Triumvirat - Spartacus (1975)

Tohle hudební sdružení se formovalo v Kolíně nad Rýnem v r. 1971 pod vlivem britské classicalrockové skupiny Nice, ovšem ještě s baskytaristou Dickem Frangenbergem. O rok později skupina získala nahrávací kontrakt, jako nadějné hudební těleso a další úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Hudební kritikové po několika albech v nich spatřovali „německou odpověď na Emerson, Lake And Palmer“, čemuž se kapela striktně bránila. Přesto však nástrojové obsazení do jisté míry těmto postřehům nahrávalo… Na rozdíl od jiných skupin, Triumvirat neměl undergroundovou platformu, ale studovaní hudebníci chtěli jasně deklarovat svůj závažný hlubokomyslný názor, často podpíraný nosnými historickými tématy.
V polovině sedmdesátých let skupina nahrála ve studiích Electrola Records během svou měsíců album, pojmenované Spartacus. Jak už název prozrazoval, skupina si zadala monumentální téma antického Říma a to vůdce povstání gladiátorů a otroků proti římské státní moci. K velkému překvapení tento projekt našel (na rozdíl od skeptické Británie) úspěch vedle kontinentální Evropy, také v Japonsku, ale především v USA.

Úvodní skladba THE CAPITAL skutečně na první poslech připomíná kombinování Nice a Emerson Lake And Palmer a rovněž zde zaznívají drobné fragmenty z děl klasiků (!) Nutno podotknout, že hudební trio bylo instrumentálně a hráčsky velmi dobře vybaveno po všech stránkách a tak zvládnout náročné pasáže nebyl větší problém. Druhou skladbu lze označit jako suitu, v níž na sebe navazují jednotlivé tematické části do vytvořeného komplexu. THE SCHOOL OF INSTANT PAIN: a) Proclamation b) The Gladiator´s Song c) Roman Entertainment d) The Battle. Hlas zpěváka Köllena se nechával inspirovat interpretačním způsobem Petera Gabriela a Grega Lakea, což potvrzovala i jeho barva hlasu. Řemeslně suverénní zvládnutí klaviatur hammondek a Moog synthesizeru Fritzem bylo stejně přesvědčivé, jako bubenické výkony Bathelta. The Walls Of Doom představuje energický model artificiálního rocku. Zatímco The Deadly Dream Of Freedom je modelem silné melodické balady s použitím akustických kytar, klavíru a synthesirů, kde se hudební ambice Triumviratu přibližují tehdy v Americe velmi populárním Renaissance, ale možná o pozdním The Who. The Hazy Shades Of Dawn má charakter moderní rapsódie s vypjatými pasážemi, vrstevnou harmonií a výrazným rytmickým podílem. Naproti tomu THE BURNING SWORD OF CAPUA má v sobě pompézní germánskou strukturu opakovaného tématu, která je vzápětí střídána rockovou zběsilostí v provedení. Antická témata měla stát jako starý Řím na věčných a pevných základech a proto se také sázelo na řádně vystavěné motivy, které zde suplovaly v imaginárním slova smyslu onu kamennou základnu římského impéria. THE SWEETEST SOUND OF LIBERTY - zvonivé akustické kytary a obřadně znějící zpěv doprovázejí bublající hammondky a důrazná rytmická sekce. V podstatě se ale jedná o výtečně proaranžovanou „písničku“, které je v daném konceptu zapotřebí, aby posluchač neupadl místy do jistého akademismu.Hned poté totiž přichází další minisuita s pompézním soundem a zvolna se rozvíjející harmonickou stavbou THE MARCH TO THE ETERNAL CITY: a) Dusty Road b) Italian Improvisation c) First Success. Pochvala patří výtečné interpretaci a klavírním partům. S party artrockového tématu a progressive rockovými postupy se potýkají Triumvirat podobně jako např. italští Premiata Forneria Marconi. SPARTACUS: a) The Superior Force Of Rome b) A Broken Dream c) The Finale je finálním opusem na albu. Hudebními prostředky je zde líčen Spartakův vzestup i pád. Téma po proměnlivých pasážích v důrazné katarzi spěje ke svému hudebnímu epilogu.

V Británii bylo Triumvirat hodně předhazována nepůvodnost díky řadě analogií s Emerson Lake And Palmer, ale při pozornějším poslechu zde zaregistrujete přece jenom určitou míru německého přístupu ve snaze vytvořit nezávislý hudební útvar. Jak se to podařilo je věcí názoru. Přes nesporné interpretační mistrovství to kapela opravdu neměla jednoduché.
Myslím, že čtyři hvězdičky album zaslouží....
reagovat

Snake @ 08.12.2012 18:37:06
Triumvirat jsou moji koně,díky za recenzi,potěšila.
S hodnocením se mohu ztotožnit,Spartakus je lepší,než
následující přeprodukovaná Pompeii,ale daleko víc si
cením debutu a Illusions On A Double Dimple,to je
mazec přesně podle mého gusta.

Spartacus mi bol zo všetkých strán odporúčaný ako "TEN" album skupiny Triumvirat. V 2002 vyšiel v remastrovanej verzii, tak som si ho zohnal a ...

Oproti dvojke sa sound trošku zmenil, výrazne sa premnožili synťáčiky (ak je to vôbec možné takto povedať pri klávesovej skupine) a spev je trošku znesiteľnejší. Skladby sú vo všeobecnosti ľúbivé, pomalšie, mäkkšie a tak trošku popíkové. Od úvodnej fanfárovky (ktorá sa zopakuje v závere) sa na poslucháča valia slaďáčiky, príjemné klávesové melódie hrané v skôr kľudnom ako zbesilom tempe a celé sa to akože koncepčne šinie až k The march to the Eternal City, čo je najlepšia skladba na doske. Zlovestný sound pochodu pryští z každého tónu. Záverečná Spartacus je tiež výborná, svižná skladba (švih mi inak na doske chýba najviac). Bonusová skladba Showstopper pokračuje v duchu albumu a je príjemným zavŕšením celého CD.

Musím sa priznať, že Spartacus nepatrí k mojím favoritom, ale to neznamená, že nemá svoje kvality.
reagovat

pito63 @ 15.07.2012 19:54:43
A ja sa musím priznať, že skladba "The Deadly Dream of Freedom" ma dostala. Pekná hudba, milovníci jemných klávesov si prídu na svoje. Sedí mi aj spev. Čo už - ďalšia výzva. Ak to takto pôjde ďalej, o chvíľku vyhlásim bankrot!
Hejkal, vďaka za recenziu!