Bowie, David - David Live (1974)

Po delší době jsem si znovu poslechl oba historické živáky, tedy tento, David Live z Diamond Dogs Tour 1974, a k tomu Stage z roku 1978. Napadá mne pár postřehů, i když se asi budu opakovat.
Už od prvních tónů se valí záplava emocí, exprese a naprostého ponoření se do hudby. Oproti pozdějšímu Stage je David Live spontánní, nezkrotný, eruptivní a troufám si říci i mnohem více jazzový, improvizovaný a nástrojově pestřejší. Nabízí také větší kolekci hitů, s dosahem až k Space Odditty. Věcem ze Ziggyho se David možná maličko snaží uhýbat, ale protože by jejich absencci posluchač asi nevydýchal, je zde masivní podání Moonage Daydream, které vřelostí lehce překoná ziggyovský blok na Stage a rozprávivý saxofon hezky dokreslí záměrně hysterickou extatičnost zpěvu. Za zmínku určitě stojí klavír v Aladinovi, příjemně ujetý. Album je oproti svému čtyři roky staršímu následníku rozháranější, odvázanější, hudebně je možná méně precizní, ale zato je procítěněji zazpívané. Rozhodně bych se nesnažil říkat charakteristiky "horší - lepší".
Jen mne napadá kacířská otázka, čím se All the Young Dudes stala hitem. Docela by mi na albu nechyběla.
Jinak, jsou to dva dobové dokumenty, každý přesně vystihuje náladu doby a rozpoložení geniálního umělce, bohužel v této době v moci kokainu. Ale Davidova umělecká i lidská síla z tohoto kolotoče nakonec vyšla očištěna. Je-li Stage vybroušený hutný pódiový monument, David Live mi připadá spíše jako intimní zážitek z půlnočního baru u skleničky whisky. Excelentní hudební zážitek, čtyřalbová "živá" krabice by byla taky zajímavé řešení.
reagovat

Musím souhlasit s panem "kneekalem", máme na to podobný názor, jakobyste mi mluvil z duše. Také je toto album pro mne zklámáním, All The Young Dudes je zde hrozivě nudná, ale kupř. Panic In Detroit zde šlape výborně ( tu ale na LP nenajdeme, jen na novém vydání CD ). Kupř. Moonage Daydream se mi líbí daleko více z Outside Tour. Velmi mě také zklamala skladba Rokenrol Suicide. její studiová nahrávka je výborná, ale tato živá verze poztrácela všechno kouzlo co v sobě má. Škoda.

reagovat

Zklamání. Skoro se mi nechce psát nic víc. On už děsivě vzhlížející Bowie z obalu dává naznačit, že vše není úplně v pořádku. Mám živé desky velmi rád a dobrý živák dovedu vynášet do nebe. A kdo by si víc zasloužil moji chválu, než David Bowie na konci období, které mám z jeho tvorby nejraději?

Žel Davide zklamals. Asi už těch drog bylo trochu moc, nevím proč, ale tohle není dokument o síle Bowieho tvorby 70.let. Ačkoli je dvojcd poskládáno ze samých hitů, tak jako ohromující záležitost to prostě nefunguje.

Bowie mi místy připadá, že ho to vůbec nebaví, energie je ta tam a ani mohutná doprovodná síla rozhodně nehraje ze všech sil. Za nejhorší skladbu považuji utahanou verzi All the Young Dudes a obecně je první disk takový nemastný neslaný. Až Cracked Actor začíná mít grády, ale ani druhý disk není rocková smršť, i když Jean Genie šlape výborně. Kdo si zaslouží pochvalu? Earl Slick. Ronson dostal zdatného nástupce a možná je tím, že na kytary jsem zatížen, ale Slick mi přijde, jako jediná hnací síla tohohle živáku.

Nevím, jak to působí na vás, ale já jsem zklamán. Takový materiál si zaslouží lepší živý set, takže zřejmě zůstanu u poslechu Ziggy Stardust And The Spiders From Mars The Motion Picture.

** - Dlouho jsem váhal, jestli ** nebo ***, ale prostě to na ty *** nevidím. Ach jo...
reagovat

Holyan @ 15.09.2007 19:42:48
Já každopádně nesouhlasím.
David Live mi přijde jako dokonalá "náhražka" Ziggyho s mnohem větší energií, prožitkem a muzikálním dojmem, než jakýkoliv koncert pana Stardusta.
Jedinými písničkami ze Ziggy Stardust tu jsou Suffragette City a Rock n Roll Suicide a je to vlastně taková demonstrace typu "Já už nejsem Ziggy! Teď jsem Plastic Soul!" a o tom to celé je.
Ono to totiž Ziggyho nemělo nahradit. Mělo to vzkřísit jeho nové alter ego a já si myslím, že se to povedlo výborně. V porovnání se Ziggy Stardust TMP nebo Santa Monica 72 je to hlavně něco jiného. Ziggyho koncerty byly plné protopunkových... hmmm... triků, kdežto David Live je přehlídka rocku kombinovaného se soulem a jazzem - a podle mého to šlape výborně. Tohle album mě naučilo poslouchat jazz a soul, uvědomit si, jak krásný je vlastné třeba saxofon.
A pokud mám porovnat třeba Moonage Daydream, tak na David Live je o 200% lepší, než kdykoliv před tím i potom. Já jsem udělil hvězdičky 4, je to moje nejoblíbenější album (nebo alespoň jedno z nejoblíbenějších). K Vánocům doufám konečně dostanu tenhle živák na vinylce.