Black Sabbath - Cross Purposes (1994)

Tristní opomíjení etapy, ve které stál v čele Black Sabbath zpěvák Tony Martin, tu na Progboardu, mě vybičovalo k další recenzi, vztahující se k tomuto pro mne úžasnému období. A jelikož natočil Tony s Tonym :-) alb pět, přičemž to poslední společné (Forbidden) za moc nestojí, Cross Purposes je tím posledním, o které se zde chci podělit.

Po Iommiho zákulistních hrátkách s možností návratu (alespoň koncertního) Ozzy Osbourna do řad kapely, dává Dio klukům opět vale a Tony Iommi podruhé povolává do svých řad Tony Martina. Dehumanizer nebyla dvakrát povedená nahrávka kalibru Black Sabbath. Přerod scény a grunge mánie, na kterou v té době naskakoval kde kdo, zanechaly stopu i tady. Nejmarkantněji se to projeví právě na desce s Diem, a pak uprostřed nahrávky následující, této - v zatěžkaných a drsně depresivních položkách Psychophobia, Virtual Death a Immaculate Deception. Ty se samy o sobě snaží korespondovat s první etapou kapely ze sedmdesátých let, ale podobné kouzlo tady prostě nefunguje, a navíc se s tváří Tonyho Martina za mikrofonem na desku příliš nehodí. Pro mě jakožto dávného fandu A. O. R. je začátek i konec alba tím pravým, co potřebuji od kapely naordinovat.

Úvodní I Witness se postupně napíná jako špagát a vzápětí hard rockově přede, aby ve svém refrénu vyrostla v útlou krasavici, ladně tančící za úplňku někde mezi zdmi anglického zchátralého opatství. Cross of Thorns je plná mystických ozvěn, tyčí se vzhůru jako k nebesům vypínající se zdi slovutné katedrály. Následuje trojice neoblíbených, z nichž ta poslední se ustát ještě dá. Pojďme však dál, protože strana B je skvělá celičká.

Začne tesknou baladou Dying for Love, ve které se blízknou Iommiho sólové doprovody a naléhavý Martin. Song z rodu velkolepých. Back to Eden je hard rock jako řemen, drží na výborném skálopevném riffu a v jeho refrénu vyšplhá Martin za přítomností Tonyho španělek na samotný Olymp. Závěrečná trojice The Hand that Rocks the Cradle, Cardinal Sin a Evil Eye jsou špičkové rockové songy, útočící silou rozjetého parního válce.

Leif Mases vyrobil zvuk dobře padnoucí do poloviny let devadesátých. Skvěle spolu souznící rytmika Butler/Rondinelli odvádí dobrou práci a své si odkroutí i věčně pátý člen v závětří, klávesista Geoff Nicholls. Deska sice postrádá atmosféru Headless Cross nebo Tyr a nějaké skladby bych povyhazoval, ale u mne za 3,5-4 s čistým štítem.
reagovat

Martin H @ 09.04.2018 17:09:52
Horyno, zdravím. Musím se přiznat, že po zklamání z desky Dehumanizer jsem přestal další vývoj Black Sabbath sledovat. Návrat Tony Martina jsem sice zaregistroval, ale vůbec si nejsem jistý, zda jsem Cross Purposes vůbec slyšel. Ale asi ano. To, že mi neutkvělo v paměti, znamená, že mě příliš neupoutalo. Nu, zkusím znovu a uvidím. Dík za připomínku.

domy @ 09.04.2018 18:06:15
V době vydání jsem tímto albem nebyl tak nadšen jako právě předchůdci TYR a Headless Cross. Musím ale přiznat, že teď po mnoha a mnoha letech je právě tahle nahrávka po TYR mou nejoblíbenější s Tonym a vlastně v celé diskografii BS si u mě drží docela vysokou pozici. Nedávno jsem ji znovu točil a je to pořád velká paráda. Pro mě také bohužel poslední opravdu dobré album kapely.

oř @ 09.04.2018 20:17:18
Od roku 94 BS jenom paběrkují. Album s názvem 13 je jedna velká nuda. Snad návrat s Diem prostřednictvím Devil You Know ještě vyšel, ale polovička repertoáru je pro mě sterilní převar.
Vlastně celí Sabs disponují rozkolísaným repertoárem. Podle mě jsou zbytečně přeceňovaní.

