal příležitost vložit sem nějaké drásavé kytarové sólo. I tak považuji skladbu za velmi silný okamžik na albu.

POZNÁNÍ – rytmické struktury jsou dobře propracované a jejich strojové dusání zve k tanci. Klávesové mezihry jsou stručné, neuroticky pulzující a těkající jako mýdlové bubliny. Synkopy se zde dostaly na takovou hudební platformu, kde bych je ještě před pár lety vůbec neočekával

PRŮMĚRNÝ – kompozičně zajímavá skladba, v níž se Veselý představuje jako suverénní skladatel a aranžér, třebaže celkové pojetí až příliš zestručněné je orientováno spíš na mladší posluchače, než na jeho věrné souputníky, kteří ho pamatují z Modrého Efektu nebo z počátku osmdesátých let. Majtnerova baskytara má důrazný až funkový barevný tón, ale nesnaží se více vstoupit do terénu. Pořád je to práce pro synthesizery, kde mírně cítím odér i yesovského alba 90125 ovšem ve skromnějším balení…

CO PO TOBĚ ZBYLO – Rybářovy roto toms jsou podporovány elektronikou. Není to sice vyloženě elektronická smršť, ale nebezpečně se jí přibližuje. V mezihře ovšem Veselý a Pokorný dodávají instrumentální vypilované pasáže a bohužel Makovský je zase až příliš minimalistický. Skladbu opět zpívá Vilém Majtner, ale složil ji Makovský. Instrumentálně zde není co vytknout, ale kompozičně se mi zdá skladba přece jenom jaksi nedotažená….

ZTRÁTY A NÁLEZY – úvod zní hodně artrockově. Klávesové vlnění a důrazné baskytarové postupy se spojují se šlapajícími bicími. Tahle skladba je opět Veselého záležitostí a vrací nám zpět také „staré artrockové vokální pojetí“. Veselý a Pokorný zde zajímavě kolorují zvukové barevné vrstvy a Makovský dostává šanci k homogennímu kytarovému tématu s jímavou barvou tónů. Tady jsme zase trochu na návštěve u U.K., ale nevadí mi to. Není zde žádná snaha dostat se do nějakých trendů, ale je to postarockový model hudby, který neunavuje bezbřehostí. Zajímavý počin na albu.

TEN MŮJ SVĚT SE MĚNÍ – jsem překvapen, že na elektronickém albu zbývá prostor pro akustickou kytaru…. Klávesové plochy mají melancholický timbr a Majtner je opět před mikrofonem. Rytmika je potlačena a je zde prostor pro synthesizery a když se rytmika vrátí je stručně základní, přesto však důrazná. Majtner má výtečný hlas a je pro Synkopy stejnou posilou jako kytarista Makovský, který se krátce mihne s kytarovým vstupem v tématu. Hudba nepřeje sólování a všechno je na albu podřízeno kolektivnímu pojetí. Závěr skladby se ovšem opravdu podařil a korunuje melancholickou atmosféru….

CHYTAL BYCH V ŽITĚ – třebaže úvodní rockový riff zní nádějně, další postupy se utopí v syntetickém tlukotu bicích principu, které mi přijdou moc studené a elektronické. Jak se poprat se skladbou, která má místy funkový náboj, který je střídán lichými rytmy a tanečností. Vokální kooperace Majtnera a Veselého zní velmi dobře. Pro rockera bude ovšem skladba hodně tvrdý oříšek, protože mu bude zavánět trochu syrovější hudbou taneční scény. Makovský tady ovšem řádí na kytaru se zvláštním tónovým zkreslením a Majtner dodává kvílivý sférický vokál….

HRA S PAMĚTÍ – v něčem se tahkle skladba potkává hned se třemi kapelami (alespoň v úvodu cítím vliv Marillion, Rush a U.K.). Jinak ovšem vykazuje autorský rukopis Veselého se vším všudy a opět máme možnost vnímat jeho silný a nosný vokální podíl vzrušeného tenoru, který mu pomáhají rozšiřovat Pokorný a Majtner. I tady jsou zmodernizované artrockové polohy docela čitelné, jenom mi k tomu nesedí tepající rytmika. Zato Makovský řádí ve velkém stylu (zatraceně, proč tak krátce?). Skladba má výrazné dynamické odstíny a drží napětí od začátku až do konce a strhává pozornost i závěrečném finále, které má nekonečně dlouhý patetický artrockový závěr, než se propadnou synthesizery dolů do prázdna…..

