Spooky Tooth - Spooky Two (1969)

O existenci jakýchsi Spooky Tooth jsem donedávna neměl sebemenší tušení. Na jejich stopu mne přivedl kolega Balů, ve spojitosti s kytaristou Foreigner, Mickem Jonesem. Zájem, který jsem v té době (cca před rokem) projevil byl pramalý, až náhoda a energické přehrabování se v konci 60. a začátku 70. let, tedy v době, kdy vznikala "ta nejlepší produkce" a kapely rostly jako houby po dešti, zapříčinily, že jsem v plné míře objevil i tyto velikány.

Krásně vyvedený remaster s boží fotografií na přebalu a kvalitní zvuk plně podtrhly mé očarování, pramenící z této desky. S. T. jsou jiní než jejich souputnící, mají v sobě zdravou neurvalost, drsnost a velkou energetickou hodnotu, znějí variabilně a značně progresivně. V kapele je zakořeněn konec šedesátých let v kapkách psychedelie. Dokáží napsat originální kompozice, které (mně osobně) padly okamžitě na míru. Harrisonův drsný vokál a Wrightův (hughesovský) výškáč k sobě perfekně pasují, nejfantastičtěji pak v energické vzpruze Evil Woman (tu znám jako cover od Quiet Riot, kde druhý vokál zpíval právě Glenn Hughes).

Album jsem si zamiloval celé, tak jak ho pánové zkonstruhovali. Waitin' For The Wind mě drapla okamžitě, refrén je geniální, ovšem z dvojky Feelin' Bad proudí emoce ještě silněji, vokály jsou parádní a akustiky nádherné. Soulová I've Got Enough Heartaches jde ve svém poselství ještě dál a "přečůrá" i podobné atmosférické poklady od Free, nebo Led Zeppelin. O E. W. jsem se už zmínil, pak je tu opratě držící temnota Lost In My Dream a Spooky Tooth se dotýkají nebes.

Melancholicky vyvedená harmonika, krásný kytarový tón a Harrisonův dobyvačný vokál, to je kompozice That Was Only Yesterday, dýchající koncem parního letního dne konce šedesátých let. Better By You, Better Than Me proslavil další známý cover, tentokrát z repertoáru Judas Priest, originál je ovšem daleko zajímavější, vyzrálejší a hlavně mnohem procítěnější. Hangman Hang My Shell On a Tree se loučí s koncem předchozího desetiletí v slzách.

Tak a teď honem na další Spokáče, cítím, že se z nich dá vytřískat mnohem víc a doma tak postavit další výbornou diskografii.
reagovat

Jarda P @ 18.04.2017 11:04:43
Jedna z nejlepších desek roku 1969, na kterou už Spooky Tooth stejnou kvalitou nenavázali. The Last Puff je také dobrá (aspoň z půlky), ale pak už to šlo s invencí dolů. You Broke My Heart a Witness už poslouchám spíš jen z úcty ke kapele.

Balů @ 18.04.2017 11:35:59
No musím přiznat horyno, překvapils mne pozitivně.

Deska je to geniální. Já mám rád i album Witness kde již hraje Mick Jones.
Na desce Last Puff je neskutečná předělávka I am The Walrus od Beatles
v hardrockovém podání !

horyna @ 18.04.2017 12:38:58
Balů: tobě patří prvotní díky za správné nasměřování (i když mi to ještě nějaký ten pátek trvalo), dále samozřejmě všem zainteresovaným ve společnosti Spooky Tooth, hlavně nedávné BULLBově recenzi, Petrovi G., hejkalovi atd.

Za Witness bych si dovolil zalobovat, byla druhou (opět na doporučení mr. Balů), kterou jsem pořídil a jsem rovněž spokojen. Samozřejmě, už to není takové to wow, jako v případě Spooky Two, ale jako povedená písničková kolekce funguje. Netuším, proč kapelu opustil L. Grosvenor (nejspíš osobní rozepře), ale M. Jones je dobrým nástupcem, přesto šla invence trochu stranou, spíš než rok vydání 1973, tipnul bych si třeba ročník 77. Dovolil bych si použít srovnávací kontrast S. T./Witness, řekněme-- Fragile/Tormato, Nursery Crime/And Then There..., nebo Moving Pictures/Grace U.P. Není již pravda?

