Hammill, Peter - A Black Box (1980)

Album A Black Box si vytvořil a vydal Peter Hammill poté, co byl vyřazen z katalogu vydávající firmy Charisma. Desku (jak jinak?) nazpíval, nahrál si kytaru, basu, bicí a klávesy, vyprodukoval a zmástroval. Kdyby nebylo věrných přátel – dvou Davidů – Jacksona (saxofon), Fergusona (syntenzátor) a nezbytného zvukaře za mixážním pultem, tak nikdo jiný by si ani neškrtnul :-)

Snad proto zní dvě úvodní Golden Promises a Losing Faith in Words tak bezprostředně – původ neotesaného, až dřevorubeckého stylu bubeníka je tu vysvětlen. Pořádné energické dardy ve středním tempu na úvod přináší to nejlepší, co od Petera známe: lehce neurotickou a dramaticky podanou vokální linku, letmé ale i důrazné údery do klapek piána, hutný doprovod a navrch i drobnou kytarovou výšivku a v tomto případě i jedovatě, až útočně prezentovaný refrén. Texty opět rozebírají problémy komunikace mezi lidmi.

Třetí industriální vložka Jargon King řádně prověří posluchačovu odolnost, smyčky elektronicky zkreslených bicích a částečně znetvořeného zpěvu není jednoduchou záležitostí k přijetí, ale mé uši, dlouhá léta cvičené v podobných žánrech, nijak neprotestují. Náročný text řeší téma nebezpečí manipulace:

„Všechny otázky se stanou jednoduchými, pokud budeme krmeni hloupými opověďmi…“

V tuto chvíli by bylo možné očekávat nějaký song na uklidnění, ale opak je skutečností – jsme pomalu oplétáni a znehybňováni jako hmyz lepkavou pavučinou nejtemnější skladby z alba – Fogwalking. Dokonalé splynutí bezútěšně klaustrofobického textu a pomalu plynoucích tónů prolínajícího se syntenzátoru se saxofonem. Moje nejoblíbenější píseň z desky.

ukázka zde : >> odkaz

Až nyní můžeme vydechnout u veselejší The Spirit s prolínající se akustickou a zkreslenou kytarou v rozverně houpavém rytmu, který klidní emoce a trochu se z konceptu desky vymyká. To uvolnění se hodí při poslechu následující písně In Slow Time, která evokuje ponurost starých hřbitovů. Proti své vůli se mi zavírají oči a upadám do Alfa stavu, hypnotizován goticky chmurnými tóny vyluzované syntenzátorem. Závěr strany A obstarává druhá industriální sci-fi instrumentálka na desce – The Wipe. Je to již po několikáté, kdy jako by byl Peter jakýmsi prorokem při zrodu hudebních stylů, ať to již dříve byl punk, nová vlna, či v tomto případě industriál.

Druhou stranu desky okupuje jediná, skoro dvacetiminutová skladba složená z několika oddělených motivů – progresivně rocková symfonie Flight, krerá nás seznamuje s cestou v letadle, která končí katastrofou a vyznívá jako určitá metafora lidského života. Melancholické tóny barového piána mi v úvodu skladby připomínají podobně laděný song od Styx – A.D. 1958. Tyto akustické pasáže jsou několikrát přerušeny rockovými vsuvkami různých nálad ve stulu Peterovy domácí kapely a já ji řadím mezi nejlepší art rockové skladby všech dob.

Závěrem: Pro mě jedno z nejsilnějších alb Petera Hammilla. Je zajímavé dodat, že i mé podvědomí vyslalo jakousi zprávu o tomto albu. Pří závěrečné kontrole textu jsem v předchozí větě narazil na slovo, které jsem nepsal – místo „nejsilnějších“ bylo uvedeno „nejšílenějších“. I to o ledasčem vypovídá :-)
reagovat

stargazer @ 30.12.2019 14:29:09
Budu si muset od toho Hamilla něco obstarat, když se tady o něm furt píše.

jirka 7200 @ 30.12.2019 21:46:00
to stargazer : pokud se na Progboardu o Hammillovi furt píše, tak je pořízení nějakého jeho nosiče přímo povinností :-)

stargazer @ 02.01.2020 18:26:17
Toto album je moje první setkání s tvorbou PH a vůbec nejsem zklamán. Je to zajímavá hudební práce a jen mě mrzí, že neumím anglicky, protože tato deska je z půlky o kvalitních textech. Prostě to tak nějak cítím. Celý dojem poslechu taky umocnil ten fakt, kdy jsem venčil pejska pozdě večer v lesoparku. Tma, stromy a noční obloha ještě víc umocnily celou atmosféru. In Slow Time je song, který jsem si hned zamiloval.

Chystám se i na album Chameleon In The Shadow Of The Night.

jirka 7200 @ 02.01.2020 22:10:12
S Peterem Hammillem jistě objevíš mnoho kvalitní muziky. Já mám rád desky do roku 1981, ale i další alba si zachovávají vysokou laťku kvality, narozdíl od jeho kolegů P. Collinse či P. Gabriela.

