Ponty, Jean-Luc - Imaginary Voyage (1976)

Francouz Jean-Luc Ponty (1942) je geniální hráč na housle.
Jestliže Stephane Grappeli a Joe Venutti byli ve své době velmi progresivní houslisté svým uchopením hry, Ponty šel ještě dál a protože ho uhranul progresivní elektrický jazz, odstěhoval se do USA. Vlastně byl pro mě po Jerry Goodmanovi dalším "hrdinou", kterého jsem bez odporu akceptoval jako mimořádného instrumentalistu. Houslistů, kteří svými smyčci "dráždili" pole rocku, jazzu, blues, folku, country... nebylo tak úplně málo, jak by se na první pohled mohlo zdát (byl zde Dave Arbus, Don "Sugarcane" Harris, Steven Kindler, Didier Lockwood, Darryl Way, Peter Knight, Paul-Geoffrey Richardson, Michal Urbaniak, Jan Bledovski, David Cross, Zbygniew Seifert..... jmenováno jen tak ze startu). U Pontyho mě zaujala jeho komplexnost a vedle hráčské virtuozity i skladatelská výjimečnost a žánrová eklektičnost. Ostatně jeho alba to potvrzují s dalšími léty...
Jeho spolupráce na albech, ale i aktivní koncertní účast u Franky Zappy (třebaže po odchodu z jeho kreativní kapely o něm Ponty hovořil jako o zdatném intrikánovi) přijal nabídku do nově přestavěných Mahavishnu Orchestra (ostatně o kytarovém géniovi McLaughlinovi hovořil v podobných souvislostech jako o Zappovi). Zcela určitě šlo o upírání autoských práv na nahrávaném materiálu....
Vybral jsem si jeho album Imaginary Voyage, které považuji za jedno z nejlepších, které Ponty natočil, i když se jedná jen o subjektivní pohled do jeho bohaté produkce...

NEW COUNTRY - důrazný rytmus rytmické jednotky a kreativní houslový vpád s výtečně servírovaným vršením tónů elektrických houslí s technickou suverenitou a barevnou kaleidoskopičností se prolínají s vynikajícím sólem na akustickou kytaru. Hraje na ni Darryl Stuermer, který se v osmdesátých letech proslavil jako koncertní člen už pop-rockových Genesis. V této skladbě vliv jazzu příliš necítím. Spíš bych skladbu posuzoval jako proniknutí keltského folkloru do elektrické hudby s rockovými kořeny. Ostatně Avranches ve Francii leží v Bretani a ta je s proklamovaným keltstvím etnicky propojena. Vynikající úvod jako vstup do hájemství Pontyho hudby!

THE GARDENS OF BABYLON - nostalgicky znějící skladba, která už svoje jazzové pojetí nikterak nepopírá. Z pozadí slyšíme klavír a elektrické piano, ale do důrazné rytmiky a funkové baskytary přináší Ponty svými houslovými party proaranžované houslové téma, které je následováno vynikající klavírní mezihrou s velkým výrazem a smyslem pro proporce, které po střídání houslového tématu popřeje prostor pro technicky bezchybnou a mrštnou akustickou kytaru

WANDERING ON THE MILKY WAY - Ponty se prezentuje jako výhradní sólista s elektrickými houslemi Barcus-Berry s použitím echoplexu a vytváří tak zajímavé zvukové koláže impresivního charakteru, vyvolávající snové asociace. Pro toho, kdo stále ještě nevěřil, že i s houslemi se dá pracovat v elektronických dimenzích - to byl docela názorný příklad experimentu.

ONCE UPON A DREAM - do snu se ponoří i další skladba s jazzovým nábojem. Dostane zde velký prostor pro synthesizer Alan Zavod, který impresivně dodává prostorovost, střídán skvěle vedeným houslovým partem Pontyho. Skladba má vnitřní lehkost a

TARANTULA - je důraznější a obsahuje v sobě kreativní rytmické proměny a zajímavá unisona baskytary, kytary a kláves, ale Pontyho housle samozřejmě dominují. Jako bych v tom opakujícím se schématu cítil a vnímal kráčení tohoto odporného nebezpečného pavouka s ochlupenými končetinami. Stuermer vstupuje do hry sólem na elektrickou kytaru preparovanou wah wah pedálem. Jeho téma je pečlivě vystavěné a maximálně využívá harmonický prostor. Přesná rytmická sekce bubeníka Craneyho a baskytaristy Fowlera udržuje to správné napětí od začátku do konce...

