Porcupine Tree - Fear Of A Blank Planet (2007)

Trvalo mi velice dlouho, než jsem přišel na chuť Porcupine Tree a ostatně celému Wilsonovi. Dnes mu patří můj velký obdiv a jeho desky hltám jednu za druhou. Prvním albem, které se mi od Porcupine Tree opravdu líbilo a které dodnes považuji za svoje nejoblíbenější, byla placka Fear Of A Blank Planet. Už přebal desky mám za úžasné umělecké dílo a vinyl si plánuji pořídit už kvůli němu (ačkoliv obaly se Porcupine Tree silně vydařily i u jiných placek).

První skladba mě okamžitě ohromila. Je dynamická (tady patří můj obdiv zejména Gavinu Harrisonovi - jeho bicí je opravdová radost poslouchat) a procítěná se znamenitým textem. Přiznám se, že skladbu My Ashes občas přeskakuji - nevychutnám si ji úplně pokaždé a občas mi už zavání lehkým kýčem. Ale stále to není tak hrozné jako u skladby Lazarus z desky Deadwing (tu jen tak mimochodem jako snad jedinou skladbu od Porcupine opravdu nemám rád a moc nechápu, jak přinejmenším Harrison jakožto jazzem silně ovlivněný bubeník přežil takovýto ústup skoro až k popu). Mám-li však na My Ashes něco v oblibě, je to hlavně její text. Wilsonovi sedne skutečně dobře a stejně jako velká část zbývající tvorby PT přiměje člověka ponořit se hluboko do svého vědomí a probudit trýznivé stavy. Jak říká staré přísloví, čím více znáš desek Porcupine Tree, tím větší máš sklony k depresím.

Mým nejmilejším kouskem na desce je bezpochyby sedmnáctiminutová Anesthetize. Po celou dobu plná trýzně a napětí, které se stupňuje dál a dál. Vrcholem je pasáž po prvních jedenácti minutách - tu si Wilson ustoupil takřka až k extrémnímu metalu. Sentimental je silná píseň, byť opět z toho jemnějšího koutku a byť je to trochu refrénovka. O její negativní náladotvornosti by se dalo napsat nemlich to samé jako o zbytku desky. Na Fear Of A Blank Planet je depresivní duch zastoupen snad nejintenzivněji z celé dosud slyšené diskografie (zde je na místě přiznat, že od Porcupine Tree zatím znám pouze šest desek). V tomto směru mi stále jako kdysi Porcupine připadají podobní Radiohead.

Na Way Out Of Here mám v oblibě hlavně refrén (dá-li se nazvat refrénem) a dále Wilsonovu kytarovou práci (tady snad skoro více než jinde). Deska končí ponurou skladbou v pomalejším tempu Sleep Together s poměrně hypnotickým rytmem. Opět zajímavá věcička, během níž si zpravidla přeji, aby album ještě nekončilo, a mám po ní tendenci pustit si celou desku znova.

Bez povšimnutí nesmí zůstat ani účast Alexe Lifesona a Roberta Frippa. Už to svědčí o tom, že i takoví velikáni progresivní hudby chovají k Wilsonovi i zbytku Porcupine Tree velký respekt (koneckonců Harrison se tou dobou stal bubeníkem King Crimson). V současnosti je Fear Of A Blank Planet jednou z mých vůbec nejmilejších progresivních desek.
reagovat

Adam6 @ 17.08.2018 06:55:20
Tak sme dvaja komu sa najviac páči Fear od Porcupine Tree. Vďaka za recenziu tykeww. :)

Snake @ 17.08.2018 07:18:23
V případě Porcupine Tree se to nejoblíbenější album určuje docela těžko, jejich dgf je relativně vyrovnaná a těch adeptů bych našel hned několik. "Fear Of A Blank Planet" k nim patří rovněž...

Skladby "My Ashes", "Lazarus", ale aj další balady od PT miluju - jsou velmi melancholické. Pop Wilson převádí spíš na svých posledních sólovkách a tu poslední už jsem si ani nekoupil. Muziky je mraky a nemusím vlastnit vše, co moji oblíbenci vrhnou na trh.

