Yardbirds, The - Little Games (1967)

Britská skupina Yardbirds patří ke skutečným hudebním legendám šedesátých let. Vedle Beatles a Rolling Stones představovali důležitý proud ostrovního bigbítu, který spojil britský beat s popem, blues a psychedelií a významným způsobem ovlivnili vývoj daných žánrů. V r. 1966 doprovázeli a koncertovali s legendou blues Sonny Boy Williamsonem, což výrazně posílilo jejich postavení na britské scéně. Velmi důležitým aspektem byla okolnost, že touto skupinou prošli tři kytaristé, jejichž význam je dodnes nevyvratitelný a kteří, až se vymanili z řad Yardbirds se proslavili v dalších významných skupinách o jejichž celosvětovém významu nelze pochybovat. V úplných začátcích se hlavního kytarového postu ujal Anthony „Top“ Topham, ten byl ale brzy vyměněn zásadnějším kytarovým talentem a tak můžeme konstatovat – že Eric Clapton, Jeff Beck a Jimmy Page nejenže výrazně ozvláštnili sound této kapely, ale jejich odkaz si nesli i v dalších kariérách.
Moje první setkání s Yardbirds se odehrálo prostřednictvím legendárního filmu režiséra Michelangela Antonioniho Blow-up (1966), který pod názvem Zvětšenina byl promítán už koncem šedesátých let v našich kinech. Prezentace Yardbirds v hudebním klubu a destrukce kytary Jeffa Becka byla už popsána na jiném místě – během skladby Stroll On – staršími kamarády jsem byl poučen, že Yardbirds sice nejsou Cream nebo Jimi Hendrix Experience, ale v první zásadní desítce bigbítových kapel šedesátých let mají svoje místo….

LITTLE GAMES – úderný nástup elektrické kytary s opakujícím se nástupem doprovází hutná baskytara, dobře šlapající bicí nástroje a připojené percussion. Zpívajícím frontmanem je Keith Relf a máme zde také výtečně sezpívanou vokální linku. Jiným způsobem než Beatles, Rolling Stones nebo Hollies, je zde více experimentálních momentůl, stejně tak jako kvílivá efekty podepřená sólující kytara Jimmyho Page.

SMILE ON ME – energičtější příspěvek v duchu rhythm and blues, kde s výrazným nasazením skupina vyjadřuje svůj muzikantský potenciál, blues spojené s rockandrollovým nádechem má velký nápřah a Page zde vystřihne kytarové sólo jako suverénní sólista. Jeho tón sice nemá onen metalizovaný sound (na jaký jsme zvyklí), přizpůsobuje se více soundu Yardbirds, ale přesto se nápadně vysunuje do popředí. Slyšíme zde také klavírní party hostujícího Nickyho Hopkinse. Keith Relf je bohužel astmatik a jeho pěvecký potenciál nebyl srovnatelný s dravějším Erikem Burdonem, ale přesto je i on vyhraněný sólista a udává skladbě atmosféru. Závěr skladby používá Page ve svých kytarových sjezdech wah wah pedál, ale skladba je u konce…..

WHITE SUMMER – prostor pro akustické kytarové hraní. Cítíme zde předobraz zeppelinovského obrazu, ale také názvuky arabské hudby, což demonstruje klarinet a indické bubínky tabla. Není to ale žádná meditační záležitost, nýbrž energické instrumentální nájezdy, které byly jako základy použity např. v Black Mountain Side v přetransformované podobě. Velmi vitální způsob hry, který poukazuje na to, že Page byl stejně výtečný na elektrické i akustické kytary…..

TINKER, TAILOR, SOLDIER, SAILOR – důrazná zemitost a údernost v další skladbě. Za mikrofonem opět Relf a svist ostatních nástrojů se nese za jeho hlasem jako vichřice. Page opět experimentuje se zvukem na strunách a dodává do písňové struktury progresivnější aspekty, v dané době očekávané a žádané. Výrazná melodická struktura a rytmická přímočará jízda na plný plyn……

GLIMPSES – psychedelický odér od prvního tónu. Ano, tohle je klasický experimentální kus ve stylu Yardbirds. Vícehlasý melodický vokál v orientálním duchu doprovázejí bicí nástroje, percussion a dunivá baskytara a kouzlení s kytarovými efekty, které přeznívají ve vibriu, vlní se, tříští se, vzdalují se a přibližují… Zcela nečekaně do písně vstupuje podivně deformovaný lidský hlas s nezřetelným obsahem přes nějaký filtr. Hlasy ulice, výkřiky a všechno se nese v duchu psychedelického oparu psychotropních látek dané doby. Jestliže dříve Yardbirds experimentovali ve skladbě Still I´m Sad, tady šli ještě kousek dál. Chybí zde sice nosná melodie, ale více se zde experimentuje. Divoký rytmus v závěru získává strašidelnou ozvěnu……

DRINKING MUDDY WATER – bluesová forma je zde více než čitelná. Foukací harmonika Relfa má černošský nádech a my už můžeme dešifrovat si melodickou strukturu skladby, kterou si Yardbirds vypůjčili od Muddyho Waterse což v neparafrázovaném názvu je vlastně čitelné…. Blues v experimentálním aranžmá má i po tolika letech svůj půvab, také zde hostuje na klavír Nicky Hopkins

NO EXCESS BAGGAGE – úderná bigbítová skladba s výraznější melodickou linkou, ale dobře prokreslenými rytmickými akcenty. Yardbirds šlapou jako namazaný stroj a Page opět dokresluje svými kytarovými ornamenty skladbu. V mezihře vypálí dobře sestavené, ale kratší sólo a dobře sezpívané vokální party potvrzují, že Yardbirds se navzdory experimentálním prvkům nehodlají vzdát své melodiky jako zásadní přednosti…

STEALING, STEALING – tahle skladba má hospodsky znějící atmosféru v pojetí i atmosféře. Foukací harmonika, hospodský klavír, kazoo, úderné kytary a dunivá baskytara a kapela zpívá v odvázané podobě a vzniká zde podobná atmosféra jako u Rolling Stones, ale nikoliv v hudebním, ale spíše obecně přijatelném slova smyslu….