IMAGINARY VOYAGE (Part 1 - 4) - skoro dvacetiminutová kompozice ve stylu suity nabídne maximální prostor pro sebevyjádření všem zúčastněným hudebníkům. Je pečlivě proaranžovaná do posledního tónu, ale pamatuje se také na dramatický náboj a gradování tématu. Superpřesné bubenické eskapády s baskytarou a klávesami je ohromující, ale přesto nění akademicky chladné a odlidštěné (což se někdy v jazzu stává). Náladotvornost má svoje proměnlivé obrazy a tak si posluchač může vychutnat jednotlivé libůstky v téhle dlouhé skladbě. Jestliže jsme ještě nezapomněli poslouchat s "otevřenýma ušima" a věnovat hudbě maximální koncentraci, ucítíme jedinečné vibrace, které na nás Ponty a jeho družina přenášejí. Není to chladný kalkul, ale muzikantsky precizní majstrštyk skutečných mistrů svého oboru... Ponty střídá se stejnou erudicí jako akustické, tak elektrické housle a nevytváří žádné pochybnosti o jeho hráčké mimořádnosti, ale hraje také na klávesy. Epilog suity je ovšem veden záměrně ve stylu patetického závěru gradace tématu klasické hudby s pozvolným odezníváním synthesizeru. Není co dodávat...

Podle mého soudu v hudbě tohoto typu našel Darryl Stuermer možnost pro osobnostní růst (nejsem si jist, jestli Genesis v osmdesátých letech mu tohle mohli nabídnout - je ale pravda, že s nimi asi jeho osobní konto více přibíralo na váze... aniž bych chtěl nějak výrazněji špičkovat).
Propojení Pontyho klasického vzdělání na hudební univerzitě v Paříži s moderním elektrickým jazzem (záměrně se vyhýbám termínu v jeho případě jazzrockem) bylo příkladem, že ani přísná pravidla akademického univerzitního prostředí nemusejí být překážkou k otevření se jiným hudebním směrům.
Je pravda, že ten kdo poslouchá např. Smokie, Suzy Quattro, nebo Bay City Rollers.... ten tuto hudbu asi těžko vezme na milost. Alespoň já jsem takovou zkušenost ve svém okolí nikdy neučinil....

Album přineslo nový sound do fusion music, Pontyho kompoziční schopnosti a technická virtuozita hry, stejně jako výtečné výkony ostatních hudebníků nastavily vysokou laťku na překonávání.
Pontyho členové doprovodné skupiny nebyl žádný průměr. Klávesový hráč Alan Zavod hrál mj. u Franka Zappy, stejně jako výborný baskytarista Tom Fowler a Mark Craney dostal překvapivé pozvání Iana Andersona do Jethro Tull na prahu osmdesátých let...
Dodnes jsem z alba nadšen a přiznávám mu absolutorium.
Pět hvězdiček!
reagovat

Fan @ 28.05.2011 16:51:09
To mám upřímnou radost, že si tady někdo vzpomněl na Jean-Luca. Díky Petře. Naprosto souhlasím s hodnocením jak alba, tak osobnosti Jean-Luca. Jeho koncert v Přerově byl úžasný a dodnes jeho hudba nic neztratila ze své naléhavosti.
Je zajímavé, že Genesis při doplňování své koncertní sestavy dvakrát zalovili ve vodách amerického jazzrocku. Darryla jsem si oblíbil již na albu Aurora. Jeho současnou vlastní tvorbu však neznám.

PaloM @ 28.05.2011 17:06:06
Mne sa páči jeho ďalší album, Enigmatic Ocean. Tento recenzovaný som ešte nepočul. Pôsobenie v Mahavishnu bolo super.