Barrett, Syd - Opel (1988)

Á, je tady jeden z mých oblíbenců, Syd Barrett. Syd Barrett, Peter Hammill, Edward Kaspel, Mejla Hlavsa, Pavel Zajíček - tohle jsou lidi, kteří obohatili (nebo obohacují) svět hudby neúměrně k tomu, v jakém jsou dnes relativním zapomnění… Kompilace Opel obsahuje věci nezařazené do studiových alb (že jich Syd má, co ;-) nebo jiné verze známých skladeb z let 1968-1970. Komu se nelíbí Sydova dvě studiová alba, protože jsou moc akustická a málo psychedelická, málo rocková, tak by si tohle album určitě pořizovat neměl, protože tato hudba vzdálená jakékoli snaze po komerční líbivosti, často ořezaná na kost, opravdu nemusí být po chuti každému… Nečekejte žádného druhého „Arnolda“.
Původní plán byl, že se na kompilaci objeví i Scream thy last scream a Vegetable man, ale ostatní Floydi nedali svolení…Je to určitě škoda, protože bonusy, zejména poněkud zbytečně zařazené It´s obvious (Take 3) a It´s obvious (Take 5), mohly být udělány jinak… Na druhou stranu je pravda, že zmíněné skladby - Scream thy last scream a Vegetable man - (i když je složil Syd) prostě existují pod hlavičkou Pink Floyd… jsou výjimečným dokumentem o rozrůstající se duševní poruše citlivého člověka, ale to je jiná kapitola… Proč také výborná skladba Opel (obecně považovaná za jednu z nejlepších věcí, které Syd napsal) nevyšla na Sydově prvním albu, ale až v roce 1988 na této kompilaci, to také neumí nikdo vysvětlit. Jak jednou řekl David Gilmour, prostě se na ní v tom zmatkovitém a nejednoduchém natáčení Madcap Laughs pravděpodobně zapomnělo… Asi nikdo si nedokáže představit, jaká to musela být práce, spolupracovat s neustále se měnícím „trochu mimoušem“ Sydem, který se čím dál tím víc propadal do propasti schizofrenie, hloubené navíc nestřídmou konzumací LSD… Ale na druhou stranu, buďme rádi, že tato kompilace vůbec vyšla! Představte si fandy Syda Barretta z konce šedesátých let, kteří se něčeho nového dočkali až koncem osmdesátých let!... Mě je třicet a jsem rád, že jsem byl takového dlouhého čekání ušetřen…
Osud Syda Barretta je hodně smutný, celá jeho nevelká tvorba jako by byla takovým výkřikem citlivého člověka, toužícího zpočátku „malovat“ nehitovou abstraktní hudbu (jenže po prvních singlech Pink Floyd tlačeného opačným směrem), potom lze v jeho hudbě stále častěji nalézt touhu/přání/výkřiky do tmy : nechte mě žít v pohádkovém jednoduchém světě, já se nedokážu přizpůsobit hořkému blázinci reálného života… Syd Barrett, geniální, šílený, citlivý, přecitlivělý, dítě, které nikdy nedospělo...něco jako Edgar Allan Poe… Není týden, kdy bych si na něho a jeho krásné písně nevzpomněl… Zrovna včera jsem si broukal nádhernou, až dětskou Birdie Hop, píseň právě z této kompilace…
Omlouvám se, nějak mi to dnes kecá… teda píše ;-)

reagovat