Mišík, Vladimír & ETC... - 20 deka duše (1990)

Po dost hlubokém rozčarování nad Čtverkou Vládi Mišíka a jeho Etc… jsem nepatřil k těm jeho příznivcům, kteří ho za to odsoudili a „zatratili“, ale vyčkával jsem, co přinese další deska. Na Etc… jsem v těch dobách chodil tak čtyřikrát do roka a mohu říct, že jsem udržel přehled, jak skupina vypadala a jak se měnila její tvář. Koncerty byly výtečné a jejich postavení na rockové scéně soudě podle vyprodaných koncertů nijak neutrpělo a myslím, že si kapela nemohla stěžovat na nějaký odliv přízně….
Ivan Myslikovjan na saxofon byl brilantní hráč a přinesl do Etc… nový sound, ale absence houslisty Honzy Hrubého mi citelně chyběla. Znovu jsem si měl příležitost uvědomit, že tvář kapely kreativizoval především on! Nikdo jiný na profesionální scéně do rockové kapely elektrické housle nezařadil a tím byla výjimečnost kapely potvrzena… Tajně jsem si přál, aby se mezi Honzou a kapelou vztahy časem narovnaly a on se do kapely zase vrátil jako legitimní člen.
Hovořilo se tehdy o tom, že plánované album by mělo oslavit pětadvacetiletí existence Etc… (včetně nedobrovolné přetržky v letech 1982 až 1985) a že by se na něm měli objevit všichni bývalí členové kapely. Tohle znělo velmi nadějně a zajímavě. „Všichni“ už to ale být nemohli – Jiří Jelínek už byl v bigbítovém nebi, Vláďa Padrůněk byl těžce nemocný, František Francl díky úrazu na ruce už nemohl hrát…. Nakonec deska vyšla a já hned sledoval, kdo že na ní bude mít muzikantský podíl. Bylo to nakonec kompromisní řešení minulosti a přítomnosti. Chyběli tam ale bubeníci Anatoli Kohout, Jaroslav Vondrák, Jan Noha, Pavel Frištenský ̶ výteční dnes už bohužel zapomenutí hudebníci, ale hostů zde bylo víc než dost. Jenom škoda, že také promo koncerty kolem alba různých důvodů nemohly všechna jména obsáhnout a tak zůstal jejich otisk jenom na albu.

2O DEKA DUŠE – rozostřené kytarové intro otevírá první skladbu. Ano, tohle jsou staří dobří Etc…, výrazná baskytara, houslová ornamentika a důrazné nekomplikované bicí nástroje a ta tolikrát proklamovaná slovanská melodika v písni. Zpěvnost kytar a houslí a opakující se schéma. Vláďa zpívá srozumitelně a opírá se o Dědečkovu ironickou poezii. Pochvala musí letět na vynikající mezihru, kde se nástrojový instrumentář výtečně prolíná a doplňuje a jejich aranžmá mají stále vysokou úroveň jako v začátcích….

DOJEMNÝ ŠLÁGR – kytarová balada s mírně nostalgickým nátěrem. Pěkné basové flažolety a cinkání kytar. Provuje se zde vliv Vláďovy manželky Evy, překladatelky z francouzštiny a letenský bluesrocker objevil kouzlo francouzské poezie. Náladotvorné kouzlení na baskytaru. Tak tohle je Guma Kulhánek – opravdový baskytarový virtuos. V podstatě má co do činění s písničkovou produkcí, ale v mollových akordech a v zajímavých zvukových obrazcích, kdy můžeme hovořit o „mišíkovině“ v tom nejlepším slova smyslu.

ŠMAJDÁK A PLOUŽÁKY – nevím jestli je reggae pro Vláďu to pravé ořechové (tento pokus není u něho první), ale myslím, že tahle skladba by si lépe vyjímala na čundrgruntovském playlistu. Skladba ovšem na koncertech zabírala a lidé zpívali sborem a tak můžeme hovořit o hitu. Píseň je výsledkem spolupráce dávných kamarádů, které dohromady svedlo nejen hudební cítění, pivečko, ale taky odpor ke komunistickému režim, kterého si oba užili v různých formách bohatou měrou….