Po rychlé nákaze druhou deskou jsem nelenil a zamířil, nebo mířím i na fošnu debutní, či zmíněnou Last Puff, které z katalogu S. T. řadím za nadstandard. Zbývající lp už mi nefungují.

JardaP: tvého názoru si rovněž velmi vážím, vnímam tě (tu) jako "pamětníka", který řadu desek jež vyšla, žažil v přítomném čase a chápu tedy, že případ Witness už zdaleka nepůsobil tak prudce jako kolekce č.2

Balů @ 18.04.2017 12:57:24
Desku Witness jsem koupil někdy v roce 1973 na pražské burze jenom proto,že Spooky Two mne úplně pohltila. A hned úvod s podladěnou basou mne velmi oslovil.

dan @ 18.04.2017 13:51:44
Na Witness už slyším budoucí Foreigner, viz šestá skladba.

Balů @ 18.04.2017 14:27:29
Já zas na desce Head games slyším Spooky Tooth-skladba 10.

Jarda P @ 18.04.2017 15:09:38
Horyna: pamětník jsem, ale v případě Spooky Tooth je to jinak. Z burz jsem měl jen první 3 desky a Mirror, zatímco You Broke My Heart a Witness jsem si pořídil až v éře CD, tudíž v porovnání s dvojkou nemohly uspět. Taky proto, že jsem je neměl tak naposlouchané (což už asi nestihnu). Co se týče Mirroru, tehdy se mi líbil, zatímco dnes už ne.

john l @ 19.04.2017 06:27:11
Od Spooky Tooth mě nebaví poslouchat Ceremony a You Broke.. Ostatní desky jsou v pořádku. Tak jen objevuj Horyno, objevuj. Harrisonův vokál je dobrým průvodcem.

Začnem netradične. Burza „starožitností“ asi pred troma rokmi. Ľudia chodia na takéto akcie, aby predali nepotrebné veci, alebo si kúpili ďalšie zbytočnosti. Prehrabujúc sa medzi Smokie, Kiss, atď. som zazrel obal so strapatými hlavami: SPOOKY TOOTH ! Platňa vyzerala, že ani nebola hraná. Doma som ju obradne položil na tanier gramofónu. Kde som to už len počul ? Sedemdesiate roky. Požičaná páska. Medzi inými nahrávkami aj spomínaná „dvojka“ strašidelného zuba. Vrátil som sa o desiatky rokov späť, aby som si vychutnal éru konca šesťdesiatych rokov. Samozrejme len z počutia, železná opona bola pevná.

Len by som zdržiaval analýzou jednotlivých skladieb. Urobili to za mňa výborne iní recenzenti. Skôr ma udivuje neuveriteľná dravosť a radosť z hudby, ktorú počuť z každého tónu. Všetko akési neučesané, vyšperkované virtuóznou hrou. Napriek tomu cítiť zohratosť hráčov, nič tu nie je samoúčelné. A to je nahrávka z roku 1969. Jasné, verím že by sa ich našlo dosť príkladov od iných vtedajších skupín.

Dvojka od Spooky Tooth veľmi vydarená. Už len v prvej Waitin' For The Wind úvodným vstupom bicích, pridaním sa nádherných hammondiek a naliehavého spevu musí presvedčiť. Melancholická a hlavne majestátna I've Got Enough Heartaches mi pripomína Georgia On My Mind od Ray Charlesa. Evil Woman je „zlou“ vo všetkých smeroch: výrazným gitarovým riffom, vypätým spevom a nádherným gitarovým sólom. Členitosť skladby zvýrazňuje dokonalá súhra basovej gitary a bicích. That Was Only Yesterday je aj teraz jednoznačná hitovka. Záver platne Hangman Hang My Shell On A Tree je bodkou za návštevou divného, strašidelného ale o to tajomnejšieho sveta Spooky Tooth.
Hlboký zážitok.

reagovat

Balů @ 09.09.2016 16:06:19
Ano tak toto je živá voda progresivního rocku!

