Alice Cooper - Killer (1971)

Spousta lidí, spousta chutí. Někdo nedá dopustit na "svůj" jediný milovaný žánr, jiný zase po posluchačské stránce funguje jako "všežravec" a rád střídá v přehrávači různé styly. Druhý přístup má podle mě jednu velkou výhodu - když si poslední dobou od různé té progrese a fúzování (kterýmižto se pomalu proposlouchávat a objevovat v každém poslechu něco nového mě baví čím dál víc) chci odpočinout, můžu se vrátit k něčemu snáze stravitelnému, ale pro mě skoro stejně zábavnému - třeba ke starému dobrému hard rocku, konkrétněji dnes půjde o jistou Cooperovic čarodějnici.

Zrovna tvorbu Alice Coopera jsem už nějaký ten rok hodně zanedbával, ale u jeho tvorby ze 70. let si stále pamatuji, na co se na které desce nejvíce těšit. V případě alba Killer, ve kterémžto dnes mé ucho nalezlo zalíbení, je to jednoznačně suita Halo of Flies - více než osmiminutová skoroinstrumentálka (Aliceho zpěv se ozve vlastně jen v prostřední části) s parádním hardrockovým drivem a přehršlí použitých hudebních motivů. Další bezva nářez pak nabízí deska na samém svém konci, když se Alice vytasí se záhrobní melodikou skladby Dead Babies a následně přihodí nášup rockových riffů, zvaný (eponymně) Killer. Tento trojlístek bych určitě zvažoval zařadit na jakoukoli Cooperovu best-of, protože ho prostě žeru.

Deska Killer ale nesestává jenom z těchto tří pecek, takže co tu máme dál? Ve zkratce - ač to už bohužel není taková hitparáda, zůstává na mé straně spokojenost. Under My Wheels je takový lehce přibroušený rock'n'roll, Be My Lover zase rovná se průnik Aliceho zpěvného vyprávění, otesávaného sekanými kytarovými kily, a vcelku srandovních doprovodných vokálů v refrénu. Desperado se potácí někde na půli cesty mezi melancholickou kytarovou vybrnávačkou se smyčcovými aranžemi a tvrdou rockovou peckou. Fajně kvílející kytary a jedovatý zpěv dávají dohromady nejkratší skladbu na desce, ani ne dvouapůlminutovou You Drive Me Nervous, halekačkovým názvem opatřená Yeah, Yeah, Yeah zase nabídne prostor pro baskytaru a foukací harmoniku.

Jak tedy na mě tedy vlastně album Killer od Alice Coopera působí? Zábavný rock s několika výraznými momenty, zbytek lepší průměr. Mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami to ta méně výrazná pětice skladeb táhne spíš dolů, takže zůstaneme na lichém počtu. To nejlepší z hard rocku přelomu 60. a 70. let je, málo platné, nutno hledat na opačné straně Atlantiku, Alice Cooper zůstal na Killerovi jen "dobrý".
reagovat

Tak co napsat k tomuto albu? Myslím, že po předešlém ,,Love It To Deat´´-(hodnotím 4 hvězdičkami) Alice Cooper ukazuje jakým směrem se to vše bude odehrávat. Toto cd nesmí chybět v žádné sbírce! Písně jsou perfektně hudebně a textově propracované, akorát mi malinko vadí takové syrové zvukové podání(nejsem velký fanda starého zvuku, dnešní podání mi sedí víc), ale jak to teď tak poslouchám, ten starý zvuk má určitě také něco do sebe! Právem toto album patří do nejsilnějšího období(i když nevím, jestli u Alice Coopera má cenu mluvit o nějakých silnějších a slabších období, jeho tvorba je velice proměnlivá a vždy dokáže něčím příjemně překvapit). Album hodnotím 4(a půl) hvězdičkami.
reagovat

Taffey @ 16.04.2010 20:29:57
Když jsem, ve třinácti letech, někdy na začátku sedmdesátých let, začal přičuchávat k bigbítu, sehnat jakoukoli cizí desku na nahrání, byl děsný problém. A tak jsme kopírovali muziku z pásku na pásek, kdo co sehnal. A tehdy mě totálně ovlivnily tři písně. Aqualung od Jethro Tull, Sexy Sadie od Beatles a You Drive Me Nervous z této desky. Všechno ostatní už šlo jen ve šlépějích těchto tří, pro můj bigbítový život, naprosto podstatných věcí. Deska jako taková se mi nelíbí, jako většina Cooperových písní z toho období, ale You Drive Me Nervous mě totálně dostala. Dodnes ji mám vypálenou na jednom z mnoha mých výběrů pod názvy Mí favorité ze 70´ jedna až...