Aerosmith - Rocks (1976)

No vida, tak to vypadá, že jsem konečně po x letech objevil kouzlo desky Rocks. Ale že to někdy člověku trvá, než do určitého alba "doroste". Vzpomínám si na dobu, kdy jsem ještě kupoval nějaká rocková periodika, ve kterých řada umělců na otázku, která kapela či alba formovala jejich hudební vývoj, odpovídala právě recenzovaným Rocks. Aerosmith zkrátka v sedmdesátých letech táhli a především v Americe na ně o desítku let později přísahala řada o generaci o dvě mladších umělců.

Nikdy jsem tuto nahrávku nebral jako nějak stylotvornou či určující a právě proto mě často zaujalo tvrzení, že se jedná o jednu z prvních (heavy) metalových desek na světě. Pro mne to byl jen mladší bráška Toys, který s věkovým posunem konzumenta náramně dozrál a snad možná i svého o rok staršího člena rodiny přerostl. Rocks při pozorném poslechu a bedlivě nastavených vjemových bodech na Aerosmith, skuteční zní hrubě rockově, možná až heavy metalově. Když ne žádná jiná, tak skladba Nobodys Fault rozhodně ano. Nátlaková energická pumelice, postavená na parádním riffu a ďábelské rytmice, je skvělou ukázkou muzikálnosti a skladatelské potence Aerosmith té doby. Jinak jde o desku vyrovnanou s několika singlovými peckami jako démonickou Back in the Saddle, nebo Get the Lead Out. Osobně zbožňuji především Last Child, Combination, Sick As A Dog a tklivý závěr s nevtíravou baladou Home Tonight.

Tahle a předešlá deska patří k těm nejlepším položkám ze sedmé dekády, jež tehdy stvořili američtí nespoutaní rockeři Aerosmith. 4,5*
reagovat

POsibr @ 27.11.2020 15:15:35
Rocks, to áno. Pocitovo tvrdší album než predošlý a určite patrične heavy. Najtvrdšiu vec, čo podľa mňa nahrali, nájdeme však na Toys a je to valcovačka Round and Round.

Asi by som bol pri Aerosmith opatrný s nálepkou heavy metal, nech puritáni nedostanú infarkt. Bostonskí chlapci do toho vždy búšili s energiou, no pritom sa na ich hudbu dalo hýbať, tancovať. Ja mam napríklad Nobody's Fault v playliste, ktorý počúvam pri behu.

BTW, tými muzikantmi, ktorí albumu vzdali hold, boli, okrem iného, Hetfield, Slash, či Cobain.

dan @ 27.11.2020 16:26:12
Taky chlápci hrající tvrdší hudbu než je heavy metal na Rocks přísahají. Je to oblíbený album už hezkých pár let.

Tento album nie je tým pravým pre ľudí, ktorí od neho očakávajú grandiózne inštrumentálne plochy, prípadne progresívne artrockové vyhrávky. Rovnako ho neodporúčam tým, ktorí Aerosmith synonymizujú s presladenými baladami 90. rokov a nedajú na ne dopustiť. Hrá ich síce rovnaká pätica muzikantov, aká sa predstavuje na tomto albume, ide však o úplné iný koncept, inú filozofiu, inú muziku. Aerosmith má poctivý hardrockový pôdorys zo sedemdesiatych rokov, nevie o tom však každý. V tejto dekáde boli na svojom umeleckom zenite, najmä čo sa týka albumu Toys in the Attic a tejto platne. Zaujímavosť – o tomto albume sa pochvalne vyjadrili viacerí známi hudobníci, napr. Slash, Kurt Cobain, James Hetfield, Nikki Sixx. Ide totižto o nefalšovaný, oplzlý, tvrdý, priamočiary rokenrol.

