Hammill, Peter - pH7 (1979)

Posledný album Petra Hammilla v 70. rokoch sa volá pH7. Obsahuje jedenásť kratších skladieb a vidieť, že hudobný výraz niekdajších rockerov sa posúva k zvukom, ktoré ovládli 80. roky.

Hammill už v podstate rezignoval na kapelu a hrá si všetko sám. Akurát husle prenechal Grahamovi Smithovi a David Jackson si v troch skladbách zahrá na saxofóne alebo flaute.

Nálada skladieb je skôr pokojná. My Favourite by utíšila i Hulka, Careering funkovo tepe, škoda, že si Hammill nepribral do štúdia rytmiku, takto tie samplované bicie pôsobia dosť umelo, ako nejaké disco, do ktorého nechali kohosi vrieskať. To je vlastne môj najväčší problém s albumom. Chýba mu ľudský rozmer. Nie v zmysle Hammillovej angažovanosti, tá je konštantne silná, ale v zmysle hudobného pôsobenia. Problém jednočlenných nahrávok s programátorskými ambíciami je, že syntetika ubíja akustický zážitok. Záverečná skladba Faculty X je toho dôkazom.

Škodí to inak zaujímavej rozbitej skladbe Porton Down. A preto sú najsilnejšie momenty na albume tie, kedy Hammill baladicky tvaruje melanchóliu len so spevom a klávesmi (Mirror Images, Not For Keith) alebo gitarou (Time For A Change), prípadne kombináciou klavíra a akustickej gitary (Handicap And Equality). Darmo, v tejto pesničkárskej one man show polohe je Hammill kráľom.

Dravšie skladby typu The Old School Tie so zapojením viacerých nástrojov nie sú zlé, ale kompetentná rytmika na nich chýba, respektíve, je nahradená zvukmi, len aby boli. Pravda, sú tu aj výnimky. Imperial Walls i MR X (gets tense) fungujú na jednotku.

Toto dielo nepovažujem za výnimočné, ale nie je zlé, preto mu vystavím priemerné hodnotenie.
reagovat

Rok se s rokem sešel a další sólové album Petera Hammilla na podzim 1979 vplulo ladně do obchodů s hudebninami. S decentní pomocí dvou spoluhráčů – saxofonisty Davida Jacksona a houslisty Grahama Smitha do nahrávky Peter vedle svého zpěvu navrstvil vše ostatní, klavír a syntenzátory, kytaru i naprogramované smyčky bicích. Neodvažuji se tipovat, nakolik firma požadovala nějaké přístupnější nahrávky. Po předchozím, experimentálněji laděném albu The Future Now (1978) bych se tomu ani nedivil, přesto mne v úvodu překvapila křehká a akustická balada My Favourite s houslovým doprovodem Grahama Smitha, jak vystřižená z hitparády konce 60. let, kde Peter velmi procítěně zpívá.

Na následující Careering jsem si nikdy nezvykl – recitovaný text v podivném pochodovém tempu. I když v druhém plánu je slyšet určitý temný a nebezpečný podtón skladby, který mě čímsi přitahuje, tak celkově považuji tento počin za černou kaňku alba, kterou nezachraňuje ani kytarové sólo Briana Ena.

Třetí Porton Down – to je jiná! Drsný song s temným zvukem syntenzátoru, vykostěnou kytarou a jedovatým saxíkem v pozadí je přesně takový, jako jeho text, který vyjadřuje obavy z pokusů biologických zbraní, které se právě na základně Porton Down prováděly. Z množiny rockových kousků na tomto albu asi můj nejoblíbenější!

ukázka : >> odkaz

Nyní přichází na řadu trojlístek baladicky laděných a posmutnělých skladeb s decentním doprovodem klavíru, akustické kytary a jemnými zvuky syntenzátoru – "Mirror Images" o nevydařeném vztahu, "Handicap and Equality" odhaluje nepříjemnou pravdu o tělesně postižených, kteří jsou „odklizeni“ za zdi ústavů a v "Not for Keith" Hammill emocemi roztřeseným hlasem pěje o velké osobní ztrátě v podobě tehdy nedávno zesnulého parťáka z kapely a přítele Keitha Ellise.

Z posmutnělé nálady mě vyvádí "The Old School Tie", která je jakousi reminiscencí na punk rock zahranou Hammillem na klavír. Rytmický doprovod zastává jen basová kytara. Výborná a svižná záležitost, ve které Peter uštědřuje politikům pěkný políček.

Poslední balada na albu "Time for a Change", (napsal Judge Smith) – opět jen s akustickou kytarou naznačuje, jakou optikou Peter nahlíží na partnerské vztahy 🙂

Album se chýlí k závěru a zůstává čas jen na poslední trojici alternativně prog rockových záležitostí, které vyžadují velkou pozornost: v "Imperial Walls" do vojenského rytmu trápí Peter elektrickou kytaru, v následné "Mr. X (Gets Tense)" vyhrocuje náladu houslista. Napětí uvolňuje závěrečná, na piáno zahraná "Faculty X". Tento song je hodně povedený, plný energie a důstojně zakončuje album. Vlastní zásoba došla, proto se zde Peter textově nechal inspirovat ve filozoficky laděných básních a knihách o zkáze Říma či o mimosmyslovém vnímání.