Vzhledem k roku vydáni (1969) a teprve druhému albu v řadě je to neskutečně geniální deska.
Když se dá dohromady parta talentovaných a nadšených hudebníků v končících 60tých letech a je to v Anglii, tak to prostě nemůže dopadnout jinak než skvěle.
Toto album bylo takovým černým koněm sběratelů a nadšenců, protože v éře vinylů bylo velmi špatně dostupné.
Teď k muzice: je to vlastně srážka blues rockového přístupu s hipísáckou hudbou.
V kapele jsou opravdu skvělí hráči a navíc úžasný zpěvák Mike Harrison.

Pro mne je to hudební nebe a Deska desek.
A bez debaty 5 *

Martin H @ 10.09.2016 18:21:05
bullb: Děkuji za připomenutí skupiny, na níž jsem nějak pozapomněl. Připomněl jsem si ji díky tvému textu a poslechu z youtube. Závěrečná skladba Hang My Shell On A Tree je prostě nádhera a strašně mě baví.

Bohatá nadílka skupin druhé poloviny šedesátých let, které významný způsobem ovlivnily běh doby a nadčasově vytýčily svoje hudební východiska nám ponechává dostatečný manévrovací prostor, abychom mohli vzpomenout na jejich odkaz a připomenout jejich profily. Skupina, která byla už koncem šedesátých let zařazena do kategorie tzv. progresívního rocku svou existencí naplnila svoje poslání a ukázala tak cestu dalším skupinám, které ještě více v pozdějších letech rozvinuly její hudební principy.
Vznikla v říjnu r. 1967 v Carlisle v severní Anglii. Vznikla spojením členů skupin The Ramrods, The V.I.P.´s a Art. To byly skupiny, které zapadly ve víru bigbítového boomu šedesátých let, nicméně někteří jejich členové obdařeni nadprůměrným talentem a schopností rozvíjet svoje představy se sešli ve společenství, které přijalo bizarní název Spooky Tooth (Strašidelný zub). Brzy přesídlili na pokyn Chrise Blackwella (majitele firmy Islands Records) do Londýna, kde se otvíral prostor pro jejich ambice.

V březnu 1969 na labelu Islands Records vychází jejich druhý albový projekt s názvem Spooky Two. Bylo natáčeno v Morgan a Olympic Studios v Londýně.
Produkce se ujal entuziasticky založený Američan Jimmy Miller (spolupracoval s Rolling Stones) a hudební režie měl na starost Andy Johns (spolupracující s Beatles, Rolling Stones, Led Zeppelin, Who, Ten Years After…). Album obsahovalo osm nových silných skladeb, které významným způsobem Spooky Tooth vynesly na piedestal zájmu hudebních kritiků a milovníků moderního rockového soundu, které se neopíral o klasický model rock and rollu, ani kytarových skupin, ale spíše k americkým zdrojům soulu, gospelu, propojenými s rockem, rhythm and blues a psychedelií.

WAITIN´FOR THE WIND – Úderné bicí nástroje upravené v echoefektu dominátním způsobem otevírají hudební výlet…. Připojují se vrčivé varhany Hammond a postupně oba zpěváci – dramatický Harrison a expresivní Wright. Syrové kytarové běhy v opakujícím se sledu s dunivou baskytarou dodávají transfúzi nekompromisního rocku. Výtečná skladba od prvních tónů s úderným dopadem na posluchače

FEELIN´ BAD – akustická kytara a Harrisonův vokál se rozbíhají ve středním tempu s výraznou podporou klavíru s mocným sborovým zpěvem soulového typu. Zdaleka ne naposledy se ukazuje jako velmi zdařilé a účinné propojit dva pěvecké typy (Harrisona a Wrighta), aniž by si navzájem oba hlasy konkurovaly.

IˇVE GOT ENOUGH HEARTACHES – sborový zpěv posouvá skladbu velmi těsně ke gospelu a soulu, což doplňují patetické akordy klavíru, upozaděných varhan a zvonivé akustické kytary. Výtečně zahráno a zazpíváno, harmonické proměny a Harrisonův zpěv se rozevírají ve vší expresi, které má zpěvák bohaté rezervy. Ridleyho baskytara zásadním způsobem tvrdí muziku podle všech pravidel.

