Bowie, David - Diamond Dogs (1974)

Už to nie je úplne glamrockový mimozemšťan Ziggy Stardust a ešte stále to nie je funk-soul-artový chudý biely vojvoda. Na albume Diamond Dogs možno bádať akýsi prechod Bowieho tvorby, žánrový predel. Album je to koncepčný, spojený pochmúrnou tématikou, aj napriek niektorým povzneseným melódiám. Vykresľuje spoločnosť, ktorá sleduje, pohlcuje, uniformuje. Voľakde som čítal, že Bowie chcel zhudobniť Orwellov legendárny román 1984, ale od jeho vdovy nedostal povolenie. Tie paralely tam však určite ostali. A nielen v rovnomennej skladbe.

Úvod albumu tvorí Bowieho intro, príhovor, ktorý nastoľuje kulisy. Na titulnej DIAMOND DOGS vnímam ako zaujímavý akurát úvodný riff, ktorý sa párkrát v skladbe zopakuje, ináč skladba nejako nevystupuje z glamrockových koľají. Povznesená melódia, piano vyhrátky od Mikea Garsona. Bowie tu obstaráva gitaru aj saxofón, žiaľ, Micka Ronsona na šiestich strunách nepočujeme. Po predošlom albume plnom coverov sa cesty tejto skladateľskej dvojice na dlhšiu dobu rozišli. Priemerná skladba. Zato suita SWEET THING – CANDIDATE – SWEET THING (REPRISE) je u mňa prvým vrcholom albumu. Bowie tu od hlbokého intra prejde celým hlasovým spektrom, emócia sála z každého tónu. Suita skladieb začne relatívne povznesene, ale v pozadí cítiť akúsi beznádej, melanchóliu. Bowie si dokonca strihne aj gitarové sólo a nie je to zlé. V časti Candidate však nálada zamrzne, tu je tá melanchólia už očividná. Zakerná rezavá gitara v pozadí, miestami piano, saxofón, naozaj zaujímavá hudobná koláž. Nehovoriac o Bowieho naliehavom speve v druhej polovici, to je čosi! „We‘ll buy some drugs and watch a band, then jump in the river holding hands.“ Nie práve optimistické. Až apokalyptické. Reprise začína kvílivým saxofónom a Bowieho vyčerpaným vokálom, s gitarovým šumom na pozadí. Akoby všetka nádej vyhasla, no aj napriek tomu sú tu svetlé momenty. Nechýba ani krásna piano medzihra, kým nedôjde k až industriálnemu inštrumentálnemu outru s dominantnou basou a kakofonickou gitarou. No a na záver prvej strany platne je asi najznámejšia skladba z albumu, REBEL REBEL. Parádne chytľavý Bowieho riff odštartuje veselú jazdu, textovo aj hudobne asi najpovznesenejšia pieseň na albume. Glam rock na štýl Ziggyho Stardusta spred dvoch rokov. Výrazná je tu tiež basa Herbieho Flowersa, ktorý hral s rôznymi veľkými menami na oboch stranách Atlantiku. Opäť vyzdvihnem druhú polovicu skladby, to musela byť na koncertoch riadna pecka.

Až baladický charakter má otvarák druhej strany, ROCK‘N‘ROLL WITH ME. V refrénoch dokonca až sťaby vianočný, či sa to zdá iba mne? Inštrumentálne pompézne spracovanie a Bowieho precítený vokál robia zo skladby naozaj solídny kúsok. Pozitívne naladí, avšak iba kým sa nespustí WE ARE THE DEAD. Ďalšia bomba. Melanchólia podkreslená klávesami a odovzdaným Bowieho spevom, ktorý miestami sťaby prorok skazy frázuje až strach ide. Naozaj, jeho práca s hlasom je tu na jedničku. Asi najzvučnejším indikátorom ďalšieho Bowieho hudobného smerovania je funkovica s názvom 1984. Odkazy na svetoznámy román sú tu jednoznačné. A aj napriek tomu, že vám hovoríme, čo si máte myslieť, tak chcete tancovať. Funky basa robí divy. Skladba však nemá charakter „jednoduchej“ kompozície, jednotlivé vrstvy tú do seba perfektne zapadajú a skladateľsky je to naozaj hodnotný kúsok. V skladbe BIG BROTHER je už mozog úplne vymytý, všetci uniformne nasledujeme veľkého brata. Hudobne ma nejako nenadchýna, avšak tú „vymytosť“ vystihuje, myslím si, perfektne. Plynulý prechod do záverečnej „blbôstky“ CHANT OF THE EVER CIRCLING SKELETAL FAMILY signalizuje záver platne. Až do posledného, zaseknutého, abstraktného „bra“ vo finále.

Po zvážení dávam albumu 4*. Zásluhou silného stredu albumu, ktorý v rámci trichotómie úvod-jadro-záver výrazne dominuje nad perifernými časťami.

Fun fact na záver: recenziu na tento deň som si naplánoval už vopred, sranda je, že ju publikujem presne 12-rokov po poslednom texte k tomuto albumu na Progboarde.
reagovat

nowhere_man @ 08.01.2020 18:20:59
K fun factu dopĺňam: recenziu si pridal zároveň v deň nedožitých Bowieho narodenín číslo 72.

