Voivod - The Outer Limits (1993)

S koncem osmdesátých let se Voivod pomalu ale sveřepě odprošťují od tvrdých metalových kořenů a dospívají v melodicky přemýšlivou jednotku, která dokonale ovládá jisté ambice ubytovat svůj meziplanetární karavan v sousedství tak velkých osobností jako jsou Pink Floyd, od kterých si už podruhé propůjčí originál (tentokrát píseň Nile Song) aby ji přetvořili ke svému galaktickému obrazu. Desky Nothingface i Angel Rat pořádně zarockovali starým fans s nervovou soustavou, The Outer Limits je vydobyta esencí všeho předchozího a stvořena jako předobraz dalším generacím s ukázkou toho, jak umělecky, technicky a dospěle smíchat prvotřídní aranžérskou práci v kooperaci s originální hudební myšlenkou. Jedna pecka střídá druhou a vzájemně se překřikují ve své nezaměnitelné podobě, která že to uzme vavříny v tomto klání. Někdo upřednostní křehkost Moonbeam Rider, jiný vláčnou Le Pont Noir, další riffově prvotřídní Time Warp, nebo výpravěčsky časově náročnou věc Jack Luminous.
Tenhle brilantní kousek už Voivod nikdy nepřekonají, za jeho jedinečnost odpovídá i doba vzniku, tenkrát totiž podobné kapely velice rychle dospívaly.


reagovat

EasyRocker @ 07.02.2017 18:17:47
Parádní, už nikdy nepřekonaná deska, i vzhledem k nešťastným okolnostem. R.I.P. Piggy...

horyna @ 08.02.2017 07:09:26
Bez diskuzí za pět. Tyhle Voivod, tolik odlišný od jiných můžu, vlastně musím.

Že tuhle kanadskou partu, která si s čistotu "stylu" nikdy nedělala žádné těžkosti a jela si po svém, zkrátka miluju, musí už být každému nad slunce jasné. Po dvojici skvostů Nothingface a Angel Rat kanadští mimozemšťani korunovali psychedelickým rockem ovlivněnou trilogii albem The Outer Limits, pro mnohé fandy jejich vrcholným dílem. Poté přišla změna zpěváka a apokalyptický nářez Negatron (1995)...

