Procol Harum - Procol Harum (1967)

"Rytíři urozeného rocku." Asi téměř každý, kdo se kdy ometal okolo žánrového rozpětí rockové hudby 70. let, by neměl problém k tomuto známému terminu technicu publicisty Jaromíra Tůmy přiřadit americké kapely jako Journey, Foreigner, Boston, případně i další. Mně ale toto označení svým významem evokuje ještě i jinou rockovou kapitolu, téměř o dekádu starší. Mám na mysli britské kapely, které se ve 2. polovině 60. let pokoušely vydolovat z psychedelie nějaké "vyšší umění", a spolupřipravovaly tak cestu pro nástup ryzího progresivního rocku - triumvirát Moody Blues, Procol Harum a The Nice. Výborným studijním materiálem při hledání pramenů, které napájely proud v 70. letech silné progresivní řeky, se tak může stát například debutové album druhé skupiny ze zmíněného tria - Procol Harum.

Souhra piana Garyho Brookera, mimo jiné také hlavního zpěváka kapely, s varhanami Matthewa Fishera se pro zvuk skupiny jeví jako klíčová už od prvních tónů úvodní skladby Conquistador. Intenzivní nástup, který s touto skladbou přichází, je ale zklidněn v následující pohodovce She Wandered Through the Garden Fence, kde se v klávesové mezihře ještě vydatně ozývá šedesátková melodika. Houpavá bluesovka Something Following Me mě zaujala netradičním textem neviditelného člena kapely, básníka Keitha Reida. Právě v úrovni kvality textů bude po většinu kariéry Procol Harum jejich velká síla. Že kapele není cizí ani smysl pro humor, se ukáže v další skladbě, barové taškařici Mabel (zde textu opravdu doporučuji věnovat pozornost). První polovinu desky pak zakončí delší kompozice Cerdes (Outside the Gates Of), v níž se poprvé výrazněji předvede i nakouřená kytara dalšího důležitého člena kapely, vynikajícího Robina Trowera.

Jde se dál. Výraznou melodii dostal k interpretaci ve skladbě A Christmas Camel Gary Brooker a popasoval se s ní výborně. Dalším kouskem do skládačky kratších, zato rychlých skladbiček na desce je šlapající hammondovská exhibice Kaleidoscope, za kterou následuje další pohodovka Salad Days (Are Here Again). Pokud bych chtěl zmínit i slabší moment desky, šlo by o nepříliš vkusnou a mezi zbytek skladeb nezapadající halekačku Good Captain Clack. Rozpačité dojmy z ní naštěstí snadno přebije instrumentální očistná kúra Repent Walpurgis - pro mě asi nejsilnější skladba desky (hlavně kvůli vynikajícím Trowerovým sólům). Z bonusů (na verzi z roku 2004) pak stojí za zmínku ještě hutná bluesovka Seem To Have The Blues All The Time a hitový ploužák Homburg.

Tak jako mají Moody Blues své Nights in White Satin, existuje i v případě kapely Procol Harum skladba, kterou lze bez nadsázky považovat za esenci jejich tvorby ve zmiňovaném období. Singl A Whiter Shade of Pale považuji za distingovanou britskou odpověď na americké psychedelické sny "Léta lásky" a za jednu z prvních vlaštovek nadcházejících artrockových žní. Debutové album Procol Harum sice ještě zůstalo stylově ukotvené převážně na prověřené psychedelické platformě, i tak na něm ale kapela ukázala svou snahu tvořit neotřelé a zajímavé kompozice. Čtyři hvězdičky tu budou naprosto adekvátní.
reagovat