Michale, dík za recku. Potěšila.

bullb @ 17.08.2018 07:19:03
Nehynúca vďaka všetkým propagátorom tejto kapely. Priznávam, ostal by som zaprdený vo svojich jazrockoch, prípadne starých rockoch. Už sa len opakujem: náhodou som objavil toto fórum a neúnavní recenzenti ma zaviedli napríklad aj do krajiny Porcupine Tree. Samozrejme sú aj iné končiny, ale tu sa bavíme o P.T.
K hudbe: má všetky atribúty pre mňa "počúvateľnej" hudby. Skvelá rytmika, melódie, rytmy, spev, ktorý nejačí a nekňučí. Excelentní hráči. Radosť počúvať. (Verím totiž, že hudba má mať estetizujúci zážitok.) Čo je sympatické na P.T. je to, že ich produkcia je viac-menej vyrovnaná (nemám analyzované všetko). Fear Of a Blank Planet patrí k špici ich tvorby.
Ešte raz: Díky všetkým.

tykeww @ 18.08.2018 13:53:34
Díky všem za reakce! :)
Co se týče Wilsona a popu - obyčejně s tím nemívám takový problém. Jeho poslední sólovka (která jde směrem k mainstreamu zatím asi nejvíc) byla dokonce jedním z prvotních impulsů, abych si Wilsona skutečně oblíbil. Dodnes si desku občas pouštím, i když se momentálně raději věnuji objevování diskografie Porcupine Tree. Tam je v drtivé většině přeci jen skutečný a leckdy velmi syrový prog. Zmíněná Lazarus je ale přeci jen výjimkou - ta se mi nelíbila ani napoprvé a nelíbí se mi ani dnes. U Wilsona tuhle polohu samozřejmě chápu a v jiných případech s ní nemám problém. Ovšem jak jsem psal, spíš se divím, že ji nezavrhli ostatní členové Porcupine (avšak netuším, jaká v kapele vládla demokracie). Nedokážu si představit, že by se Harrisonovi líbila a že by si užíval její hraní :)

Jinak jsou pro mě Porcupine určitě nejoblíbenější progovou kapelou od časů všech legend 60s a 70s (pokud stranou nechávám progresivní metal typu Opeth, na kterém ujíždím taktéž ve značné míře). K Wilsonovi mám velký respekt. Je to prostě démon, který naprosto žije progem :) Mimo různé výše popsané výlety k mainstreamu, ale jeho genialita je ve výsledku slyšet ve všem.

horyna @ 19.08.2018 11:57:55
Upřímně děkuji Michalovi, že zde Porcupine Tree zmínil a zrovna moje neoblíbenější album, které je dle mého i jejich nejzdařilejším. Už si ho pomalu připravuji do přehrávače.

tykeww @ 19.08.2018 17:35:49
horyna> To já děkuji tobě za milou reakci! :) Když mám chuť na Porcupine Tree a nedokážu zvolit desku, kterou si pustím, vždycky skončím u Fear of a Blank Planet :D

Trestuhodné, dodnes nechápu jak mě mohla tato skvosná kapely tak dlouhou dobu unikat a míjet, že až tato deska byla první z jejich katalogu, kterou jsem si opatřil. Částečně za to rozhodně mohla několikaletá přetržka a odpočinek od rockového lomozu strávený ve společnosti mistrů klasické hudby 18-20 století. Ale i tak návrat do "domácího prostředí" hned zprvu nepřinesl objev tohoto tělesa, nějaký rok Wilsonovci ještě čekali na objevení. Možná i dřívější zmínka o ambientním projektu, který se však týká především prvních dvou alb, na mém zájmu příliš nepřidala. Pak trvalo vskutku jen malou chvíli a já stihl posbírat krom zmíněných počátků, kompletní diskografii této svébytné party úctyhodných hudebníků. Jen okrajově se ještě zmíním, že jsem je vždy stavěl do společnosti novějších, progresivně myslících kapel typu Pain of Salvation, Riverside i třeba Opeth, urvat první příčku oblíbenosti zmíněným borcům z P.T. se ale žádné z nich nikdy nepodařilo. Zmiňované album bylo tedy mým prvním seznámením a doteď zůstalo i nejoblíběnějším z celé řady tvrdě konkurujících ostatních soukmenovců.