To, co pak přichází s Fix My Heart, je čisťounká oslava kytarové melodie, je to zkrátka voivod nejvodovatější hned, abychom věděli hned na úvod, s kým máme tu čest. Přehledné kytarové linky, doplněné psycho vyhrávkami a silově vedený Snakeův zpěv, oscilují stále kdesi mezi metalem a punkem. Pět minut ukazují všestranný talent pánů z kanadské provincie Quebec, odkud se na metalovém poli zrodila celá řada geniálních part. Pierre St-Jean jemně vyšívá basové tóny, do toho nám vstupuje další melodická záplava strunného nástroje mistra Piggyho. Je tu Moonbeam Rider a pozorujeme, že strukturou je skladba o poznání náročnější, Awayovy bicí přerývají terén a Snake vypouští svá poselstva pořádně rychle a zostra. Psychedelická mezihra, zahájená krásným brnkáním kytary, je pro mě vždy zcela očistná a ukazuje mistrovství zesnulého kytaristy naplno v melodických poryvech a střepinách. Le Pont Noir - smutné Piggyho tóny se Snakeovým ospalým, až odevzdaným projevem vás nesmí zmást. Je o krásný voivodovský úvod, poté ale nastoupí krásné čisté a vzdušné riffy, kde si připadáte, že se Voivod čelně srazili s Pink Floyd. Krásné střídání dramatických meziher s lavinovými návaly je tu typické a tenhle detailně a s umem permoníka vybroušený diamant patří k mým nejoblíbenějším peckám. Temná, zčernalá plocha, která se rozlije v závěru skladby, je až neskutečná. Rozfajrované kytary v plném běhu, tuna melodií, Awayovy plnotučné bicí střelby a rozeřvaný Snake - no poznali byste v podání těchto věrozvěstů metalu prastarou floydovskou klasiku The Nile Song (soundtrack More, 1969) ? Neskutečná rocková pecka, přebuzení adrenalinem a energií, nejde na ploše čtyř minut rozhodně nijak zastavit, to už dávno vím, a tak se pokaždé se ctí vzdám. The Lost Machine - úvod je tu proto, abyste si všichni uvědomili kovovou podstatu Voivod, a tak vás Piggyho kytara svými hutnými a drtivými riffy přepaluje jak žehličkou, z toho se ale vyloupne melodie, jakou umí jen a právě tato kapela, do toho svým hlasem kloktající i hulákající Snake - opět čelní náraz metalu a psychedelie, ale nikdy toho nemám dost. Nepředvídatelné změny temp a těžký kov jsou tu ale základem, od kterého se vše odvíjí. Pokud si tu rozeberete Piggyho kumšt na těch skoro šesti minutách, musíte uznat, že ten chlap není zcela normální... a to je poklona. Time Warp na nás navalí kovový úvod, pak ale odhodí všechna pravidla a nastupuje rozvolnění rytmiky, riffy a psycho vyhrávky si létají nad rytmikou, jak se jim zachce, do toho deklamuje Snake svá vesmírná poselství. Ano, tady je jakési bezčasí, kdy nevíme, jestli jsme v Kanadě v r. 1993 nebo někde na konci šedesátek ve ´Frisku´. Dále není co dodat... Pokud chtěli Voivod ukázat skutečně progové ambice, pak vězte, že 17 a půl minut dlouhým opusem Jack Luminous se jim to podařilo - bude to už navěky jejich pomník, do něhož proniknou jen zasvěcení voivodologové. Pokud jsem tu před časem rozebíral Thick as a Brick od JT, vězte, že tohle je od Voivod něco podobného. Dramatický psycho-kytarový úvod s melodickými ´kaskádami´, po tichu metalická smršť a krásně kovově znělým Snakeovým hlasem, kterou postupně proměňují a zrychlují Awayovy bicí a basa. Ve třetině těžkotonážní kytarová temnota, zapojené hlasy ze samplů, atmosféra psychiatrie, zrychlení na druhou kosmickou s koňskými dusoty bicích, srážka všech nástrojů do chaosu a černé díry. Sólo Piggyho přinese poslední třetinu - krásné čisté vybrnkávání, Snakeův velebný, něžný vokál, jako by se předchozí apokalyptické hody ani neodehrály a přišli zcela jiní - no, lidé právě ne, když kouknete na obal. Bicí kanonáda pak přivane konečně Piggyho strunné, dramatické finále, za které už má dávno milion diplomů za odvahu. Důkladné rockové probuzení. Wrong-Way Street - basové intro a necelé čtyři minuty poctivého voivodovského rock´n´rollu s psycho vyhrávkami. Co víc byste chtěli? A klobouky si držte až do finále, kde se samozřejmě už musíme dozvědět - že tu určitě nejsme sami - We Are Not Alone. Po krátkém intru je tu čtyřminutový cval jen jedním směrem - k cíli, přímo na solar. Ty melodie jsou ale kouzelné. Jako po každé jejich desce - přišli, viděli, zvítězili.

Cože? Tady je nějaké hodnocení? Za celý voivodovský vesmír. A panu mistru Piggymu, který už si bohužel drnká dekádu jen tam nahoře, posílám další nekonečno hvězd za to vše, co na poli kovovém stihl vytvořit...
reagovat

Luboš @ 11.08.2016 05:53:09
Opět výborná práce na kapelu, která snad ani nepatří k metalu. Hrají úplně jinak, než ostatní metalové kapely. Zatím co progmetalové kapely se snaží dostat do svých skladeb styl Pink Floyd, King Crimson, tak Pro Voivod jsou sice tyhle kapely inspirací, díky které vytvářejí novou hudbu ve svém originálním stylu. Každá jejich deska je svým způsobem jiná. Díky za upozornění :-)

horyna @ 11.08.2016 06:05:27
Voivod na svém kompozičním vrcholu, tolika nápadů na jednom albu u současných kapel člověk stěží pohledá, deska pro fajnšmekry