Závěrem: Písně rozličných nálad se poměrně spravedlivě dělí na ty pomalé a baladické a na ty alternativněji a rockověji zaměřené, které jsou doplněny rytmikou z automatu a citlivě použitými zvuky syntenzátoru či zkreslené kytary. Celá produkce je minimalistická a střídmá, trochu mne mrzí velmi malé zastoupení Jacksonova saxofonu.

V chemii je pH měřítko používané k určení toho, jak kyselý nebo zásaditý je roztok na vodní bázi. V tomto kontextu je hodnota pH7 uvedená v názvu alba zcela vyrovnaná, ovšem jen za určitých teplotních podmínek. V přeneseném slova smyslu to platí i o obsahu desky Petera Hammilla. Ten je vzácně vyrovnaný. Nyní jen záleží na reakci posluchače, který podle své vlastní interakce ohodnotí tuto nahrávku, buď pozitivně či naopak. Třeba vydávající firma Charisma ztratila o další spolupráci zájem. Já osobně reaguji chemicky i posluchačsky velmi pozitivně.


reagovat

Ph znamená tzv. vodíkový exponent (potential hydrogen) a označuje, zda vodný roztok reaguje kysele nebo alkalicky. Čím menší číslo ph, tím silnější kyselina, naopak od Ph7 nahoru zásaditější. Ph7 je neutrální a je znakem pro čistou vodu. Ph7 je podle mého názoru jedno z nejlepších Hammillových alb, mezi která řadím The Silent Corner and The Empty Stage, In Camera, Over, A Black Box a Sitting Targets. Hammill zde osobně prožívá politická témata - Porton Down je britská vojenská laboratoř kde se dodnes kultivují biologické zbraně. Prvním velkým skandálem kolem této laboratoře bylo testování nervového plynu sarin na vojácích po 2. světové válce. Oficiálně nepotvrzenou zprávou je, že právě z této laboratoře v roce 2001 unikly bakterie slinivky a kulhavky a je otázkou (a spekulací) zda nešlo o programový únik jehož cílem bylo testovat bakterie na skotu tamních farmářů. Ale jsme v roce 1979. Píseň Not for Keith je věnována Keithu Ellisovi, bývalému spoluhráči z VDGG (1968-1969), který krátce předtím zemřel na turné s kapelou Iron Butterfly. Ph7 tedy propojuje politická a osobní témata. Poprvé na tomto albu slyšíme ony syntetické zvuky, které pak plnně ukážou své výrazové možnosti na následujícím A Black Box. Začátek alba je ovšem velmi překvapivý - skladba My favourite je krásnou křehkou milostnou písní - kytara a viola tu kouzlí čarovně krásnou melodii, které se nenásilně doplňují se zastřeným Hammillovým hlasem. Následující Careering nás ovšem už nemilosrdně vrhne do malströmu obvyklé Hammillovy hlasové a hudební naléhavosti. Zejména právě Careering a Porton Down působí až dusivým dojmem. Prostor těchto dvou skladeb je až klaustrofobicky uzavřený. Saxofon v těchto dvou skladbách ze sebe vyráží zvuk jako by to měl být ten úplně poslední, jako by z člověka vyráželi, vydupávali duši. Podle mého názoru je Porton Down nejpůsobivější skladbou. Mirror Images posluchače zahalí zvukovou mlhou syntetických kláves - když mluvím o "syntetických" klávesách, nemám rozhodně na mysli nic co by se dalo srovnat s nějakým nevkusným synth-popem. Ať už Hammill pracuje s čímkoli, pracuje s tím naprosto svým, nezaměnitelným a osobním způsobem. To platí pro jeho tvorbu bez výjimky do druhé půlky osmdesátých let. Ph7 zní celkově velmi syrově - k dosažení velmi surového a drsného účinu tu není třeba mnoha nástrojů. Hammill je schopen z minima prostředků vykřesat vždy něco velkého. The Old School Tie posluchače překvapí až tanečním klavírním motivem. Jelikož je ale zasazen do černobílé, ponuré nálady, působí asi tak jako by působil pták bez křídel. Celek je přesto jaksi ponuře vitální. Time for a Change je píseň, kde hlavní roli hraje uhrančivý, hluboko posazený Hammillův hlas a jednoduché vybrnkávání na akustickou kytaru. Depresivnější baladu jsem snad neslyšel. Hammill se na tomto albu začal nějakým způsobem vyrovnávat s tehdy aktuálními hudebními výzvami. Jak už jsem naznačil - synteticky upravované zvuky a experimentace, které však zdaleka nepřevládají a naopak velmi nenásilně a účelně slouží silnému celku.
reagovat