Už sám přebal alba naplno vystihuje náladu a emoce s jejichž pomocí bude hudba naplno rezonovat našimi smysly. S úvodní stejnojmenou písní se ocitáme v meziplanetárním prostoru, kde destrukce vjemů a smyslů nabývají v pocitech naprostého odcizení a izolace jedince konkrétních představ. Fear of a Blank Planet- rozbíhá chladný kytarový tep a mistrně neúprosný tlukot bicích, Wilson vyloženě cituje s patřičnou zlobou a strach který se chvěje v jeho hlase rozlévá sémě zkázy do těchto industriálně zkažených světů, katarzní refrén se pokouší zachránit zbytky zatracených duší, ovšem marně, Barbieriho klavírní sprint přelévající se do všech stran posunuje tuto hmotu k jejímu oduševnělejšímu konci.
My Ashes- radioaktivní popel dopadá na tváře přihlížejících bezvládných postav, pouze jejich tělesná schránka zůstala na tomto světě a snaží se zachytit zvuku prostřednictvím meditačního úvodu písně, nanejvýš depresivní tvar naplněný šedivými tóny podtrhuje efektem upravený Stevenův geniálně nehostinný vokál. Toto je naprosto jedinečná píseň celé tvorby P.T.
Anesthetize - Harrisonovy přesně rozprostřené udery řídí tento mega opus s matematicky dotaženou přesností, on je tu hlavní dirigent tohoto 17-minutového celku, senzibilní začátek písně se postupně zhroutí za účasti kytarového sóla, posluchač se postupně propadá do hlubokých propastí technických abnormalit budoucna, obrovský zlom na sobě nese kytarový riff síly kosmického tankeru, samply a strojové rytmy dál unáší Stevenův hlas daleko za naši hvězdnou soustavu, určité usmiřování a návrat do lepších zítřků přináší až závěr této skladby.
Sentimental- tklivá klavírní melodie a text plný osamělých mladých lidí, smutku, strachu z dalších zítřků a stáří putuje za účasti hlubokých pocitů zmaru až k nám.
Chaos budoucna se odráží v páté schizoidní Way Out of Here- s hostující Robertem Frippem a poslední
Sleep Together- hypnotizuje naši schátralou mysl přebývající tisíce roků na tom nejvíce nevábném místě vesmíru pulzujícími klávesovými údery. Neúprosný bicí rytmus a Stevenův nadpozemský hlas v refrénu, přidává na intenzitě a trhá posluchače na malé kousky.

Naprosto dokonale zmáknuté album týkající se atmosféry, nám předhodili Porcupine Tree toho roku dvoutisícého sedmého.



reagovat

Snake @ 11.05.2016 07:31:29
Souhlas, je to výborné album. Asi nejraději mám téměř osmnáctiminutovou palbu Anesthetize, to jsou hudební orgie.

V zimě jsem se o Porcupine Tree trochu rozepsal, skončil jsem (zatím) u "Stupid Dream". Možná se k nim někdy vrátím, ale teď jsem rád, že jsi převzal štafetu.

horyna @ 11.05.2016 16:27:10
Snake: moc dobře si pamatuji na ne tak dávnou s grácií i faktograficky napsanou recenzi mé oblíbené desky St.Dr., na P.T. tu nesmíme zapomínat

horyna @ 06.07.2017 10:06:32
Dlouho jsem tu desku neslyšel, s recenzí zřejmě naposledy, což je více než rok. Byla mou první P. C. kolekcí a dodnes je stále nejoblíbenější. Má geniální atmosféru, pesimistickou náladu a hromadu skvělých písní. Geniální dílo, kde mám 2, 4 a 6 skladbu momentálně nejoblíbenější.

Toto album a Porucupine Tree obecně jsou pro mě docela oříšek. Oceňuju jejich snahu tvořit inteligentní hudbu, ale pořád se nemůžu zbavit dojmu, že spíš než o geniální hudebníky, jde o geniální vykrádače. Nevím...