Album začína ako rozbiehajúci sa vlak, pomaličky gradujúca trojica – gitara, basa, bicie – nás vovedú do piesne až spevák Tyler odštartuje zvresknutím jeden zo svojich najznámejších vokálnych partov. BACK IN THE SADDLE je charakteristická svojím valivým, dravým basgitarovým zvukom, jedným z najvýraznejších v katalógu Toma Hamiltona. Parádna rádiovka. V pozadí nám vyhrávajú gitary, do bicích v jednom kuse búši Joey Kramer. Melancholický úvod do piesne LAST CHILD by nám mohol signalizovať typickú „aerosmithovskú“ baladu, avšak zdanie klame. Toto je funky-boogie náklad v ináč tvrdom, rockovom albume. Nemáte chuť si do toho zatancovať? Chytľavý riff nesie rukopis Brada Whitforda, s druhým gitaristom Perrym sa krásne dopĺňajú. V poslednej tretine skladby nás čaká Whitfordovo gitarové sólo, jedno z výraznejších v repertoári kapely, aj keď neohúri dĺžkou. Kvílenie gitár a valivý riff odštartujú RATS IN THE CELLAR. Tylerov typický vokálny prejav je krásne zachytený, predstaví sa vo viacerých polohách a zahrá nám i na svoju obľúbenú harmoniku, bluesové korene skupina nezaprie. Jedna z tvrdších vecí na albume sa končí inštrumentálnym klimaxom. COMBINATION je zasa tvrdý blues-rock, rozorvané gitary a solídny Tylerov vokál, taký typický Aerosmith 70-tých rokov. Slušný záver prvej polovice platne.

Krásny gitarový motív odštartuje pieseň SICK AS A DOG a zároveň druhú polovicu albumu. Steven Tyler svojim naliehavým-prosebným spevom určuje vyznenie skladby. Rozlúčime sa s ňou popretkávanými gitarami. A prichádza moja obľúbená, jedna z najtvrdších vecí v katalógu skupiny – NOBODY'S FAULT. Nenechajte sa oklamať tichým úvodom, kvílivá gitara a valcujúci basgitarový riff nás uvedú do tejto rockovej metelice. Tylerov vreskot-škrekot-spevot je to, čo sa mi na piesni páči. A tvrdé Kramerovo bubnovanie je možno jeden z dôvodov, prečo sa Aerosmith siedmej dekády občas škatuľkuje aj ako heavy metal. Škoda len tých krátkych gitarových partov, holt Aerosmith nikdy nemali v katalógu výrazné inštrumentálne plochy a priestor na sólovanie. Ktovie čo by z toho gitarového mini-sólka na konci mohlo byť, ak by sa trošku natiahlo. Ale aj tak, slovami J. Nohavicu – pěkné, pěkné, fajné a pěkné. A zase tvrdý funk rock – GET THE LEAD OUT. Tyler krásne dávkuje svoj spev, chytľavá záležitosť. Toto je ale výrazne tvrdšia vec než spomínaná boogie riffovačka Last Child, posledná tretina skladby je úpenlivo-žiadúca, v silnom kontraste k hravému začiatku piesne. Klusajúce bicie odštartujú LICK AND PROMISE, pieseň z ktorej trošku cítiť závan glam metalu, ktorý explodoval v ďalšej dekáde. Gitary sú v tejto skladbe všade, obaľujú ju, podfarbujú, posúvajú vpred – a pritom nejde o žiadne komplikované pasáže, sú skôr tak stabilne pravidelné. A na záver prichádza aj tá baladka – HOME TONIGHT je však dôstojnou rozlúčkou s albumom, žiadna precúkrovaná MTV hymna ala Crazy, či Cryin'. Vyzdvihujem Tylerove sladko-melancholické výšky a gitarové hrátky tichého mága Whitforda. Čo sľúbili, to dodali, nič viac, nič menej. Rock.

Viete prečo sú tento a predchádzajúci album považované za klenoty v diskografii Aerosmith? Lebo ešte neprepásli svoju dobu životnosti, lebo autorsky sa angažovali toxické dvojičky Tyler a Perry (resp. ostatní členovia kapely), neboli tu žiadne vonkajšie zásahy a vplyvy. Ešte tu necítiť závan komercie a snahy o etablovanie sa na vlnách MTV. Jerry Garcia, známy to psychotropný labužník, raz povedal, ak chcete ísť na párty so skupinou Aerosmith, tak prajem veľa šťastia. Ani netušil, akú neblahú víziu vyslovil. Drogy v ďalších rokoch kapelu úplne stiahli na dno, po hudobnej, aj po ľudskej stránke. Rozbili sa vzťahy, klesla hudobná kvalita. Ale Rocks, to je ešte nářez, vtedy kapela ešte žila svoj sen „sex, drogy a rock'n'roll“, neboli to len drogy, drogy a drogy. Dámy a páni, toto je surový, ale zato sofistikovaný hard rock. Toto je Aerosmith.
reagovat