ČERNÁ HOLKA – další „mišíkovina“ – ponurá, tajemná a přesto vnitřně eroticky jaksi přitažlivá. Vláďa po svém způsobu nijak náročně neharmonizuje a pracuje s několika akordy, ale šlape mu to a rozlévá kolem sebe jedinečnou atmosféru, kterou podporuje instrumentace v pozadí. Přelévá se jako vlny a mám pocit jako bych procházel temnými zákoutími staré Prahy pod blikajícími plynovými lucernami. Text napsal Vláďův letenský kamarád Staša, který mu napsal ta správná slova, do kterých se v interpretaci krásně opírá. Pocity se nedají přenést, ale mně leze mráz po zádech… takhle o u nás myslím dodnes nikdo neumí…

JE PO PRÁCI – tak tohle je model té správné proletářské bigbítové tematiky. Text si napsal Vláďa sám a v interpretaci přesně vystihuje klasický příklad života rodiny za reálného socialismu. Takhle to totiž doopravdy bylo. Tohle je existencionalismus v předstíraném spravedlivém řádu pro všechny. Hudba, správně dokresluje atmosféru. Nijak nezahlcují obsah textu. Má spíš minimalisticky rockový charakter, třebaže Gumovy baskytarové modulace jsou jedinečné. Kytara Standy Kubeše je úsporná a netlačí na pilu, také Kadaňkovy bicí nástroje nevykazují nějaké ďábelské breaky – interpretace vynikne v přirozené třeskutě mrazivé ironické podobě…

SADEM, LESEM, PARKEM – melancholické téma s filosofujícím tématem. Melodické proměny jsou zajímavé. Písničkářská poloha s noblesním doprovodem nostalgického pojetí. Přiznám se, že se mi Dědečkovy texty docela líbí, ale tenhle tak úplně nechápu, třebaže se o to snažím už řadu let (ale všechno pochopit nemusím). Ze skladby na mě jdou jakési životní chmury a málo veselosti, ale do Vláďova repertoáru skladba zapadne zcela určitě…

AMERICKEJ FILM – podobně jako v předešlém případě zde text stojí nad hudbou. Třebaže v další fázi skladby se kapela více uvolní a do náladotvorného kouzlení nástrojů pronikne více energie. Minimalistický způsob doprovodu mně nevadí. Kadaňkovy bicí nástroje na koncertech duněly jako o život, ale tady hraje poněkud úsporněji a krotce. Dravost se nekoná a to ani v mezihře. Panoptikální fiktivní příběh mezilidského vztahu se sebeironickou nadsázkou, ale napětí je zde zachováno v dynamických odstínech. Kadaňka se v několika breacích odvázal a ze skladby vytryskla nečekaná energie….

CO TI DÁM – výrazně melodický příspěvek. Hezká a výrazně zapamatovatelná melodie, v níž se dokonce použil i vokální kánon ve zpěvu, který by v Etc… asi čekal málokdo. Kulhánkova baskytara je výrazná a určuje atmosféru – bicí šlapou ale zase úsporně. Kytarové sólo Standy Kubeše má výraz a barvu a dobře se doplňuje s druhou kytarou Pavla Skály. Bezproblémová písnička, která se stala velmi brzy hitem a kolorovala přelom osmdesátých a devadesátých let, který byl ve znamení velkých optimistických nadějí….

ŽIVOTNÍ REŽIM – výrazný rockový nástup. Kytarové party se vzájemně prolínají v doprovodech i v rozlamovaných postupech. Na kytaru zde hostuje precizní Petr Pokorný a s dalšími kytaristy si nijak nezadá. Výtečně pojaté aranžmá. Petr Pokorný vypálí uvnitř skladby vynikající sólo – technicky brilantní tak jako v sedmdesátých letech. Na baskytaru je zde stejně technicky nedostižná Jiří Veselý. Radost poslouchat jejich muzikantské jiskření, které dopadá v širokém kruhu.