„If music be the food of love
then laughter is its queen“


V některých písních je skryta nějaká šifra, nějaké kouzlo, které nelze popsat slovy,ale vždycky v člověku zanechá neopakovatelný pocit. Prostě to posloucháš a připadá ti, že se někde vznášíš, vzpomínáš na životní okamžiky, každý samozřejmě na jiné…A právě takový pocit mám kupříkladu já při poslechu Whiter Shade Of Pale. A asi nejsem sám, což mě vůbec neudivuje. John Lennon si třeba tuhle píseň neustále pouštěl v autě, byla zvolena dokonce jednou z nejlepších popových nahrávek v Anglii za čtvrt století 1952-77 spolu s Bohemian Rhapsody. Co naplat, tajemstvím oplývaný text Reida zpívaný pod zvuky varhan s pomalou, lyrickou melodií je něčím neobyčejně nádherným a myslím, že každého, aspoň trochu citlivého člověka, nebo lépe řečeno každého „člověka“ v pravém smyslu toho slova, dokáže uchvátit. Ještě jednou se na příkladu tohoto klenotu můžeme přesvědčit, proč jsou „šedesátá“ zlatou hudební érou. Žádné zázračné technické vyhrávky, ale neopakovatelná melodie, lyričnost, pragmatik by se snad divil těm zdánlivě pustým slovům do větru, ovšem v tom je právě síla té písně. Nesnaží se totiž nic vysvětlit, jen vypraví jakýsi podivný příběh, plný otázek a nedávaje žádnou jasnou odpověď. Tak tedy každý vyhledejme tu odpověď sami a já se zaměřím zatím na hudbu.

Ač je na desce vrchol hned na začátku, můžu ujistit, že „debutovka“ se povedla kompletně. Zaujme především skvělým hudebním propojením varhan a piána. Třeba „ She Wandered Through The Garden Fence“ je tak trochu „beatlovská“, lehké rytmické piáno trochu připomene pozdější „Maxwell Silver Hammer“, Conquistador je pak „dobyvatelsky“ napínavý, se zajímavou melodií a výborným zvukem hammondek. Vůbec, dalo by se říct, že album není náročné na posluchače, velká melodičnost a dosti lehká rytmická stavba písniček, i přes častou hudební zahuštěnost, ho dělá přístupným širokému spektru publika. Je to deska na pohodu, kdy se nechcete probíjet nekončícími kytarovými riffy, ale dáte přednost spíše melodickým linkám okořeněným o táhlé zvuky hammondek a o čisté piáno. Trochu více bluesového neklidu přinese třeba „Cerdes“, který začíná hezkou basovou předehrou. Na hudbě jsou patrné psychedelické hrátky doby, kdy se třeba z vysloveně jasných durových akordů dostáváme k nějakému depresivnímu mollovému zvratu pak zase hurá skočíme do veselých motivů. Nebo v Mabel jsou slyšet oblíbené doplňkové zvuky rámusu, různého hvizdu a rozbíjení flašek, které „vyrušuje“ celou píseň. Tady můžeme srovnat třeba se „Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band”, které se zrodilo též v roce 1967. „Repent Walpurgis“ je to pravé pokání, alespoň v hudebním vyjádření. Skladba sází, tak trochu překvapivě odlišně od mnoha jiných na této desce, spíš na vedoucí pozici kytary, doplněnou o piáno, je ryze instrumentální a vyzní opravdu dost tajemně (Valpurga je přece spojena s čarodějnicemi) a smutně.

Můžeme říci, že „Procol Harum“ využívá nejen rockových a bluesových prvků, ale také se inspiruje vážnou hudbou. Výhodou desky je fakt, že na ní nejsou vysloveně slabší chvilky a k těm silnějším můžeme zcela určitě přiřadit i píseň „A Christmas Camel“ se zapamatovatelnou klavírní vyhrávkou a výraznými,ale ne přehnaně hlučnými hammondky. Mattew Fisher se svým nástrojem opravdu kouzlí, dodává každé skladbě správnou energii a nádech. A také září v sólech, například v Kaleidoscope. Každá píseň nemůže být už svou povahou hitem, ale jedná se o vyváženou desku a myslím, že je málo kapel, které by si přáli lepší úvod.

převzato z virtus.blog.cz
reagovat

merhaut @ 03.09.2007 20:00:55
Zdarec, díkec, že jsi se připojil sám, já v tom fofru na tu naši domluvu pozapomněl :-)