Thin Lizzy - Nightlife (1974)

Když pominu první tři alba, jako ne příliš inovativní a konec kariéry v osmdesátých letech, kdy to bylo s Philipem Lynottem jako na houpačce, vychází mi soubor naprosto jedinečných alb skvělé a originální party výborných muzikantů.
Ono už album Vagabonds...mělo několik světlých momentů, ale teprve od chvíle kdy v kapele získali agažmá hned dva kytaristé Gorgam s Robertsonem, začla tahle parta kolem excentrického ira sypat jedno skvělé albumm za druhým. Zbožňuji je dá se říci všechna, pro dnešní poslech / recenzi vybral jsem hned to první, pro mne naprosto speciální a odlišující se od ostatních, především svým stylovo-žánrovým pojetím.

Album na mne vyzařuje zvláštní, melancholicky zádumčivou atmosférou. Je to dáno především orientací skladeb komponvaných více pro klasickou kytaru, použitím většího množství baladických momentů a také absencí ráznějších vypalovaček. Deskou se táhne ona zmíněná melancholická nit, tu barově laděná ve skladbách- Night Life, Frankie Carroll, Dear Heart- kde navíc vypomáhají smyčce, pro maximální docílení smutné nálady. Irské popěvky a melodie vystrkují růžky v Still in Love with You a Philomena. Náramně příjemné motivy na španělky znějí v úvodní She Knowns a na plyn se sešlápne v třetí It's Only Money. Pro vděčné posluchače je zde připravena ještě krátká roztomilá instrumentálka Banshee.

S Night Life se ocitají Thin Lizzy na druhém startu své kariéry, nutno podotknout že invence souboru si podává ruce s profesionálním přistupem muzikantů a velkou chutí něco dokázat.
reagovat

Ondra @ 21.03.2016 00:44:35
Co dodat, naprosto skvělé album, které mě taky nedávno hodně překvapilo a musím je souhlasit :)

S tímto albem jsem přišel do styku jako s druhým od TL. Musím se přiznat, že po jejich Vagabonds jsem si nějakou dobu zvykal na nový zvuk kapely, po Ericu Bellovi nastupují Gorham a Robertson, oba excelentní kytaristé. Projev kapely je melodičtější a jemnější než na předchozí desce, proplétané kytary místy jako Wishbone Ash je radost poslouchat. Hned v úvodní She Knows se pánové předvádějí, každý tón je na svém místě. Další Night Life začíná jako blues, kytary zní místy jako pozdější Dire Straits, nezkreslené, místy podbarvené smyčci, u TL nezvyklé.
It´s Only Money už naznačuje, kam se bude kapela ubírat na Jailbreak, kterým vstoupili do 1. ligy rocku. Odpichovka, tvrdé kytary, první rokovější věc na desce. Další Still In Love With You nechybí na žádném z pozdějších živáků, pomalá věc milostná balada s procítěným Lynottovým zpěvem, krásná sóla Gorhama a Robertsona, na večírky pro nás pamětníky jak vyšitá. Další Frankie Carroll je další netypická věc, zpěv Lynotta doprovázen pianem a smyčci, smutná píseň. Showdown začíná basovou linkou, nesměle se přidávají kytary, taková chuťovka, uprostřed přitvrzená s výraznými kytarovými rify, krásné sólo na kytaru.
Následuje instrumentářka Banshee, trochu připomínající Petera Greena s názvuky Albatrosu. Kratičká, nádhera. Možná jsem díky vzpomínkám k této desce trochu nekritický, v porovnání s dalšími je více akustická a proto v mé sbírce zaujímá pozici hodně vysoko. Závěrečná Dear Heart, opět s výrazným pianem a smyčci a proplétající se kytarou, skvělý závěr desky. Nevím jestli v té době procházel Lynott nějakým nostalgickým obdobím. Není zde slabší věc, vřele doporučuji.

reagovat