PROMĚNA – baskytarové téma Gumy Kulhánka funguje jako mlýnské kolo. Úsporné kytarové vstupy a přiznávky na varhany Petra Skoumala. Máme tu zase prvky reggae, ale tentokrát je za mikrofonem démonická postava Jaroslava „Olina“ Nejezchleby. Zpívá přirozeně, ale s výrazovým nátiskem přesvědčivosti. Myslikovjanův saxofon vykrývá prostor společně s dusavě přesnou rytmikou Kadaňkových bicích nástrojů. Standa Kubeš si zjedná prostor pro výrazově zajímavé sólo, v němž si pohrává s jednotlivými detaily. Máme tady dohromady hned tři proměny – rock, reggae a jazz a nezní to vůbec špatně, včetně minimalisticky znějících sborů…

BALADA PIVNÍ – závěr skladba je ovšem ve znamení hospodského blues jako řemen. Je tady zase Honza Hrubý se svými jedinečnými kreativně znějícími houslemi a šlapavé bicí nástroje s bezpražcovou baskytarou duní jako ve sklepním prostoru a akordeon dodává onu hospodskou periferní atmosféru žižkovských hospod první republiky. Geniální text Jana Ivana Wünsche se výtečně propojil s Vláďovou interpretací a velmi stylově zní i jeho jazzový scat. Honzovy housle vyvolávají smutek po dávno zapadlých časech. Strhující a neopakovatelné….

Z alba jsem měl dobrý pocit a měl jsem dojem, že se skupina v jistém slova smyslu „vrátila“ před obě předešlá alba. Dnes si říkám, že možná některé skladby měly být zařazeny spíš do Vláďova akustického repertoáru Čundrgruntu. Ostatně on sám v dalších letech preferoval svoje dvě tváře – tu s bluesrockovou skupinou Etc… za zády a akustickou a obě měly odlišný repertoárový playlist. Paralelní vydávání alb vedle sebe u nás nebylo zvykem a tak se skladby prolínaly na albu – třebaže později vyšlo i Vláďovi album Unplugged….
Osobně si myslím, že význam prvních dvou alb nebyl překonán, ale překonáno bylo čtvrté album a myslím, že i třetí – třebaže tady o tom nejsem už úplně přesvědčen. Prostě 20 deka duše má rockový říz, Vláďovu neopakovatelnou správně frázující interpretaci a personální (hostující) sestavy se zhostily své úlohy opravdu na výbornou. Navíc si myslím, že z nahrávacího studia se podařilo přenést atmosféru i na koncerty a to byla cenná devíza. Čtyři hvězdičky určitě album zaslouží!




reagovat

Zdeněk @ 23.10.2011 16:09:05
Já si naopak Petře myslím, že řazení akustických věcí
vedle rockových je šťastná kombinace. Ostatně na koncertech ETC i v 70.letech, ze kterých většina skladeb pochází se tak dělo.

Petr Gratias @ 23.10.2011 16:18:04
Možná jsem to vyjádřil nepřesně....
Chtělo by to doupřesnění:
Kloubení elektrické a akustické hudby bylo u Etc... vždycky zcela namístě. O tohle mi nešlo.
Dokonce bych řekl, že tohle byl jeden z jejich důležitých poznávacích znaků...(vedle houslí Honzy Hrubého),
ale mám dojem, že v tom akustickém hraní lze oddělit od sebe ještě jednu větev a tu takovou, která mi více zapadne do zmiňovaného Čundrgruntu.
Příklad BALADA PIVNÍ je pro mě klasický model Čundrgruntu, zatímco např. PROČ TA RUŽE UVADÁ (na prvním albu), třebaže je akustická, svým zaranžováním a pojetím není do modelu Čundrgruntu...
Ale chápu, že je to asi věc individuálního cítění v tom obecném slova smyslu....
Zdravím, Zdeňku!

Zdeněk @ 23.10.2011 16:30:19
No ono by bylo krásné vydat album toho původního
ČDG vedle Mišíka s Mertou, Kalandrou, Padrůňkem,
Hrubým, Viklickým jak jsem je viděl v polovině 70let
na koncertech v Olomouci.Bohužel ze známých důvodů je to neuskutečnitelné. I já zdravím Petře.

20deka duše navazuje pocitově na druhé album
ETC..
Teměř klasická sestava hraje klasiku,která zněla
na koncertech roky před vydáním této desky.
Její úrovni se snad blíží CD Umlkly stroje,avšak
pouze blíží...
Nahráno v listopadu 1989,a možná to této skvělé
muzice trochu ublížilo,protože v té revoluční
době na kulturu čas moc nezbýval a najednou se
roztrhl pytel se všemi zahraničními interprety.
A tak možná teď je ta vhodná doba si poslechnout
tuto poctivou muziku.

reagovat