Hanry @ 09.04.2018 21:16:06
Minulý rok Iommi i T.Martin v odlišných rozhovorech řekli, že si umí znovu představit spolupráci (po posledním turné původní sestavy) a Iommi má ještě v šuplíku plno nápadů ze starých časů, takže se ještě můžeme (pozitivně)divit, co se všechno může stát. Jinak k albu, evil eye je hodně silná a zážitková věc, nesmrtelný song, u mě jeden z top hitů celé diskografe BS ze všech sestav.

horyna @ 10.04.2018 07:23:21
Pánové díky za komentáře. Zprávu o obnovení spolupráce Iommi+Martin jsem rovněž zaznamenal, tak uvidíme, jestli z toho nakonec něco schopného vzejde.

Po intermezzu s názvem Dehumanizer se do sestavy Black Sabbath vrací Tony Martin a představuje se na albu, které přináší velice průměrný materiál. Cross Purposes nechybí v zásadě nic podstatného, ale kdyby toto (a následující) album nevzniklo, tak by rockový svět nepřišel vůbec o nic. Zbytečných alb se po světě povaluje myslím asi velké množství, ale zbytečná alba od Black Sabbath mě velmi mrzí. Nejsem nějaký drsný zastánce klasických sestav Sabbath, ale Tony Martin mě do kapely jako je tato nikdy nezapadl tak, jak by asi měl. A to jsem ještě netušil, co bude následovat za rok. Jako nejzajímavěší skladbu bych z Cross Purposes označil asi závěrečnou Evil Eye a v pořadí třetí Psychophobia.
reagovat

Hanry @ 12.01.2008 11:27:08
Album to vůbec není špetné,ale při poslechu mám pocit,jako by pánové Iommi,Martin,Butler a Rohindelli byli unavení a vůbec se jim do tohoto alba nechtělo,písně jsou dobré,vyvážené,akorát tomu chybí potřebná aktivita,živost,taková ta šťáva,kterou měli na desce TYR

zdenek3 @ 25.06.2016 17:25:10
Problémem těchto alb, jako i tohoto je to, že jsou pod hlavičkou Black Sabbath. A upřímně, od nich člověk tak nějak čeká mohutný, pomalejší,drtící rock, který donutí posluchače nejen pokývávat hlavou a nožkou si do rytmu klepati, ale i nějaký ten chloupek na těle mít zvednutý, co by husí kůži. To splňuje skladba Virtual Death, Evil Eye a trochu i Cardinal Sin.
Zpěvák TM (Anthony Philip Harford) by se jistě lépe hodil do kapel typu Saxon,Uriah Heep, atd, i klidně Deep Purple (David Coverdale), ale zde mi nějak nesedí. Jinak je to ale skvělý zpěvák. Přeci jen s Diem je to blíže (mým) představám o BS.
Ohledně hudby jsou Tonyho riffy tak nějak jiné. Jako by to byl jiný člověk.
Bicmen Rondinelli je jako vždy výbornému Geezerovi zdatným sekundantem, nicméně jeho styl je na hony vzdálen Wardovi.

Ale že bych mohl napsat, že se podobných věcí válí někde tuny. To asi ne. Za mne jisté 3***.

horyna @ 25.06.2016 17:59:16
Zajímavá polemika nad Cross Purposes. Mám to album rád, sice nedosahuje magie Headless, nebo Tyr, ale pořád jsou na něm obsaženy zajímavé songy, přičemž hlavně baladické motivy a náměty jsou více než průměrné. Rondinelli kvalita a Martin (jelikož mám pro něj obrovskou slabost) opět válí. V devadesátkách mi jen trochu vadil zvuk alba, ale už jsem si dávno zvykl, B.S. maj tuny mnohem horších děl:-)