Bonusy:

LOUTKA NA SETRVAČNÍK – tahle skladba je dobře proaranžovaná, ale je hodně tlačená do popu osmdesátých let, Jsou zde sice zajímavé mezihrové obraty, ale jinak je to opravdový materiál na singl. Text napsal Ivan Huvar z Folk Teamu. Některé postupy ovšem nasvědčují tomu, že Oldřich Veselý poslouchá Petera Gabriela. Je to pocit, kterého se nemohu zbavit. Pořád zpívá vroucně a podmanivě, ale hudba je tlačena do jiné kategorie a nejsem si jistý, jestli v téhle roli byl rockery očekáván.

V PŘÍŠTÍM STOLETÍ – úvodní část skladba má zajímavé intro, ale další postupy jsou opět v duchu hudby osmdesátých let se vším všudy. Harmonické postupy a instrumentální forma je propracovaná. Myslím, že tahle skladba je přece jenom jiná kategorie než předešlý bonus. Ale postrádám zde kytarové party. Bohužel Miloš Makovský už dané době nebyl členem kapely a rocková identita Synkop osmdesátých let tím hodně utrpěla. Kapela tehdy už jako trio se rozhodla vsadit na zvuk synthesizerů a pulsující rytmiky. Kdyby zde byly kytarové party, skladba by minimálně o sedmdesát procent pozvedla

MLADŠÍ SESTRY VZPOMÍNEK – rocková platforma skladby je evidentní svým stavebním základem. Má ambici na hit v tom dobrém slova smyslu. Synthesizerový sound má artrockový model a taky zde máme elektrickou kytaru a kompozice vyjadřuje artrockový model nových Yes a U.K. Ze všech dosavadních bonusů je tahle skladba rockově nejprůkaznější. Text napsala brněnská básnířka Soňa Smetanová a nezapomněl do něho zakomponovat Janis Joplin a Jimiho Hendrixe. Není to sice ta nejvrcholnější skladba z Veselého produkce, ale přesto patří mezi to lepší, co v osmdesátých letech v jeho dílně vzniklo….

VÁLKA JE VŮL – pokud si někdo pamatuje první verzi legendární skladby Synkop 61 Válka je vůl, překvapením ustrne, kam se až v dobách artrocku tahle písnička dostala. Je proaranžovaná, obsahuje výrazné kytarové sólo, je dravější a synthesizerově okázalá, včetně vokálních partů Pokorného, Veselého a Lukáše. Kapela potvrdila, že cit pro aranžmá a kreativita mohu i s jednoduchého motivu vytvořit nový útvar sděleného charakteru….

Album Zrcadla se těžko hodnotí. Jsou zde okamžiky, kdy jsem mile překvapen vývojem uvnitř kapely ale i okamžiky, kdy jsem zaražen trendovými posuny tam, kam kapela míří. Synkopy chtěly dokázat, že jsou schopny vývoje i v tak netolerantním prostředí poloviny osmdesátých let, kdy bohužel pro některé rockery nové vlny, alternativy a heavy metalu zněly příliš popově. Jako nevýhodu vnímám, že takový mimořádný kytarista jako Miloš Makovský zde nedostal výraznější prostor, stejně jako Pavel Pokorný mohl vstoupit do instrumentace s elektrickými houslemi… Pokud bych si mohl dovolit srovnání s albem brněnských Progres – Změna, určitě tahle deska má lepší pozici. Nutno ale podotknout, že přesto si myslím, že je to slabší album oproti Křídlení a zejména Slunečním hodinám. Vidím to na tři a půl hvězdičky....






reagovat

Cossack @ 10.06.2012 15:21:32
Tuhle desku nemám naposlouchanou tak dobře, jako dvě předešlé, a hlavním z důvodů je to, že se mi ani zdaleka tolik nezamlouvala; nechytla mě (za srdce ani za nic jiného) a nepodařilo se jí „dostat se mi pod kůži”, s čímž obě předchůdkyně neměly nejmenšího problému…
Přesto jsem si ještě před jejím vyjitím pořídil SP se skladbami „Blues pro můj den” a „Hra s pamětí” (vyšlo už v roce 1985), čehož nelituji dodnes; sice ve mně vyvolalo plannou naději, že nadcházející album bude alespoň tak kvalitní, jako předchozí, ale zase mám díky této koupi na originálním nosiči dvě (podle mě) nejlepší skladby ze „Zrcadel”.

S Tvou recenzí (již jsem přečetl téměř celou – krom bonusů) souhlasím, Petře; shrnul bych to takto: texty vynikající, muzikanti také na vysoké úrovni, nápady už ale docházely, takže hudebně skladby už tak perfektní (jak bývalo zvykem) nejsou.