horyna @ 25.05.2016 11:18:46
Vždy jsem tak nějak upřednostňoval Toys..., zdál se mi zajímavější, ovšem od Aerosmith mám nejraděj alba z konce 80-let,+ Get a G. a také poslední desku. Z tohoto čtení, jde krásně cítit láska recenzenta k oné epoše a tomuto albu, bravo.

POsibr @ 25.05.2016 15:37:54
horyna: Vďaka za reakciu. Toys in the Attic je rovnako skvelý album, tvrdosťou a muzikanstvom sa tejto platni určite vyrovná, ja by som ich hodnotil bok po boku.

Čo sa týka novšej tvorby, Pump a Get a Grip ešte skusnem, ale ďalšie mi už nerežú, tam radšej už ani nehodnotím. Ako fanúšika kapely (ako si správne poznamenal), ma to mrzí, no Aerosmith zahviezdili a vyhoreli ešte v sedemdesiatych rokoch a v tom období ja vidím a počujem najlepšiu a najdravejšiu tvorbu. Skutočný hard rock bez pretvárky - to áno.

horyna @ 25.05.2016 16:10:00
POsibr: u mne jasně vede Permanent a Pump, za nimi je Get. To co přišlo potom, jak říkáš, snad ani nelze hodnotit, obrovský propad. Proto mne víc jak příjemně překvapil poslední Music From... který jsem si na rozdíl od předchozích i pořídil. Ale jinak samozřejmě souhlasím, skutečný a pravý hard rock tvořili především v sedmé dekádě.

Rocks je další z řady sedmdesátkových počinů Aerosmith a čtvrtým dlouhohrajícím albem kapely. Volně navazuje na předchozí Toys in the Attic, i když se tady asi nekonají takové rychlostní závody...

Back in the Saddle je dalším razantním, jasným, hardrockovým poselstvím na úvod, ne tak rychlým jako na předchozí desce, ale přesto dost energický a s výrazným napětím. Pod dvojící kytar vyplouvají krásně melodické basové bubliny... Last Child má krásný akustický úvod, pak se ale zaměřuje na poctivý kytarový dvojboj s kvílejícím sólem (je také dílem obou kytaristů), napojený na výrazně melodický Tylerův hlas. Rats in the Cellar je divokým rock´n´rollem, politým životodárnou hardrockovou slupkou a la Aerosmith - vše se valí vpřed, zajatci se neberou. U tohohle rozhodně nevydechnete... Combination sice postrádá takovou rychlost, ale její riff mě vždycky sebere a odfoukne, má parádní odpich, napětí, energii, kterou mě dobije až po vrchol. Silná záležitost... Sick as a Dog je osvědčený model Aerosmith - procítěný akustický vstup a pak poctivý hardrockový dusot, a takto se nálady působivě střídají... Také Nobody´s Fault nezůstává hardrockovému pojetí nic dlužna, syrový, obnažený model s melodicky klenutým refrénem, její thrashmetalovou verzi vystřihli Testament na druhém albu The New Order (1988). Get the Lead Out má výrazný riff a je klasickým hardrockovým číslem. V refrénu je ale zase plíživá podprahová melodie a netušené napětí... Lick and a Promise představuje znovu svižný rock´n´rollový derivát a závěr v podobě Home Tonight opět nostalgické baladické rozloučení...Tenhle model prostě Tylerovci umějí a je tu neodolatelná nostalgie a smutek, i když tahle záležitost možná není tak známá...

Rocks je vyrovnaná kolekce energického hardrocku, u mě na stejné kvalitativní úrovni jako předchozí album, byť nemá takovou razanci a zhuštěnost. To další deska už znamená kvalitativní sešup...
reagovat

Rocks bol svojho času komerčne úspešný produkt. V záchvate malomyseľnosti som si ho len tak pribalil k dodávke iných CD, pretože množstevná zľava za to stojí.

