Clapton, Eric - No Reason to Cry (1976)

Album No Reason To Cry vyšlo v r. 1978 i u nás v supraphonské licenci a samozřejmě bez názvu. V této době oficiálně u nás ze zahraničí toho až tolik ke koupi nebylo (Ochutnávka a Odvrácená strana Měsíce byly výjimkou) a když se objevila za výlohou deska signovaná legendárním „Slowhandem“ Claptonem, pochopitelně si album hodně lidí nemohlo nekoupit. Po poslechu můj zájem ale výrazně vychladl a přiznám se, že mi zbyly spíš rozpaky.
Nebylo to vyloženě špatné album, ale Claptonovy námluvy s blíže nezařazeným písničkářským rockem, kde se občas objevovalo blues a country v daném podobě mě víceméně zklamalo. Ano, byla zde přítomná slavná americké countryrocková skupina Band, jejíž kvality nijak nezpochybňuji, ale ten celkový dojem pro mě nebyl to pravé ořechové.
Pamatuji si, jak všichni milovníci Claptona, kteří ho vzývali jako ikonu v Bluesbreakers, Cream, Blind Faith a možná částečně v Derek And The Dominos byli z alba otrávení, že tak věhlasný reprezentant kytarového blues a navíc velmi zdatný kytarista dal všanc svůj talent do podobného typu hudby.
Na druhé straně ten, kdo objevil krásu alba 461 Ocean Boulevard asi zaplesal, protože album se v řadě ohledů atmosféře (ani ne tak stylu) k němu přibližovalo.
Úvodní skladba BEAUTIFUL THING je od Bandu a zní mi nemastně neslaně, CARNIVAL zase odráží atmosféru festivalů zábavy a tance na Mardi Grass v New Orleansu, ale i v karibské oblasti, kde se pije, jí, tancuje a miluje od rána do rána… SING LANGUAGE je poměrně vzácnou příležitostí setkání dvou legend ̶ Erika Claptona a Boba Dylana. Protahované koncovky znějí stylově stejuně jako county blues s akustickými kytarami a dobrem (?). K blues se vrací COUNTY JAIL BLUES a zejména coververze od Claptonova oblíbence Otise Rushe – DOUBLE TROUBLE… Komerčnější už jsou pro mě HELLO OLD FRIEND, INNOCENT TIMES a HUNGRY a až příliš sentimentální a uhlazená je BLACK SUMMER RAIN… vedle dalších nejmenovaných.
Na albu zpívá ovšem i vynikající Yvonne Elliman, (Máří Magdalena z Jesus Christ Superstar) velmi přesvědčivá zpěvačka, na níž se dnes neprávem zapomnělo.
K albu jsem dlouho hledal cestu a chtěl ho vzít na milost, ale ani na podesáté se mi to nepodařilo. Raději jsem ho prodal nějakým nenáročným lidem, kteří si chtěli po nedělním obědě udělat bene a ke kávě a bábovce si pustit nějakou zahraniční hudbu. Když se pak album po letech objevilo jako CD, ani tehdy jsem svůj názor nezměnil. Myslím, že v claptonovské diskografii nezaujímá nějaké významnější místo a řekl bych, že se jedná o zapomenutelný počin v jeho opravdu rozbujelé hudební nadprodukci.
Album pochází z roku 1976 a tak pokud bych si chtěl připomenout skupinu Band a s nimi naopak spolupracujícího Slowhanda, raději se vrátím k vynikajícímu záznamu z koncertu The Last Waltz, který se alespoň podle mého názoru více povedl s řadou zajímavých a legendárních hostů jako Muddy Waters, Paul Butterfield, Ronnie Hawkins, Joni Mitchell, Ringo Starr, Ron Wood, Neil Young a i Eric Clapton.
Také si pamatuji, že i obal českého provedení na rozdíl od originálu No Reason To Cry byl odlišný. Suprapho prostě zase z nějakých nepochopitelně pitomých důvodů nemohl dodržet původní koncepci, i když ani zde design originálu nebyl výtvarně nijak omračující.
Myslím, že písničkářské pojetí alb Neila Younga bylo mnohem více podnětnější a tak mě teď napadá, jak by asi vypadal spolupráce Claptona a Younga na jednom projektu. Cosi mě říká, že by z této kooperace vzniklo asi silnější album než právě tohle.
Sorry, Eriku, ale budu hvězdami šetřit. Dvě by bylo asi opravdu málo, ale víc jak tři nemohu nabídnout, i při vší úctě ke tvé osobnosti a respektu…




reagovat