Hawkwind - Space Ritual (1973)

Ak nepočítam napálený pochybný výber, mám od tejto skupiny iba tento živý dvojalbum, pretože som ho mal kedysi veľmi dávno, v dobách mojej punkovej revolty (je zvláštne, že mi skupina s punkom vcelku ladila), nahratý z platní na kazete a zaujala ma na ňom skladba Orgone accumulator . Aj keď ide o klasiku 70. rokov a hrá tam Lemmi, ak v každej skladbe niečo bzučí a šumí a repetícia hlukov je v popredí, tak ma moja pozornosť rýchlo opúšťa. Inak povedané, Hawkwind nie je mojou krvnou skupinou.

A kvílenie, ktoré som spomínal, otvára aj koncertný set, pravda, honosne ho nazvali Earth calling. Plynulo naň nadviaže hrozivý kúsok Born to go. Skladba necháva dostatok priestoru gitarovému jančeniu, čo je super. Vo všeobecnosti takmer každej dlhej skladbe predchádza kratšia pazvuková momentka, prípadne nejaké deklamácie. Aby som hneď porušil uvedené pravidlo, nasleduje Down through the night. Fajnová opakovaná basová linka síce neuhne ani o piaď, aj tak zo skladby vyčnieva. Spolu so záverečným gitarovým sólom. Pokec The awakening uvedie takmer spevnú skladbu Lord of light. Pravdaže, iba pokým sa v nej spieva... Po obligátnych šumoch a kecoch, tentoraz nazvaných Black corridor nastupuje Space is deep. Veruže je to vesmírna, priestranná a vzdušná záležitosť. Neuchopiteľné čosi vtelené do Electronic no. 1 vyťuká i zabzučí a je tu Orgone accumulator, názov je výstižný, verte mi. Vlastne je to blues (hehehe). Rozhodne ide o moju najobľúbenejšiu skladbu albumu, Lemmi si dokonca strihne akési sólo. A plynulé hard rockové pokračovanie Upside down skvelo nadviaže, takéto drsňárny žeriem. Rozozvučaný monológ 10 Seconds Of Forever odfičí do poslednej skladby prvého disku, a síce do Brainstorm. Tá má normálne rif, je ostrá ako otvorená zlomenina a zarýva sa až do špiku kostí.

Disk číslo dva ponúka na úvod tradičnú dávku hvízdavých ruchov s pomerne (!!!) pokojnou hard rockovou hudobnou patlaninou navôkol, má to aj meno - 7 by 7. Saxík som tuším ešte nezmienil, nuž ho neprepočujete. Džuganie a žvatlanie v Sonic attack už tradične otvára podarenú vytvrdenú rockovicu Time we left this world today. Na psychiku neodporúčaná muzikoterapia uprostred je vážne úchylná. A na záver je tu svižná klasika Master of the universe so silou severného vetra a dovetkom Welcome to the future.

Mám vydanie s tromi bonusmi v horšej zvukovej kvalite, dvakrát sa zopakuje už počuté a "nová" je tu akurát prvá vec z trojlístka - You shouldn't do that, fakt do zbláznenia opakovaný drsný psychedelický nárez.

Navzdory tomu, že psychedelickú monotónnosť neuznávam, je občas príjemné sa do nej ponoriť a tento album mi v tých vzácnych chvíľkach príde výborný.

reagovat

Typický must-have od Hawkwind! Skvěle zachycuje atmosféru Hawkwindích koncertů, k dokonalosti by patřil už jen pohled na Stacii tančící kolem (škoda, že jsem tam nikdy nebyl)...
Na původním dvojalbu skladby 18 - 20 chybí, jsou přidány jako bonusy a You Shouldn't Do That rozhodně stojí za poslech. Ačkoliv se to v tracklistu nepíše, skladba volně přechází v Seeing It As You Really Are (z prvního alba) a jako celek je to docela nářez. Milovníci Lemmyho akordické baskytary a Brockových hypnotických riffů si opravdu přijdou na své.
Kdo máte verzi bez bonusů, nic si z toho nedělejte, zbytek alba je také vynikající...
reagovat

Zdenek Breitenbacher @ 30.11.2007 07:37:42
Velmi podobné dvojalbum je The 1999 Party. Je to záznam z koncertu v roce 1974 a přináší většinou stejné skladby, jako Space Ritual. Rozdíl ovšem zde je, Brocka není moc slyšet (asi mu došel acid), zato Lemmy je v nejlepší formě a kraluje. Za poslech rozhodně stojí Lemmyho The Watcher - zatímco ve studiovém provedení hraje Lemmy na akustickou kytaru, tady sám sebe doprovází na basu a je to fakt síla.