Barrett, Syd - Barrett (1970)

Myslím, že osoba Syda Barretta je dokonalým příkladem vyděděnce, šílenstvím zasaženého génia, ústícím v tragický životní osud. Po slávě v podobě debutu Pink Floyd a předtím, než se definitivně zatáhl do svých nočních můr, vydal se značnými obtížemi dvě studiová alba.

Baby Lemonade - kontrast zvonivých tónů kytar a drsného textu. Jsme na dně ve smutném městě, kde Syd prosí o dětskou limonádu. Čtyři očistné minuty. Love Song - trochu světlejší tříminutovka - Syd tu dokonale prezentuje šedesátky, harmoniem a klávesami sem pěkně vstoupil Rick Wright. Dominoes je už dusnou zpovědí, doteky Sydovy akustiky jsou jen lehké a spíše se prosazují Rickovy klávesy a hammondy. Na obdobnou notu hraje i šedesátkově ospalá It Is Obvious, opět s výrazným hammondovým podílem. Změť Sydových apatií, nočních můr a nevyslovených přání.

Rats je už černou můrou, tři minuty pro otrlé, Syd se tu odhaluje až do naha, a na holou přirozenost útočí i tahle facka, oholená až na dřeň. Maisie hned zaujme sborovými vokály, které se spoustou dalšího obstarali jeho někdejší kolegové. Pro všechny to byl bolestný proces - a i tyhle necelé tři minuty ukazují Sydovu mučenou duši. Proslulá Gigolo Aunt je suverénně nejdelší skladbou této kolekce. Křehké a snad optimistické ladění upomene jasně na Pištcova zákoutí. Přímá rockovka s psycho mezihrami, jejíž vliv byl asi značný. A nenabažili-li jste se šedesátek dosti, dvě minuty Waving My Arms in the Air vaší psychice neuškodí.

I Never Lied To You je další dvouminutovkou, kloubící hudební křehkost s počátky Sydových nočních můr, těkání a katatonií. Wined and Dined bychom mohli s trochou odvahy nazvat baladou. Chvílemi je Syd vřelý a otevřený, chvílemi už ale nepřítomný a za mlžnou clonou. Wolfpack je ostrým rockovým řezivem se skutečně řádícím Gilmourem v úvodu, jako by se tu Syd ještě naposledy vzchopil k pořádnému kalení železa a oceli. Trochu zezadu pokukuje i Rick Wright. Nářez! Effervescing Elephant je závěrečným úletem, dosti starou skladbou, která pak přistála na téhle desce. Akustice sekunduje tuba Vica Saywella.

Podle Davida Gilmoura album vznikalo na rozdíl od chaotického nahrávání jedničky v kratších periodách, kdy se Syd probudil k aktivitě. Jeho rozpadající se psychika je ale nasnadě. Výkřiky, emoce obalené na kost, manické úsměšky, fobie a nesplněná dětská přání. Debut mě zaujal více, cítím ale potřebu Syda připomenout, ač nejsem jeho skalním fanouškem. Pro mě dobré album za tři, někdy mi ovšem sedne o hodně více.
reagovat

Martin H @ 13.06.2018 19:44:25
Barrettovu sólovou tvorbu neznám, neboť jsem si vždy říkal, že to už asi bude za hranicí mého prostého uvažování. Dnes mi začíná být jasné, že opět zafungovaly předsudky. Přece jenom, Syd byl vždy líčen jako ten největší mimoň a dokonalé UFO. Asi začnu debutem. Easy, dík za nakopnutí.

EasyRocker @ 13.06.2018 20:04:03
Martin: díky. Pokud tě oslovil Pištec, pak určitě jeho alba zkus. Je to genialita, ale i pořádná deka, ale nic moc podobného neuslyšíš. Samozřejmě zázrak už je vlastně to, že desky vůbec vyšly, ve studiu už to se Sydem měli bývalí spoluhráči z PF těžké, chtělo to železné nervy. Tím spíše je to unikát:-)