Fear Of A Blank Planet je dost zajímavý. Dalo by se říct, že je "o teenagerech" ale rozhodně jim není určené. Titulní skladba je perfektní vypalovačka se zajímavým riffem. Ještě lepší verze je na DVD Anesthetize.

17timinutová Anesthetize má pak hodně zajímavé momenty (např. ten zvláštní motiv po jednom z refrénů, který zvláštně kombinuje dnešní pop s grunge a kdovíčímještě).

Sentimental je... sentimentální. Celá skladba má díky klávesám takové nestálé vyznění.

Zbylé se pak nesou dál v podobném stylu.

Vyzdvihl bych Wilsona, ale především G. Harrisona, jehož práce za bicími je skvělá.

Mistrovské dílo to není, je to něco mezi 3 a 4 hvězdičkami. Zaokrouhlím nahoru.
reagovat

Strach z prázdnej planéty je podľa mojej mienky najlepší počin v rámci žánru v roku 2007. Keď som si kupoval toto CD v jednom nemenovanom music shop-e v našej hlavnej dedine :-), tak ma predavač dobromyseľne upozornil, že je to dosť ťažké(tá hudba). Ja som mu odvetil niečo v tom zmysle, že práve to chcem, že práve o to mi najviac ide. Téma albumu je tiež nanajvýš aktuálna. Informačný teror, vnútorná prázdnota, vzájomné odcudzenie, kríza vzťahov, nuda, antidepresíva...Steven Wilson znovu trafil klinec po hlavičke! Titulná skladba to na úvod svižne odpáli. Druhá My ashes na ňu plynulo nadväzuje. Je ale trochu z iného súdka a počúva sa veľmi príjemne. A vzápätí je tu najväčšia perla tohto albumu, moja najoblúbenejšia takmer osemnásťminútovka Anesthetize. Začiatok je celkom kľudný až zasnený, avšak páni z Porcupine tree to následne roztočia v inštrumentálnych pasážach, až sa z toho poslucháčovi začne krútiť hlava. Drsné až metalové gitarové riffy má na svedomí hviezdny hosť z legendárnej kanadskej kapely Rush-Alex Lifeson. Vážení, žiadna nuda nehrozí! Sentimental a tiež nasledujúca Way out of here, na ktorej sa blysol ďalší hviezdny hosť- fenomenálny Robert Fripp - ústredný to mozog kapely King Crimson, sú tiež veľmi fajn a mám z nich dobrý pocit. Sleep together je vlastne záverečným zlatým klincom albumu na ktorom som nenašiel ani jedno jediné slabé miestečko. A nenašli by ste ho ani Vy, aj keby ste ho hľadali pod lupou. Čo pod lupou...pod mikroskopom! Fear of blank planet je ďalším dôkazom geniality Stevena Wilsona, ktorý okrem PT stíha aj ďalšie bočné projekty a úspešne produkuje albumy aj iným umelcom. Mať tak jeho vitalitu...
reagovat

PaloM @ 11.07.2009 04:17:56
Brano, o chýbajúcej energii, či syndróme vyhorenia (ako sa moderne vraví) bohužiaľ niečo viem. Súhlasím, Porcupine Tree tým určite netrpeli (neviem síce, čo robia po r.2007). Ako som písal v inej reakcii, CD je veľmi dobré, dal by som 4 hviezdy, lebo asi 2 staršie sa mi viac páčili.

Brano @ 11.07.2009 19:49:37
Palo: Porcupine tree majú už pripravený nový dvojalbum ,ktorý vyjde 21.septembra 2009 a má názov Incident.Vydáva ho firma Roadrunner.

A so syndrómom vyhorenia mám bohužiaľ tiež svoje skúsenosti :-( .

PaloM @ 11.07.2009 21:34:19
Vďaka za info na nový album. Dúfam, že bude dobrý.

dynasty21 @ 13.11.2009 11:47:40
Sleep together ma stále trhá na kusy!!