K albumu: štyri hviezdy aj za mňa.

horyna @ 09.01.2020 06:26:29
Dobře POsibr. Další skvělí interpret. Bowie ho má v šuplu - nějvětší inovátoři a progresivisté. Na prvních deskách se tak nevinně rozkoukával, ale trojice Hunky, Ziggy, Aladdin uhodila nejtvrděj. To překonat už zkrátka nešlo, pastva pro uši a v mých očích jasný vrcholek jeho tvorby. Recenzovanou desku jsem objednával teprve nedávno, snad k vánocům a zatím čeká na odkladišti zabalenců na svoji chvíli:-)
Co dělal v osmdesátách se mi na to, jak je u jiných interpretů přijímám nelíbí a super moderní devadesátky také moc ne. K topu řadím až několik alb posledních. Kdyby někdy nebylo co kupovat, porozhlédnu se po Bowiem i do období, které zatím přednost nedostávají, ale jelikož tato varianta nehrozí, bude to nejspíš nikdy:-)

POsibr @ 09.01.2020 07:34:13
nowhere_man: To som si ani neuvedomil, vďaka za postreh. A zajtra zase smutné štvrté výročie Bowieho odchodu.

horyna: mám to podobne. Moja zanietenosť končí trilógiou Low - Heroes - Lodger, aj tam to už trochu pokulháva. Potom sa už veľmi nechytám, ale zase bez mučenia priznávam, že ďalšie dekády jeho tvorby až tak napočúvané nemám. Všimol som si, že si nespomenul The Man Who Sold The World. Čo hovoríš na tento počin, zrejme najsurovejší, najtvrdší z Bowieho portfólia?

dolycentrum @ 09.01.2020 14:57:10
prijemne prekvapenie...solidne zhodnotene a dobre napisane. Bowie-ho mam rad a Diamond je moj srdcovo prvy kontakt,ktory sa mi zazral do utrob.Tento rockovy chameleon ma stale moj obrovsky respekt v svojom napredovani a novatorstve. Mile a prekvapujuce bolo zistenie,ze niekolko rokov zil v Berline a to par ulic odo mna,ktore sa stalo po jeho smrti putnickym miestom. Jeden z prvych objavil silu internetu a jeho fanuskovia mali moznost prostrednictvom jeho stranky mat kontakt priamo na jeho osobu ( pochopitelne za financnu protihodnotu...).Diamond ostane asi na vzdy u mna to NAJ aj ked archiv obsahuje niekolko je pocinov...! Pekne citanie a skvelo hodnotene...vdaka

POsibr @ 09.01.2020 15:57:06
dolycentrum: vďaka! Prvý kontakt je často srdcová záležitosť. Tiež si pamätám objavovanie Bowieho tvorby pred niekoľkými rokmi, to bola cesta, ktorej sa máločo vyrovná. Diamantové psy zanechali dojem asi aj v Richardovi Müllerovi, ktorý ich spomína vo svojom texte k piesni LSD. Tú zhudobnil ako on, v rámci svojej diskografie, tak nebožtík Jaro Filip. Obe verzie výnimočné.

Ak by si sa rozhodol napísať recenziu, veľmi rád si ju prečítam.

horyna @ 10.01.2020 06:23:30
POsibr: The Man... samozřejmě dobře znám, shodou okolností jsem na něj zhruba před týdnem dostal chuť a poslechl si jej. Nikdy mne nenapadlo nic o jeho surovosti a tvrdosti :-) Řadím jej (první tři desky) k ranným počátkům Bowieho-takovým ještě krapet nevinným, nerozkoukaným. Dal bych čtyřku, mám hold oblíbenější.

Diamond Dogs je dobré album, ale něco mu podle mého soudu chybí. Naleznu na něm třpyty, např. úvodní Diamond Dogs, Rebel Rebel nebo Big Brother, ale zároveň i hluchá místa, např. Sweet Thing / Candidate / Sweet Thing (Reprise). Písničku We Are The Dead si skoro nikdy nemohu zapamatovat. Tak nějak potichu kolem mne vždy propluje a já se soustředím až na výbornou 1984, ale u ní dávám spíše přednost cover verzi od Tiny Turner.
reagovat

Diamond Dogs je první post-Stardustovská Bowieho deska, ale co se hudební stránky týče, tak na předchozí počiny poměrně jasně navazuje a osobně ji k glam-rockovému Bowieho období ještě řadím.

Tematicky však Bowie míří do koncepčních, orwellovských vod, a tak můžeme nalézt paralelu mezi Man Who Sold the World, ačkoli Diamond Dogs jsou rozhodně měkčí. A Ronsových kytarových eskapád se také nedočkáte. Bowie si to povětšinou odehraje sám a od něj prostě nemůžete čekat nějaké velkolepé kytarové kouzlení. To není Davidův styl.

Bowie čerpal inspiraci při cestě po Trans-sibiřské magistrále a zřejmě ho ruské múzy hojně obletovaly, neb materiál vznikl velmi solidní.

Kupodivu nejprofláklejší hitovku Rebel, Rebel zas tolik nemusím, avšak song to rozhodně není špatný a pro mnoho lidí jistě nejlepší skladba desky. Samá pozitiva tak mohu dštít především na Sweet Thing v kombinaci s Candidate nebo na riffovou jízdu 1984. A co třeba titulní skladba? Nebo pochmurná We Are the Dead? Uznale pokyvuji hlavou.

Takže když to shrnu, tak myslím, že pokud máte rádi glam-rockového Bowieho, tak Diamong Dogs vám sednou. Nejsou sice tak našláplí jako Ziggy Stardust a Aladdin Sane, přesto jsou pro mě vysoce nadprůměrné album.

****
reagovat