Voivod / The Outer Limits (1993)

Že tuhle kanadskou partu, která si s čistotu "stylu" nikdy nedělala žádné těžkosti a jela si po svém, zkrátka miluju, musí už být každému nad slunce jasné. Po dvojici skvostů Nothingface a Angel Rat kanadští mimozemšťani korunovali psychedelickým rockem ovlivněnou trilogii albem The Outer Limits, pro mnohé fandy jejich vrcholným dílem. Poté přišla změna zpěváka a apokalyptický nářez Negatron (1995)...

To, co pak přichází s Fix My Heart, je čisťounká oslava kytarové melodie, je to zkrátka voivod nejvodovatější hned, abychom věděli hned na úvod, s kým máme tu čest. Přehledné kytarové linky, doplněné psycho vyhrávkami a silově vedený Snakeův zpěv, oscilují stále kdesi mezi metalem a punkem. Pět minut ukazují všestranný talent pánů z kanadské provincie Quebec, odkud se na metalovém poli zrodila celá řada geniálních part. Pierre St-Jean jemně vyšívá basové tóny, do toho nám vstupuje další melodická záplava strunného nástroje mistra Piggyho. Je tu Moonbeam Rider a pozorujeme, že strukturou je skladba o poznání náročnější, Awayovy bicí přerývají terén a Snake vypouští svá poselstva pořádně rychle a zostra. Psychedelická mezihra, zahájená krásným brnkáním kytary, je pro mě vždy zcela očistná a ukazuje mistrovství zesnulého kytaristy naplno v melodických poryvech a střepinách. Le Pont Noir - smutné Piggyho tóny se Snakeovým ospalým, až odevzdaným projevem vás nesmí zmást. Je o krásný voivodovský úvod, poté ale nastoupí krásné čisté a vzdušné riffy, kde si připadáte, že se Voivod čelně srazili s Pink Floyd. Krásné střídání dramatických meziher s lavinovými návaly je tu typické a tenhle detailně a s umem permoníka vybroušený diamant patří k mým nejoblíbenějším peckám. Temná, zčernalá plocha, která se rozlije v závěru skladby, je až neskutečná. Rozfajrované kytary v plném běhu, tuna melodií, Awayovy plnotučné bicí střelby a rozeřvaný Snake - no poznali byste v podání těchto věrozvěstů metalu prastarou floydovskou klasiku The Nile Song (soundtrack More, 1969) ? Neskutečná rocková pecka, přebuzení adrenalinem a energií, nejde na ploše čtyř minut rozhodně nijak zastavit, to už dávno vím, a tak se pokaždé se ctí vzdám. The Lost Machine - úvod je tu proto, abyste si všichni uvědomili kovovou podstatu Voivod, a tak vás Piggyho kytara svými hutnými a drtivými riffy přepaluje jak žehličkou, z toho se ale vyloupne melodie, jakou umí jen a právě tato kapela, do toho svým hlasem kloktající i hulákající Snake - opět čelní náraz metalu a psychedelie, ale nikdy toho nemám dost. Nepředvídatelné změny temp a těžký kov jsou tu ale základem, od kterého se vše odvíjí. Pokud si tu rozeberete Piggyho kumšt na těch skoro šesti minutách, musíte uznat, že ten chlap není zcela normální... a to je poklona. Time Warp na nás navalí kovový úvod, pak ale odhodí všechna pravidla a nastupuje rozvolnění rytmiky, riffy a psycho vyhrávky si létají nad rytmikou, jak se jim zachce, do toho deklamuje Snake svá vesmírná poselství. Ano, tady je jakési bezčasí, kdy nevíme, jestli jsme v Kanadě v r. 1993 nebo někde na konci šedesátek ve ´Frisku´. Dále není co dodat... Pokud chtěli Voivod ukázat skutečně progové ambice, pak vězte, že 17 a půl minut dlouhým opusem Jack Luminous se jim to podařilo - bude to už navěky jejich pomník, do něhož proniknou jen zasvěcení voivodologové. Pokud jsem tu před časem rozebíral Thick as a Brick od JT, vězte, že tohle je od Voivod něco podobného. Dramatický psycho-kytarový úvod s melodickými ´kaskádami´, po tichu metalická smršť a krásně kovově znělým Snakeovým hlasem, kterou postupně proměňují a zrychlují Awayovy bicí a basa. Ve třetině těžkotonážní kytarová temnota, zapojené hlasy ze samplů, atmosféra psychiatrie, zrychlení na druhou kosmickou s koňskými dusoty bicích, srážka všech nástrojů do chaosu a černé díry. Sólo Piggyho přinese poslední třetinu - krásné čisté vybrnkávání, Snakeův velebný, něžný vokál, jako by se předchozí apokalyptické hody ani neodehrály a přišli zcela jiní - no, lidé právě ne, když kouknete na obal. Bicí kanonáda pak přivane konečně Piggyho strunné, dramatické finále, za které už má dávno milion diplomů za odvahu. Důkladné rockové probuzení. Wrong-Way Street - basové intro a necelé čtyři minuty poctivého voivodovského rock´n´rollu s psycho vyhrávkami. Co víc byste chtěli? A klobouky si držte až do finále, kde se samozřejmě už musíme dozvědět - že tu určitě nejsme sami - We Are Not Alone. Po krátkém intru je tu čtyřminutový cval jen jedním směrem - k cíli, přímo na solar. Ty melodie jsou ale kouzelné. Jako po každé jejich desce - přišli, viděli, zvítězili.

Cože? Tady je nějaké hodnocení? Za celý voivodovský vesmír. A panu mistru Piggymu, který už si bohužel drnká dekádu jen tam nahoře, posílám další nekonečno hvězd za to vše, co na poli kovovém stihl vytvořit...

» ostatní recenze alba Voivod - The Outer Limits
» popis a diskografie skupiny Voivod