Texty na albech P. Hammilla jsou velmi náročné a já se svou průměrnou jazykovou průpravou jsem mnohdy v koncích :-) Ale i tak jsem vysledoval,že jsou hodně přemýšlivé a mnohovrstevnaté.

muppet @ 04.01.2020 09:13:36
Pro skalni ci dokonce fanaticke posluchace ciste progresivni muziky aka VDGG ci starych Yes pocatku 70's je urcena pouze strana "B" a epos 'Flight'. Experimentalne rockova strana "A" by pro ne mohla skoncit srdecni zastavou:-)

V názoru na Black Box Petera Hammilla s pány Ondrou a Óinem naprosto nesouhlasím. Pokud se shodneme na tom, že kategorie prog-rocku není uzavřené schéma s neprostupnými hranicemi, pak tu máme v případě Black Boxu typicky progresivní dílko. No, možná, že je příliš "prog" na prog-rock jak mu rozumí například Óin. Že je to album pochmurné, ponuré, temné a snad i depresivní, je sice očividné, ale o hudební kvalitě tyto přívlastky nic nevypovídají. Black Box má v diskografii Petera Hammilla podle mého názoru výjimečné postavení - snad nikdy Hammill nevytvořil tak temný celek v jediné převládající náladě. Album působí velmi kompaktně, provázaně, není tu žádný exces, který by rušil poslech. Hammillův hlas se pohybuje v nižších polohách a po nějaké hysterii o které se tu v souvislosti s Hammillem také diskutovalo, tady není ani památky. Black Box je naprosto soustředěným, koncízním dílem s pevnou páteří. Nálada a rozmístění jednotlivých skladeb posluchači nedovolí polevit pozornost. Hudební skvosty: Golden Promises je jako černá brána, která posluchače trochu pompézně přivede do nálady ve které se pak bude pohybovat po celou dobu poslechu. Losing Faith in Words nemusí sedět každému, vytváří potřebné dramatické napětí - zoufalství a bezmocný vztek, agresivita Hammillova projevu. The Jargon King - syntetická zvuková experimentace, která předjímá příští dění. Slabší kus, ale geniálně na svém místě. Skladby Fogwalking a In Slow Time jsou hudební perly. Obě ve velmi temné náladě. Fogwalking zní oproti In Slow Time o něco výhružněji, kdežto v In Slow Time už je přítomno osudové odevzdání. Skladba In Slow Time se o tři roky později ocitne na albu Loops & Reels zvukově osekaná a snad ještě uhrančivější než je zde. Flight je sice sama o sobě úžasná skladba, ale trochu třepí pevnou kompozici alba a některými svými částmi jako by do něj ani nepatřila. I tak je Black Box podle mého názoru jedním z nejuhrančivějších alb v Hammillově diskografii.
reagovat

Óin @ 05.12.2011 16:21:42
Zdar. V čem že se to neshodnem? Stejně jako ty, dal jsem Black Boxu čtyři hvězdičky. A že považuju Flight za kompozici, blížící se víc tvorbě VDGG než sólovému Hammillovi, na tom není nic divného. Stačí si to poslechnout :-)

Matouš @ 06.12.2011 09:04:50
Zdar. Ta "bufetová první strana" a Flight jako "klasická prog-rocková hostina" - svrchovanost, která čiší z tohoto tvého hodnocení mi nesedí, nevím v čem má původ a myslím, že není spravedlivá. Počet hvězdiček podle mě odpovídá výtečnému hudebnímu dílu. (a nevím jak zařídit, aby moje odpověď byla logicky umístěna pod tvou reakcí... :-) )

Óin @ 06.12.2011 16:51:41
Hele, špatně jsi mě pochopil. Součástí studeného bufetu může být kaviár z běluhy, grilované tygří krevety a šampaňské Dom Perignon :-) Nechtěl jsem tu první stranu shodit, jen mi ta druhá připadá kompaktnější a vyváženější, jako degustační menu někde v michelinské restauraci :-)

Matouš @ 07.12.2011 13:13:30
Budiž. Nebudem se tahat o slovíčka, ale o STUDENÉM bufetu jsi nemluvil... Vidím to trochu jinak, viz. recenze, ale díky za reakci.

Ouuu, tak toto mi orpavdu nesedlo, dosti slabé, připadá mi to bez nápadu, 2 poslechy jsem doslova protrpěl a modlil se za brzký konec, a to už jsem řekněme "otlučený" divák...

Z úcty k autorovi a jeho jiným vynikajícím chvilkám **, ale je to hrůza a škoda.
Co naplat, rok 77 a 78 nebyl pro VdG příliš dobrým rokem, měnila se sestava a kapela spěla neodvratně k zániku - Hammill byl dle mého soudu v dosti hluboké depresi, stačí omrknout pár tehdejších soudobých fotek, a tato deprese patrně dozněla ještě zde.
reagovat

Černá skříňka je jakýmsi rozloučením Petra Hammilla se sedmdesátými lety, texty jsou jako obvykle pesimistické, plné odcizení a neschopnosti komunikace.

Hudebně je to album velice různorodé, jeho první polovinu tvoří skladby, které nám mohou připomenout tvorbu Briana Ena i Davida Bowieho, podle mého názoru tady hledal inspiraci pro své sólové projekty i Peter Gabriel.

Druhá polovina Black Boxu nás pak přenáší zpět do dob ještě fungujícího Van der Graaf Generatoru. Dvacetiminutová skladba Flight, která se skládá ze sedmi takřka samostatných částí, představuje po bufetovém stole první strany klasickou progrockovou hostinu, na jaké jsme bývali celá sedmdesátá léta zvyklí.

Nevysvětlujte si to ale tak, že prvních sedm písní Black Boxu odsuzuju, najdou se tam rozhodně výborné věci, moc jsem si oblíbil například Losing Faith in Words a Fogwalking.

Co dodat závěrem? Pro fanoušky Petra Hammilla a VDGG je to povinnost, milovníci progresivního rocku taky nepřijdou při poslechu zkrátka. Zasloužené čtyři hvězdičky.
reagovat