Jedná se o koncepční album, jehož tématem je dnešní mládež a vše, co k ní patří: nuda, tv, sex, škola, nesoustředěnost, antidepresiva, (ne)respekt k rodičům.
Album se drží typického stylu kapely. Tvrdé hardrockové riffy střídají jemné akustické party, rytmická basa tančí v pozadí, někdy vystoupí do popředí, bubeník se nebrání novým netypickým rytmům, zpěvák (Steven Wilson) zůstává u svého jemného, snivého zpěvu. Vše podkreslují éterické klávesy. Sami tvůrci tvrdí, že nesnáší škatulkování jejich žánru, protože je vážně jedinečný, ale nejčastěji jsou zařazeni do progresivního rocku. Akorát mi tu trošku chybí Wilsonova fuzzovitá kytarová sóla, která se objevují na ostatních albech. Na nahrávání byli přizvány dvě velké osobnosti a to Alex Lifeson (Rush), který nahrál sólo pro skladbu Anesthetize a Robert Fripp (King Crimson), který pracoval na zvuku skladby Way Out Of Here a hlavně na skladbě Nil Reccuring, která vyšla spolu s několika dalšími skladbami, které nebyly zařazeny na FoaBP, jako mini-album.
reagovat

:-((((
Wilson by se měl více věnovat svým bočním projektům a producentské práci. Obojí mu jde mnohem lépe než tvoření "umění" v rámci Porcupine Tree. Název (a koncept) alba bohužel plně vystihuje i jeho hudební obsah. Nabubřelé, patetické (v záporném významu tohoto slova) a hlavně zcela prázdné. Škoda, kdysi to byla dobrá kapela.
reagovat

kubys @ 11.10.2007 15:09:53
Nesouhlas...každý má svůj názor, ale podle mě PT vydávají od Stupid Dream (včetně) velice silná a procítěná alba.

MickeyMobe @ 12.10.2007 11:13:19
Dle mého názoru jedna z nejpřeceňovanějších kapel současnosti. Což u většiny britských kapel se již stalo jakýmsi pravidlem. Rozhodně zde není nic z čeho by člověk padal na prdel.
Výjimkou jsou snad PURE REASON REVOLUTION, mňam, mňam, chrochty, chrocht.

majkl22 @ 06.11.2007 10:31:32
Naprostý nesouhlas, asi se bavíme o jiné skupině a jiném albu:-)

ferry @ 17.09.2008 01:30:19
Ahoj Suchos/i, shodně s majklem22 soudím, že píšeš o jiném albu. Pokud ne, tak se holt nedá nic dělat. Co se přeceňování P.T. týče (jiný autor), tak o tom nic nevím. Mě stačí je poslouchat a to dělám moc rád. "Nabubřelý a zcela prázný" se hodí spíše než k této desce k hodnocení protagonistů čs. politické scény. Dávám "Fear" 5 a spolu s dalšími CD P.T.doporučuji.

PaloM @ 17.09.2008 14:36:44
Nie som veľký znalec Porcupine Tree, ani nie som do nich zaľúbený, ale ich mám proste rád ako dobrých kamarátov. Hudobný štýl kapely od počiatku dodnes prešiel veľkými zmenami a niet obdobia, čo by ma nudilo. Objavil som ich až začiatkom tohoto roka (vďaka Progboardu), požičal som kamarátovi ich DVD
Arriving Somewhere (2006) bez akéhokoľvek komentára,
len nech to skúsi, lebo ich vôbec nepoznal. Povedal potom "veľmi príjemná, upokojujúca hudba, povznáša dušu". A to presne vystihol, prečo ich mám rád. Kašlem na to, či niekoho kopírujú, vykrádajú či čo.
Proste robia mojej duši dobre. A toto album ?
Aby som pochopil, viackrát som si to musel prehrávať. Ja by som dal 3,5 hviezdy a keďže vždy zaokrúhľujem nahor, tak určite za 4.

Taffey @ 29.08.2012 10:09:25
Ale kdepak, Suchos píše o stejném albu. Toto je první deska, ze které jsem hrubě zklamán a rozčarován. Je to velká slabota, dal bych maximálně dvě hvězdičky a to s odřenýma ušima. Neslyším, z posledních desek, žádné hudební výboje, jako třeba na Signify. Je to mdlá hmota, postupně se blížíci k popíku. Je to asi přehnané tvrzení, ale ve srtovnání třeba s Up the Downstair je to naprosto relevantní tvrzení. Starší desky byly psány a hrány pocitově, srdcem. Do nových Wilson vkládá rádobyumění ale sklouzává to až k popu. A to je na škodu věci. Nakonec, jako u většiny kapel, které k tomu sklouzly.