EVIL WOMAN – úderný riff otevírá dunivou a zemitě hřmotný sound skladby, ve které jedinečným způsobem excelují oba sóloví zpěváci – Mike Harrison svým chraplavým hlasem zpívá až na dno duše, stejně jako forsírovaný Gary Wright svým falzetem a maximální expresí se vzájemně jedinečným způsobem doplňují. Skladba má blízko k hardrocku, ale stylově se jedná spíše o progresívní rock se soulovými emocemi. Grosvenor se zde projevuje dramaticky vystavěným kytarovým sólem s gradujícími hammondkami. Jediná věc autorsky mimo kádr skupiny. Natočili ji také (ne tak přesvědčivě) Canned Heat. Výtečná skladba!

LOST I MY DREAM – dramatická atmosféra začíná v psychedelickém tónu s kytarovým tématem a s varhanním soundem v pozadí. Gradování atmosféry v pevném soundu skladbu pozvedává do neklidného vyznění s nezbytným patosem, tlačeným do děsivého snového prožitku s exponovanými vokály a bubenickými breaky.

THAT WAS ONLY YESTERDAY – Harrisonův naléhavý vokál je posazen do úderné melodické skladby s akustickými kytarami v duchu amerických tradic s tesknou foukací harmonikou, která vyvolává pocit melancholie. Rytmická údernost a harmonická přesvědčivost jsou jednoznačně neoddiskutovatelné.

BETTER BY YOU, BETTER THEN ME – výrazný rockový riff zdvojeným kytarovým tématem prostupuje celou skladbou, ke které se připojují hammondky a Harrisonův dramatický vokál doprovázený Wrightovým přiostřeným výrazem. Akustický akcent kytary otevírá prostor varhannímu soundu a valivé rytmice. Skladba se stala o mnoho let později vděčným model pro covervezi heavymetalových Judas Priest. Dostali se tím ovšem do problémů, protože si svévolně upravili textové části skladby, což zákonitě vyvolalo soudní spor.

HANGMAN HANG MY SHELL ON A TREE – poklidný úvod na akustickou kytaru a Wrightův vypravěčsky znějící projev se opírá o obsah textu skladby. Poté se Wright a Harrison spojují v silném refrénu, který skladbu posouvá mezi soul a gospel, což podpírají i stylově pojaté tlumené vokály pod sólový zpěvem. Sborově znějící aranžmá propojuje veškeré instrumenty v pevný celek, který v dalších taktech nabírá na dynamice.

Vlivný britský disc-jockey John Peel album doporučoval v jeho rozhlasovém pořadu Top Gear na BBC jako jedinečný počin na britské scéně té doby.
Autorsky zaštítil album především Wright za menší spolupráce svých kolegů. Ve skladbě Evil Woman můžeme vnímat předobraz hardrockových Black Sabbath, což je nesporné. V písni I´ve Got Enough Heartaches hraje na klavír jako host Stevie Winwood, což ovšem nemohlo být z právních důvodů na albu uvedeno. Dramatický a místy potemnělý sound do skupiny podle všeho přinesl jediný Američan v kapele – Gary Wright, milovník hororů „mistra hrůzy“ Alfreda Hitchcocka. Zesílený zájem o skupinu je přivedl na stejná koncertní podia jako Rolling Stones, Janis Joplin a Blue Cheer a častokrát se jim dostalo i největších aplausů. Spooky Tooth nepřetržitě koncertovali a hudební materiál na albu vybrousili ke skutečné dokonalosti a na rozdíl od jiných skupin zněli na vystoupeních stejně přesvědčivě jako ze studiových nahrávek.