ONLY THE BLACK ROSE – výtečné kytarové téma na dvě akustické kytary – akordické výměny a vybrnkávaná melodie mírně přeznívá v mollových polohách a Relfův hlas zní čistě a zvonivě jasně. Velmi dobře propracovaný výraz a máme zde originální typ balady v akustické pojetí za doprovodu zvonečků, šustivých rumba koulí – opět s psychedelickým oparem s melancholickým vyzněním, což opět odpovídalo potřebám doby….

LITTLE SOLDIER BOY – pochodový nástup bicích Jima McCartyho a důrazná melodika ve skotském stylu. Velmi precizně vystavěné hlasy – Relfův se vznáší nad harmonii a vnímáme zde dobře vypreparovaný vokál napodobující ústy trubku (!), zajímavé melodické obraty. Pochodová píseň opěvující malého vojáčka. Skladba, která sice postrádá bigbítový břit, ale dostává zvláštní atmosféru kouzla nechtěného…..

Bonusy:

PUZZLES – zvonivé elektrické kytary a přesně pracující baskytara a bicí nástroje a opětná óda na yardbirdsovské vokální party. Kytarové experimentování se pohybuje jak v elektrické tak akustické podobě v rychlých výměnách akordických přediv. Zpožďování elektrického signálu a dlouhý bzunivý tón nám představuje Pageův velmi zajímavý vstup, pojednaný jiným způsobem než claptonovskými nebo beckovskými postupy. Srovnám-li jeho závratnou pozdější zeppelinovskou kariéru, uvědomuji si, že překročil stín Yardbirds výrazným způsobem, ale tak jak ho slyším hrát zde (nejen ve skladbě, ale i na albu), tak už potom nehrál….

I REMEMBER THE NIGHT – poslední bonusová věc je odlehčeným comedy-songem s pouťově hospodskou atmosférou. Podobně dokázali řádit i další britské skupiny té doby a některé to dokázali i zachytit na albu – jak např. Cream na albu Disraeli Gears (Mother´s Lament)…Yardbirds v tomhle ohledu nejsou výjimkou. S původní albem ovšem nemá tento hudební vstup nic společného (stejně jako předešlý – ten by se ovšem na původní albu vyjímal velmi dobře, ale na vinylovém formátu už pro něj nezbylo místo…)

Kolem mě nějakým způsobem poletovaly singly a výběry kapely, ale chvíli trvalo, než se mi dostala do rukou jejich řadová diskografie. Jejich album Little Games je „labutí písní“ skupiny, která se dostala na vrchol svých možností skladatelských a interpretačních a pak zanikla v tvůrčím kvasu druhé poloviny šedesátých let. Kdyby nebylo toho, že ve skupině tekl alkohol proudem a objevilo se i LSD a objevovalo se i primadonské chování hvězd, možná by byl vývoj kapely přece jenom jiný. Na prahu jara 1968 už byl ale ze skupiny pouze Jimmy Page schopen systematicky pracovat a metodicky pilovat repertoár a muzikantský profil, ostatní (podobně jako před nimi Animals) už byli téměř nepoužitelní, možná vyjma baskytaristu Chrise Dreju, se kterým Page nejprve počítal do obsazení New Yardbirds…. Ale to už je jiná historie……
Album Little Games ovšem ještě zastihuje Yardbirds v určité umělecké vzájemnosti a tak se dá říci, že jejich poslední řadový albový počin je hudebně zdařilým projektem, který pluje v psychedelickém moři doby, ale zároveň je místy předobrazem legendárních Led Zeppelin. Nebyl to už sice nějaký komerční kasaštyk, ale to mně osobně vůbec nevadí....
Myslím, že na plný počet hvězdiček s mírným přimhouřením oka a jemňounkou tolerancí album dosáhne.


reagovat

gunslinger @ 17.10.2011 13:25:59
plný počet hviezdičiek s prižmúrením okom tak to vidím aj ja.. najlepší album Yardbirds

gunslinger @ 17.10.2011 13:29:35
WHITE SUMMER- je pre mňa najlepšia skladba to je Pageova gitarová orgia mňam...

PaloM @ 03.11.2011 05:12:12
S albumom dieru do sveta neurobili, ale keď to dnes počúvam, Page riadne vyčnieval nad ostatnými. S hodnotením súhlasím a skladby ma priťahujú hlavne kôli "nehitovosti" a skvelej hre Pageovych gitár

PaloM @ 11.04.2013 19:01:18
V poslednej dobe často spomínam na recenzovaný album. Ja ho tiež považujem za najlepší spolu s Live Yardbirds: Featuring Jimmy Page. Hľadám v e-shopoch vhodné vydanie obidvoch CD za primeranú cenu, chcem to mať v zbierke. A k tomu ešte jednu poriadnu hitovú výberovku.
Petr, je výborné, že priebežne vytiahneš na svetlo "bigbít". Je to vhodný protipól "novoprogresívnej onanii", aby som parafrázoval hanlivé vyjadrenia na recenzovanie hard rocku na našom webe.