Taffey @ 29.08.2012 10:13:20
Dodatek: myslím, že Wilson, při skládání, o hudbě až příliš uvažuje. Což mu nesvědčí.

FoaBP překonalo moje očekávání, po přitvrzení na Deadwingu jsem se obával, zda další krok tímto směrem nezničí to, co mám na PT rád, ale obavy se ukázaly liché. Album přináší typický porcupinovský zvuk i s přitvrzením, jak ho známe z poslední doby. Ale kromě toho také ucelený koncept a texty o pocitech ztracenosti v současném světě informačních technologií a zábavního průmyslu.
Mohu říct, že tohle koncepční album prostě "funguje". Propojenost hudby a textů, která přitom neubírá samotné hudbě na zajímavosti, naopak členové skupiny ukazují své instrumentální mistrovství bez sklonů k hudebnímu onanismu.
Vrcholem alba je 17minutová pecka Anesthetize, zde se Steve Wilson opravdu vyznamenal.
Pro mě zatím jasné album roku.
reagovat

Od môjho objavu kapely Porcupine Tree, ešte v roku 1995, keď v nočných vysielaniach polského Rádia 3 RFM (Rock Malowany Fantazjow) začal Piotr Kosinski púšťať pecky z dodnes ich najlepšej dosky "The Sky Moves Sideways" som sa do tejto muziky zamiloval. Dokonca tak, že v rokoch 1997-2000 som počas každého ich turné, samozrejme prechádzajúceho cez územie Polska, navštívil ich koncert v Krakowe. Genialita Stevena Wilsona & spol., bola očividná...
Prišlo však obdobie istej - miernej komercionalizácie ich hudby na - inak stále skvelých albumoch "Stupid Dream" a "Lightbulb Sun" a moja láska ku PT sa mierne otupila. Ani album "In Absentia" so mnou nejak moc nepohol. Predvlaňajší "Deadwing" už jasne signalizoval postupný presun od floydovskej psychedélie (UTD, TSMS, Signify) cez obdobie koketovania s britským gitarovým poprockom (SD, LS, IA) do pritvrdených vôd, ale, podľa môjho názoru - pozitívnym smerom ...
Už prvé dva posluchy CD "Fear Of A Blank Planet" so mnou zamávali, dnes môžem povedať, že tých posluchov boli celé desiatky, CD je silne návykové...
Po rozbehovej, titulnej vypalovačke nasleduje melancholická "My Ashes" a za ňou nádherný prvý vrchol alba, 18 minútová, vygradovaná rocková suita "Anesthetize" s aktívnou spoluúčasťou gitaristu Alexa Lifesona z RUSH. Po opäť melancholickej 5-minútovke "Sentimental" prichádza bez varovania druhý vrchol dosky, skladba "Way Out of Here", s hosťujúcim Robertom Frippom s jeho povestným "frippertronicom". Album končí tajomne temnou "Sleep Together" s hypnotizujúcim, takmer orientálnym motívom.
Novinka "Fear Of A Blank Planet" má "len" 50 minút, ale je to hustý koncentrát hudobných a aranžérskych nápadov nevyčerpateľného workoholika, Stevena Wilsona. Klávesovo - elektronický virtuóz a mág Richard Barbieri podáva opäť raz úžasný výkon, bubeník Gavin Harrison definitívne nechal zabudnúť na svojho predchodcu, Chrisa Maitlanda, sympatický basák Colin Edwin je stabilne spoľahlivé koliesko v súkolí perfektne šlapajúceho stroja, zvaného Porcupine Tree...
Takáto muzika spôsobuje radosť zo života...
reagovat

Rosťa @ 05.06.2007 00:00:00
Nové album Wilsona a jeho party mě opět nezklamalo. Občas sice jako bych slyšel některé motivy z minulých dvou alb, ale jako celek je album vynikající. Místy hudba silně přitvrdila, ale vůbec to není na škodu. Rozhodně doporučuji.