Album bylo pochváleno odbornými kritiky a zájem veřejnosti podpořil prodeje alba poměrně velkým zájmem, což u skupin progresivního rocku nebylo příliš očekáváno. Získalo si zaslouženou pozornost nejen v Anglii a v USA, ale i v kontinentální Evropě, zejména na německém trhu. V albové diskografii Spooky Tooth patří deska Spooky Two mezi nejlepší albové počiny, které skupina natočila. Album vyšlo v CD verzích a i v remasterované digipakové verzi (2005) doplněné několika dobovými bonusy.
Pět hvězdiček zcela jednoznačně!







reagovat

Filozof @ 17.05.2011 10:04:32
Aby nedošlo k omylu - Petr o skupině píše jako o "progresivním rocku" a v textu se mnohokrát opakovaně vyskytuje soul, gospelu, případně i hardrock a jednou rhythm and blues. Z nějakého záhadného důvodu ani jednou (nepřehlédl-li jsem) nejmenuje bezpochyby hlavní škatulku skupiny.

Takže doplnění pro čtenáře se skupinou neseznámené:
Skupina je a vždy byla vnímána (a správně) jako typický představitel bluesrocku. Wikipedia i Allmusic ji dokonce označují jako "Pièce de résistance" stylu.
Hlavní příbuznost je s Humble Pie, Savoy Brown apod. Od soulu i gospelu (v jejich tradičním vnímání) se velmi liší, neobsahuje vůbec např. dechovou sekci, v soulu hodně podstatnou a ani typický americký zvuk, který jiné skupiny z oblasti blues té doby mají (Electric Flag, Kozmic Blues Band...).

Neberu autorovi právo slyšet gospelové či soulové názvuky třeba ve zpěvu, progresivní prvky ve hře či hardrockové v nasazení skupiny či některých rytmických pasážích, ale to vše je třeba nasadit na správné základní zařazení (které zde jednoznačně zvukem a stylem je bluesrock), jinak z toho budou mít čtenáři hodně nesprávnou představu.

Petr Gratias @ 17.05.2011 15:36:35
Filofofe... ještě reakce na Spooky Tooth.
e to opravdu oříšek.
Moje encyklopedické zdroje říkají, že Spooky Tooth jsou - progressive rock a hard rock.
Další zdroje říkají, že patří "do proudu progresívního rocku konce šedesátých let", někdy označovaného jako "inteligentní rock".
Je zde i zmínka o gospelu.....
Je jediná zmínka o tom, že jsou i "bluesrock".
Mám o tom silné pochybnosti, že je to pravověrný bluesrock.
To je zase ten termín "blues" - to blues je tam cítit, stejně jako "soul" - ale nemá to hudební formu jako blues a soul. Ty tam cítíš toho Muddyho Waterse, Johna Lee Hookera, Howlina Wolfa, Sonny Boy Williamsona... jako vzory a motivaci? Ano, Mike Harrison a Gary Wright jsou vynikající zpěváci a dokáží ohýbat hlas a frázovat jako v blues - ale blues to není.
Navíc po roce 1970 a personálních proměnách skupina díky několika novým členům přinesla do hudby Spooky Tooth i sound Grease Bandu Joe Cockera.....
A zase ten výklad slova "hard rock" - je to stylotvorná škaltulka, nebo prostě tvrdší rock?
Josef Vlček i Karel Knechtl oddělují výrazy hard rock a tvdrší rock, aby to nebylo zavádějící. Cítíš to?
Hard rock jsou příkladně Deep Purple, ale mluvit o tom, že Němci Amon Duul 2, kteří hrají rock syrovým způsobem, ještě nemusejí být "hard rock".... a tak je to i s tím blues....
Já jsem se schválně díval do literatury a starších hudebních časopisů a tam je Vláďa Mišík označován za letenského bluesrockera zcela jednoznačně. On sám na koncertech mluví o tom, že "dáme jedno starý blues"..... lidé si chtějí zase poslechnout Mišíkovo Špejchar blues..... vidíš to, ale Ty považuje Vláďu Mišíka něco jako folk-rock, který je občas tvrdší, ale blues že tam není....
Jsi můj virtuální kamarád a respektuji Tě, ale koukám, že v řadě případů cítíme některé věci diametrálně odlišně a kladu si otázku proč, když některé věci jsou evidentní, prokazatelné a léta platí..... najednou přijdeš s tím, že opravíš staré mapy a všechno bude jinak. Co s tím?
Promiň srovnávat Savoy Brown a Humble Pie se Spooky Tooth je taky mimo mísu. Poslechni si pozorně třeba album Town And Country? To je přece úplně jiný sound než u Spooky Tooth. Marriott a Frampton se mi líbí, ale nikdy by nevytvořili takový hudební obraz jako Spooky Tooth - tam je přece výrazný klávesový sound, úplně jinak vedená rytmika a aranžmá nástrojů.
Humble Pie jsou při vší úctě bigbít, který je občas kořeněný akustickými baladami na španělky, ale tohle není případ Spooky Tooth. Teď jsem si schválěn Spooky Two a Town And Country a As Safe As Yesterday Is pustil - to je jiné uchopení tématu...
Sorry, musím to tak napsat - zachovej mi stálou přízeň a virtuální kamarádství nadále "ale neruš moje kruhy" (huhuhuhu)

