Moody Blues - A Question of Balance (1970)

Částečně "jiné" album vydali britští Moody Blues v roce 1970. Oproti svému předchůdci, ale i následovníkovi je daleko svižnější a dynamicky působivější. Psychedelická tvář přepustila pozici umělečtěji založenému art rocku s důrazem na přehlednější koncertní prezentaci. Tohle album
není jen další deskou Moody. Výraznější úbytek orchestrace přináší daleko energičtější pojetí ve zcela specifickém a svěžím duchu.

O začátek se postará dokonale úžasná píseň Question, kterou by nikdo jiný než Justin Hayward vroucněji nezazpíval. Jeho něžný přednes působí úchvatně a malebné zpomalení uprostřed písně je pro romantiky doslova požehnáním. Hlas Mikea Pindera otevře druhou, tajemným závojem omotanou How Is It (We Are Here), nádhera. Velkolepý přednes Raye Thomase nás provází skladbou číslo tři, And The Tide Rushes In. Ta má pomalejší tempo a do refrénu ji vyprovází symfonická podpora. Don't You Feel Small nese pořadové číslo čtyři. Síla písně se opírá o mohutný sborový přednes, jdoucí ruku v ruce s jemným šeptajícím hláskem z povzdálí. John Lodge si střihne první voice ve cválavé Tortoise And The Hare, která patří k nejsvěžejším číslům na desce. Mezi mé nejoblíbenější skladby patří položky osm a devět. Obzvláště ta druhá pojmenovaná Melancholy Man, patří mezi výstavní aparát kapely. Skladatelsky i vokálně ji ovládl Mike Pinder a její největší síla leží v parádní melodii a sugestivních sborech, které postupně sílí až do velkého finále.

Hudba The Moody Blues v sobě vždy nesla určitý duchovní rozměr. Vážnost a jakási náboženská obřadnost naplno prosakuje i skrze A Question of Balance. Jen cesta k posluchači je o poznání rovnější.
reagovat

PaloM @ 30.03.2018 10:55:00
Moody Blues v rozsahu rokov 1967-72 je pre mňa špičková art rocková slupina a ani nerozlišujem jednotlivé albumy. Je to proste kontinuálna parádna jazda. Ďakujem za pripomienku. Teraz vychádza zaujímavá koncertná novinka, odporúčam preskúmať.

oř @ 30.03.2018 11:10:25
Jedni z předních představitelů subžánru soft-rock. Už to tady zmínil PaloM, nahrávky 1967-1972 to je vzácně vyrovnaná kvalitní řada. Days of future Passed bývá skloňována nejčastěji, poněvač ji proslavil hit bílý satén, ale jinak se výrazně těm dalším nevymyká. Bravo nezničitelný horyno, tuhle kapelu mám už dlouho moc rád.

lover-of-music @ 31.03.2018 09:58:33
Moody Blues - Fantastická kapela
A Question Of Balance - Fantastické album
Co víc říct?

The Moody Blues – naprosto unikátní a jedinečná kapela, u které zažívám opravdovou slast z hudby. Je opravdu strašně málo kapel, které bych si tak užíval. Všechno to začalo na štědrý den 24.12. 2013, kdy jsem už byl celý otrávený, jak se všech stran hráli ty stupidní a otřesné koledy. Tak jsem zabloudil do dědovy sbírky LP desek a našel tam album s nádherným obalem, na jehož vrchu bylo napsáno DAYS OF FUTURE PASSED a pod tím modře THE MOODY BLUES. Především jsem byl příjemně šokovaný z toho obalu a tak jsem byl mimořádně zvědavý, jaké tam budou písně. Začalo to hrát a mě padla brada. Celých 40 minut jsem nedýchal a po skončení alba jsem nebyl schopný cokoli někomu říct. U štědrovečerní večeře jsem nemohl ani v klidu jíst, pořád mnou projížděly ty vibrace a nevnímal jsem nikoho. Jenom Moody Blues. Následující den jsem si stáhl jejich další album IN SEARCH OF THE LOST CHORD a hned jsem pochopil, že bez kapely MOODY BLUES nemohu existovat.

Do 70. let vpluli Moody Blues v podstatě v podobném zvuku jako měli v 60. letech. A hned v roce 1970 vydávají další svůj majstrštyk A Question Of Balance. Album se nějak moc neliší od předešlých, i zde chybí mezery mezi jednotlivými písněmi, mellotron a příčná flétna zde zastupují zásadní místo, a stále tu dokazují, že jsou všichni schopni psát jedinečné, krásné a čisté písně, které si na nic nehrají.

Začnu baskytaristou Johnem Lodgem, který si získal mé srdce především díky famózní a neuvěřitelné skladbě House Of Four Doors z alba In Search Of The Lost Chord. Zde je další, jeden z jeho nejlepších kousků – píseň Minstrel’s Song. Strašně se divím, že se z této písně nestal hit. Ale možná je to tak dobře. Bubeník Graeme Edge zde překvapil písní Don’t You Feel Small s tajemně krásným nádechem. Mike Pinder si zde též vede výborně. Např. How Is It (We Are Here) nebo Melancholy Man. Ray Thomas tu má velmi krásnou a příjemnou And The Tide Rushes In. V momentě kdy zpívá „I Should Laaaay“ lítám v oblacích a mám husinu snad všude. A můj favorit s blonďatou hřívou Justin Hayward se zde představil s výbornou Dawning Is The Day. Při pasáži „Wake Up In The Morning To Yourself“ nikdy nevydržím v klidu a musím zpívat z plných plic. A úvodní megaskvost Question patří k těm nejkrásnějším písním, co jsem kdy v životě slyšel. A nebojím se nahlas říct, že když je mi nějak smutno, tak u této skladby brečím jak malý parchant. Vždy u ní zvolávám „Bravo, Justine. A díky !“. Ano, takhle rozvibrovat a dojmout duši dokážou snad jenom Moody Blues.

Se skřípěním zubů přiznávám, že skladba It’s Up To You mi do toho konceptu nějak nesedí, ale dát tomu albu míň jak pět hvězd by byl hřích největšího kalibru. Takže je to jasné.
reagovat