EasyRocker @ 11.08.2016 06:21:44
Díky chlapi, každá reakce na tyhle mé letité oblíbence potěší. Nebudou mít nikdy armády příznivců jako Metallica nebo Iron Maiden, ale zato svou o to oddanější skupinu příznivců. Ceněny byly i jejich koncerty, např. na Dynamu 1996 byli nejvíckrát uvedeni návštěvníky jako nejlepší show festivalu. A to je pořádná poklona :)

Luboš @ 11.08.2016 07:14:29
Asi nejradši mám Dimension Hatross, ale hodně se mi líbí i opomíjený Angel Rat. Každá jejich deska je jiná, Piggy byl vyjímečný kytarista, škoda, že už hraje jen tam nahoře.

horyna @ 11.08.2016 07:23:29
Luboš: tys pro mne velká inspirace, jelikož jsi uvedl svůj letopočet, jasně, jasně- my muži jsme věčně mladí :-) :-) , ale i tak, Dimension Hatross jsem ve dvaceti dával v pohodě, za pět let se už krapet cukal a po třicítce ho prostě ušiskama už nejsem stavu procedit. Zářný příklad, že i v nejlepších chlapských letech se dá vydržet poslouchat divočejší hudba :-)
poklona
stejně nechápu třeba Slayer že to pořád dávají:-)

EasyRocker @ 11.08.2016 07:27:25
Snad jen prvním dvěma albům, kde ještě dominuje hluk, bych nedal plný počet, ale tak po třech. Ten Piggyho styl už je tam ale slyšet jasně. Od Killing... už to pro mě byla mistrovská díla.

Luboš @ 11.08.2016 19:56:52
horyna: zdravím, Dimension Hatross byla první album co jsem od nich slyšel v době vzniku. Hodně mě tehdy zaujala, myslím, že to budeš dávat taky :-)

Firma chtěla dobře prodejné a stravitelné album, kapela se přizpůsobila. Ale ukaže mi někoho, kdo natočí "album na objednávku" v takovémhle stylu. Když hity, pak Fix My Heart, The Lost Machine nebo epopej Jack Luminous. Jako předehra k vyhlazení tohle trochu opomíjené album funguje parádně.
reagovat

Viac metalu ako na Angel Rat nám Voivod ponúkli v čase svojej prvej agónie. Opäť sú tu jednoduchšie vypaľovačky (Fix My Heart, Wrong-Way Street) ale aj progresívna nálož(Jack Luminous). Prvý a posledný podarený obal kapely z rúk M.Langevina. Aj tento album je dôkaz, že pánom to najviac myslelo v rokoch 89-95. Rozlúčka s veľkým vydavateľstvom na úrovni - aj keď MCA na tejto kapele asi prerobili...

Fix My Heart -5- ako z vesmíru znejúce kvílenie gitary nám otvára jeden z najlepších rockových albumov 90.rokov
Moonbeam Rider -5- ďalšia pecka, zlatý fond metalu.
Le Pont Noir -5- strašidelná skladba ma chytila hneď na prvé počutie.
The Nile Song -5- slušný cover výbornej piesne Pink Floyd.
The Lost Machine -4
Time Warp -5
Jack Luminous -5- pokus o dlhú a zložitú kompozíciu v štýle 70.rokov, veľmi podarený pokus.
Wrong-Way Street -5- jednoduchá pieseň s "punkovým" textom
We Are Not Alone -3- záver v rýchlom tempe.
reagovat

voivod4ever @ 27.11.2008 14:40:47
urcite na nich MCA neprerobili, voivod bola v 80. a 90. rokoch popularny jak svina