Filozof @ 17.05.2011 21:00:56
Ad Mišík (proč tady??)
Já ale nikdy nepsal, že nehrál nikdy blues. To z něj ale ještě nedělá bluesrockera. A to, co po něm chtěj lidi už je úplně irelevantní.
Ale nikomu tu škatulku neberu. Formálně je od blues v naprosté většině případů velmi daleko, ale - jak jsem psal - Ty vnímámš blues úplně jinak - slyšíš ho u něj, říkej mu kliděn bluesmane - stejně je to pořád jen jiný název a hudba je stejná. Navís zrovna Miším moc jednoduše zařaditelnej není, takže o tolik nejde.

Ad Spooky Tooth - ani tady Ti neberu se lišit od publicistů Wikipedie a Allmusic - prostě máš jiný názor a basta.
V případě této skupiny vyvstává jediný problém - pokud vyřadíš i takovéto skupiny z bluesrocku, nic tam nezbude. A když tu škatulku tímto úplně zrušíš, nebudu mít o čem psát... :-)
Ale říkej si tomu ja uznáš za vhodné - jen počítej s tím, že lidé budou trochu zmatení, až uslyší gospel či soul a bude se jim zdát, že je to diametrálně odlišná muzika.

Petr Gratias @ 17.05.2011 21:38:32
Ahoj Filozofe....
poslal jsem Ti před chvílí obsáhlé zamyšlení u Mahavishnu Orchestra a teď to zase rozvíjet jinde - to už je grafománie a to NECHCI.....
Jenom krátce - co bys řekl skladba MY SWEET LORD od George Harrisona je považována za gospel song, někteří kritici si to myslí i o skladbě LET IT BE.... je to pro Tebe přijatelná varianta?
Já prostě ve vokálu Mike Harrisona za doprovodu sboru ten gospel cítím!! A jak jsem zjistil, cítí to i víc jiných lidí. Všichni jsme se domluvit nemohli - je to náhoda?
Určitě se shodneme na tom že SPOOKY TOOTH jsou mimořádná skupina v každém ohledu. Svůj vztah k nim mám léta a do r. 1973 jsem si je pořídil všechny (další nemám, ale všechno člověk mít jednoduše nemůže).
Možná bych to měl zpřesnit: já prostě ve svbých recenzích netřídím hudbu zase tak striktně na ty pověstné "škatulky" - hodně lidí to považuje za neobjektivní a nepřesné, co je a není to či ono.
Ale pokud v hudbě ucítím nějakou skrytou nebo zjevnou asociaci na ten který hudební styl nebo žánr, tak to tam prostě dám... Myslím že konkrétní vybrušování toho, že ta a ta kapela hrajhe ten a ten styl, anebo to a to které album je nahráno v tom a v tom stylu, neřkuli ta a ta která skladba je taková a maková..... to se ani nedá.
Recenze je pro mě určitý svobodný prostor a dané téma materiál, se kterým dál pracuji podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.....
Finito! Díky za pochopení a zachovej mi přízeň!