P. S. Do polemiky o „netolerantnosti poloviny 80. let” se s (k jiným žánrům) tolik „tolerantním rockerem”, jakým jsi, pouštět nehodlám, že s tím názorem nesouhlasím, je ale doufám jasné… :-D
Jen za sebe poznamenám, že právě u Synkop a právě u „Zrcadel” (jako už i u „Křídlení”) nemyslím, že by zněly moc popově, a to dokonce i uším metalisty (natož pak nějakého „novoromantika” nebo „novovlňáka”)! Makovského kytara je pěkně tvrdá a nabroušená, nástup Majtnera (předtím působícího v brněnské metalové legendě Krabat) určitě taky moc k popové tváři „Zrcadel” přispět nemohla. Tak nevím…

kedul adnavs @ 10.06.2012 23:04:57
Na premiéru Zrcadel, tuším snad někdy na jaře 1985, jsem do někdejšího divadla Večerní Brno, odcházel hodně natěšený. Po předchozích opusech Sluneční hodiny a Křídlení, které mne tehdy mimochodem docela braly, jsem netrpělivě očekával, s čím novým tentokrát Synkopy přijdou. Čekalo mne však lehké rozčarování, v podobě kratších písní. No jo, vždyť se tehdy psala 80. léta a rozměrnější kompozice byly v té době považovány za jakýsi, dávno přežitý archaismus.
V rámci objektivity však musím přiznat, ačkoliv jako celek tuhle desku zrovna dvakrát nemusím, že se pár věcí docela podařilo, třeba Blues pro můj den, či Hra s pamětí, ale našlo by se ještě i více světlých momentů.
Oldřicha Veselého jsem si vždycky nesmírně vážil, ale vadí mi jeho přílišná orientace na klávesový a vůbec syntetický zvuk. Pestřejší aranže by desce nikterak neublížily, ba spíše naopak.
Myslím že ani samotní muzikanti nebyli se Zrcadly příliž spokojeni, neboť se tento program hrál pouhou 1 sezónu a poté byl zcela stáhnut z repertoáru.

Petr Gratias @ 11.06.2012 11:09:06
Ahoj Kedule |Adnavsi...
Zrcadla naživo - to mělo rockový říz a řád.
Samozřejmě artrockový monument byl pryč. Jinak to ani nešlo.
Mám pocit, že ta atmosféra koncertů se nepodařila přenést na album a proto mám takový dojem, jaký popisuji.
Koncepci pořadu vymyslel brněnský herec a režisér Arnošt Goldflam a mj. to představovalo montáž a demontáž poměrně nátočné kovové konstrukce, která zabírala příliš mnoha času.
Jak jsi správně napsal ani odezva uvnitř kapely na tohle album nebyla velká a tak jsou dnes Zrcadla pozapomenuté.
Nicméně album vyšlo v CD verzi v Bontonu v r. 2000 a bylo doplněno Oldovým sólovým albem Dlouhá noc signovaným ještě Pavlem Vrbou, ale nikoliv Synkopami, kteří zde vedle Bočních větrů a Avocada hrají. Olda chtěl vydat tento projekt jako sólové album. Navíc ze zmršeným obalem,který Panton použil navzdory Oldovu důraznému protestu....
Vondráčková o pár let později Oldovi název alba bezostyšně sebrala a vydala svoje diskotékové album Dlouhá noc....
Dneska jsou Zrcadla prakticky nesehnatelná (informace pro sběratele) a o reedici se neuvažuje.
Takže pokud na 2 CD někde narazíte, neváhejte, se sběratelského hlediska to je už dnes cenný relikt.
Mezi Zrcadly a Dlouhou nocí bylo plánováno ještě jedno album, ale Synkopy procházely dalším přerodem a v dané době už ůsobily jako trio s černošskou tanečnicí.... V PŘÍŠTÍM STOLETÍ mělo být na tomto albu...
Díky a zdravím!

Petr Gratias @ 11.06.2012 11:16:23
Zdravím, Cossacku,
pochopil jsem Tvou narážku stran "netolerance".
Myslím, že ti rozumím.
V polovině osmdesátých let ale taková situace mezi českými rockery nové generace panovala. Metal, nová vlna, reggae a co se náznakově vymykalo těmhle polohám bylo passé.
Díky Vondráškovi z Jižního pólu se mělo přestat přemýšlet a měla zvítězit jenom sranda, ironie, legrace, recese.... intelektuálněji založený posluchač měl smůlu a měl se vrátit do sedmdesátých let.¨Když Miloš Makovský jako kytarista prezentoval svoje mimořádné kytarové nadání a technické muzikantské vybavení, metalisté, pankáči a novovlňáci se ošklíbali
a to nebyl zdaleka jenom tento jediný případ...
Vím, o čem mluvím a díky tomu chodilo na poslechové pořady více lidí, kteří chtěli slyšet hudbu, která se přestala "nosit"...¨
Výjimkou byli snad jen Stromboli a Dežo Ursíny...
Zdravím!