Úprimne, po Toys in the attic som čakal niečo podobné, ale...

Deväť priamočiarych hard rockových skladieb bez náznaku naozaj výraznejšieho momentu, nieto ešte skladby, to som nečakal. Zvuk značne odľahčený, invencia nulová.

Čo sa skladieb týka, prídu mi všetky strašne „ízy“ nedotiahnuté, vezmem si na paškál hoci Back in the saddle. Snaží sa veselo odsýpať, ale chýba jej nejaký moment (napr. prvotný nápad), ktorý by z nej urobil čosi hodné zapamätania. Last child je také hlavu kývajúce boogie, neviem, prečo, ale okrem dobrého gitarového sóla mi celá vec príde taká pitomučká. Rýchla poloha Rats in the cellar, nemôžem si pomôcť, je svojim spôsobom prorocká. Blíži sa tomu, čo by som nazval 80’s spôsob tvorby akože rocku. Okrem zvuku, tak vizionárski ešte neboli, čo je vlastne dobre. A chválim zapojenie harmoniky. Combination musím pochváliť. Tak nejako z nej zavial závan predchádzajúcej dosky. Hitovková Sick as the dog mi prekvapivo nevadí. Taký klasický Aerosmith. Asi najlepšia skladba je tvrdo sa tváriaca posadenosť Nobody’s fault. Skoro by som deklaroval, že nemá chybu. Čo nám to servírujú ďalej? Nezáväznú Get the lead out, prešumí ako šumienka, človeka na okamih zaujme, ale bublinky sú iba krátkodobé. Fajnový rokec Lick and a promise je dôkazom, že druhá polovica albumu je o niečo lepšia ako prvá. Keď sa to tak vezme, na celej doske nebol ani jeden typický Aerosmith slaďák. Home tonight na tento post ašpiruje a hoci neurazí, ani neutkvie v pamäti.

Nie, že by to bolo úplne zlé, je to taký ľahko stráviteľný hard ročík, odvar, a preto dám zhovievavé tri hviezdy.

reagovat

Lothian @ 20.08.2009 07:57:17
Pokud si vzpomínám na tu dobu před víc jak 30 lety, bylo to moje první album Aerosmith tehdy,a mám dojem,že právě s tímhle tehdy Aerosmith prorazili. Po letech jsem nedávno poslouchal Toys i Rocks, a Rocks se mi líbí víc.

@ 20.08.2009 09:06:44
hejkal: Dej si od nich radši Pandora's Box. :-)

Jinak z Rocks mám asi úplně nejradši Rats in the Cellar (ano, Tylerova foukačka je tam naprosto skvělá). Back in the Saddle je ovšem taky výborná - to je živočišná muzika, tam nejde o to stvořit za každou cenu něco na zapamatování, to je živel, který se docení na pořádné alkoholické party, nejlépe během druhého dne po ránu. :-)
Po letech bych z toho alba vybral jako reprezentativní asi právě tyhle dva kousky. A kdybych to měl "zaokrouhlit" na 3 nej, tak nejspíš přihodím ještě Nobody's Fault.

hejkal @ 20.08.2009 16:59:33
Tak sa pokojne prepočúvavam Pandora's box a okrem toho, že je to príjemný Aerosmith, mi to zasa až tak extra nepripadá. Inkvizícia sa s tým bude musieť zmieriť a dokončiť mučenie. :) Z USA mám úplne iných favoritov.

Apache @ 20.08.2009 21:44:00
No, to už tak skvělé není. Škoda. Já jen dodám, že pro mě znamená Pandora's Box totéž, co pro Josefa Vlčka (viz moje recenze).

hejkal @ 21.08.2009 05:21:10
Však to je v pohode, ešte som to nedopočúval, ale druhé CD bolo lepšie ako prvé, tie nevydané veci sú dosť dobré, to uznávam.

Apache @ 21.08.2009 07:54:12
A co teprve to třetí! :-) Začínám být optimistou - ještě pár poslechů a Aerosmith budou (možná) i doceněni. :-) To chce čas. V každém případě se hodně těším na tvou recenzi. PS: Až uškudlím nějaké prachy, tak si pořídím ten jejich Box on Fire (13CD). To prostě musím mít.