Filozof @ 18.05.2011 14:11:32
Petr
Neboj, přízeň Ti zachovám. :-) Máš pravdu, že tu plkáme celkem zbytečně o škatulkách - ale zase mne to přinutilo včera dvě první desky poslechnout a já si je moc moc vychutnal - je to "ÚŽASNÁ HUDBA" - na této škatulce bychom se mohli shodnout - viď. :-)

Jinak jsem se mrknul do pár encyklopedií a je docela sranda, že se všichni docela vyhýbají nějakému přímému označení - zjevně je tam mnoho vlivů a hlavně originální výsledný zvuk, že zařazení je nejednoznačné pro všechny.
A už bych to neřešil. Šlo mi jen o to, že to slovo "bluesrock" tam nebylo ani jednou a pominout ho zcela podle mne byla chyba. Jinak je tam jasně slyšet heavyrock, hardrock, bluesrock, progres, trochu psychedelie i country prvky(!), takže je to prostě eclektic-rock! :-)) Soul a gospel sice já vnímám jinak, ale jak už jsem psal - Ty ho tam slyšíš a basta. :-) Už začínám chápat, že se orientuješ hodně podle vokálu. já bych hledal soulové prvky spíš v instrumentaci - proto se lišíme.

Petr Gratias @ 18.05.2011 14:40:28
Ano, Filozofe....
možná jsem neupřesnil tu vokální polohu s tím gospelem.... tys to trefil přesně a to country tam je taky.... THAT WAS ONLY YESTERDAY - tam Luther James Grosvenor to country v těch akustických kytarách dostal v těch spojovacích můstcích...
Pohoda! Konec dobrý, všechno dobré

Tato deska je jedním z vrcholů rockové tvorby konce 60.let. Tak inspirativní a rozsochatá hudba by skutečně neměla být zapomenuta v zaprášených regálech času. (Jejda, začínám takřka poeticky). Ono ale nejde jinak.

Onehdy jsem měl v autě kazetu se "Spooky Two" a pár písničkami z jedničky a hrál jsem jí dokola tolikrát, že se mi úplně zažrala pod kůži. Jsou na ní neskutečně silné okamžiky v podobě rockových pecek "Evil Woman" a "Better By You, Better Than Me". Stejně tak se mi zamlouvají i popovější "That Was Only Yesterday" a soulem načichlá "I've Got Enough Heartaches".

Desku uzavírá folk-rock-bluesová superskladba "Hangman...", která se tak neuvěřitelně lehce nese, je zpěvná, ale ne zrovna veselá, prostě bonbónek, pomyslná třešnička na už tak skvělém dortu.

Deska "Spooky Two" se pro mne stala synonymem kvalitní rockové desky. Není na první, ani na jediný poslech. Je to album, které si vždy rád pustím, aniž bych musel přeskakovat slabé věci. Které tu nejsou.

Trefa do černého!
reagovat

Jarda P @ 28.04.2011 18:49:45
U mě jedna z nejlepších desek roku 1969. Dnes už ztěží najdeme kapelu, která vydá desku, kde není slabé skladby. Spooky 2 takovou deskou je.

Filozof @ 29.04.2011 13:14:00
Jen víc takových milovníků bluesrocku!

Tak som si to po dlhšej dobe pustil a radosť z toho, že sa blíži koniec pracovného týžňa mi to veru nepokazilo.

Waiting for the wind rozoznie repráky, mohutný kláves, mohutný hlas, mohutný zážitok - to je v kocke všetko podstatné o tejto hutnej pecke. Odpočinkové rádiovky Feelin' bad a I've got enough heartaches na chvíľku zmätú rockové srdce (hlavne druhá, havajózna skladba), aby takmer dostalo infarkt pri prvom vrchole albumu - Evil woman - je pravdepodobne "tou" skladbou, ktorá charakterizuje Spooky Tooth. Mohutné (skoro to vyzerá, že by si album zaslúžil odtučňovaciu kúru, jak sa to tu mohutnosťou len tak hemží) a silné. A ten refrén!!! Druhá polovica albumu prekvapí rádiovým hitom That was only yesterday, velebným vypaľovákom Better by you better than me a príjemným záverečným Hangman...

Keďže je kritikou a fanúšikmi tento album považovaný za ich najlepší, tak sa nebudem hádať.
reagovat

Olaf @ 17.10.2009 13:46:52
ST patřily do 1.ligy bigbítu a toto LP (CD) mám za jejich nejlepší