Allman Brothers Band, The - Idlewild South (1970)

U nedávno publikované recenze u debutu A. B. B. jsem naznačil, že nebude trvat dlouho, a bude potřeba porozhlédnout se i po dalším jejich počinu. Zhruba do měsíce mi přišla domů tato druhá deska a dnes uzrál čas na malou recenzi k jejímu obsahu.

Hned zkraje řeknu, že mě dvojka Idlewild South zaujala ještě víc než báječný debut, a zakrátko se stala společně s některými stylově podobnými výtvory Creedence Clearwater Revival (ti ač jsou z Kalifornie a více country) mou momentálně nejposlouchanější jižanskou deskou.

Čím jsem starší, tím víc miluji krátká alba. Toto má JEN nějakých 30. minut!, ale i to mi bohatě stačí k maximální spokojenosti, kterou při jeho poslechu zažívám. Raděj méně a pořádně, než rozplizlé a roztahané nahrávky do hodinové stopáže, při kterých se člověk ošívá, nudí a počítá, kterou tu položku si mohli hudebníci raděj odpustit.

Allmani hodili na desku sedm skladem, kde doprostřed umístili znělou jižansky neklidnou instrumentálku ve zcela Snatanovském duchu. Radost poslouchat. (I'm Your) Hoochie Coochie Man ve mně evokuje Hendrixe a za nejoblíbenější a nejposlouchanější jsem si vydělil trojku Midnight Rider. Ta překvapuje klouzavým tónem slide kytary a procítěným, skvěle napasovaným vokálem. Začátek i konec je podobně intenzivní a dvojice bubeníků, z nichž jeden obstarává především perkuse do jižanské muziky perfektně pasuje.

Pro milovníky jižanského hudebního naturelu jsou Allman Brother Band spolu s Lynyrd Skynyrd tou správnou trefou do černého.
reagovat

Idlewild South, druhé studiové album Allman Brothers Band jsem si objevil až po hardrockové vlně ve druhé polovině sedmdesátých let. Jižanské kapely u nás začínaly zabírat později než napovídala data vydání a tak si člověk některé věci doobjevoval se značným zpožděním, ale s tím větší dychtivostí. Výtečně sehraná kapela se dvěma regulérními sólovými kytaristy a navíc se dvěma bubeníky byla pro mě magnetem a nutno konstatovat, že jejich vzájemná kooperace na albu slaví opravdový úspěch, i když (bohužel) neměl mít dlouhé trvání. Až na jednu coververzi bylo album napsáno z vlastních zdrojů, hudebníci tedy nebyli jenom skvělí instrumentalisté, ale i talentovaní skladatelé, třebaže jejich kariéra se teprve rozvíjela, ale zaznamenali už v příštím roce (1971) přímo raketový nástup díky jejich živému projektu, který patří mezi nejpovedenější koncertní albové záznamy rockové historie v USA… Kromě specialisty na jižanský rock – Hejkala – tady o Allman Brothers Band nikdo moc nezavadí a tak trochu rozčeřím hladinu já…..

REVIVAL – příjemně znějící zvonivé akustické kytary a zvonivý unisonový duet dvou slide-kytar. Elasticky odpíchnutá hudba. Melodická složka zpívá a zvoní. Za mikrofonem je charismatický blonďák výtečně frázujícího hlasu Greg Allman, kterému vypomáhá Berry Oakley. Hudba zní tanečně a dokáže nabudit posluchače k uvolnění emocí. Opakované schéma graduje zapojením akustických kytar, krátkým vstupem hammondek a percussion. Nic převratného, ale přesto samozřejmě příjemného a uvolněného…

DON´T KEEP ME WONDERIN´– Greg Allman se opírá do hlasu a máme zde další skladbu. Ani ta není příliš ryčná, ale plasticky a uvolněně se pohubuje ve středním tempu s přijatelnými dynamickými odstíny. A už je to vynikající Duane Allman se svou klouzající slide-kytarou, ale slyším i foukací harmoniku. Hammondky nijak neomračují, ale drží harmoni širokými a dlouhými akordy, ale rytmika pulsuje v jedinečné důraznosti..

MIDNIGHT RIDER – akustické kytary a naléhavé hlasy nabídnou skladbu, která by mohla být hitem a hitem na albu se také stala. Trochu tady cítím vliv country, ale bez ortodoxního Nashvillu a klouzavé slide-kytary navodí atmosféru amerických dálnic. Tentokrát ale ne se třesoucím se obzorem, protože máme co dělat s nějakým osamělým jezdcem, který putuje hlubokou nocí. Musím konstatovat, že zpěv je zbytečně zasunut do pozadí a není příliš zřetelný a také se mi zdá, že píseň má do jisté míry nepřirozeně useknutý závěr…. Příjemná jednoduchá píseň s vnitřní naléhavostí….

IN MEMORY ELIZABETH REED – melancholické klouzavé kytary by si v lecčems mohly podat ruku s hledačským obdobím Fleetwood Mac po Greenově odchodu a posléze odchodu do USA, ale možná trochu i se Santanou (!). Do hudby vstupují mírně i jazzové nápady, aniž by bylo možné skladbu označit jazzem. Také princip hry na bicí je poněkud odlišnější od toho, co jsme doposud slyšeli. Kytarová jízda je famózní, třebaže postrádá více dravosti a expresí. Technicky je suverénní a už tu máme hammondky. Tohle už ovšem, zní hodně santanovsky (někde kolem eponymního alba). Dobře zaranžovaná instrumentální skladba s podílem Duane Allmana, ale i Dickeyho Bettse, který nezůstává nijak pozadu. Basy jsou trochu zasunuty, ale dva bubeníci podepřeni percussion potřebuje prostor, který dokonale rytmicky vykrývají. Bubenické extempore nás nabudí a pak procházíme dalšími hudebními náladami až k energickému závěrečnému akcentu…

(I´M ) HOOCHIE COOCHIE MAN – renomovaný bluesman Willie Dixon posloužil se svou skladbou k vyrobení originální coververze. Za mikrofonem je baskytarista Berry Oakley. Jeho odlišný hlas je okamžitě odlišitelný od blonďatého Grega. Allman Brothers Band výrazný bluesový riff rozsekali na řadu části a i když hlavní téma zachovali, s tímhle blues si poradili opravdu mistrovsky. Také se tady více přitlačí na decibeláž a kapela hraje výrazně hlasitěji, než tomu bylo předtím. Allmanova a Bettsova kytarová kooperace je parádní. Oba hráči si nijak nepřekážejí, naopak se výtečně doplňují. Černoch Jay Johanny Johanson mezi těmihle jižanskými „plantážníky“ z Georgie na první pohled vypadá možná „nepatřičně“, ale tady odvádí na bicí vedle Butche Truckse skvělou práci…. Výtečný kousek!

PLEASE CALL HOME – naléhavá balada jako stvořená pro Grega Allmana. Je procítěně pomalá a tremolo hammondek s rozechvívaným tónem elektrické kytary s jeho téměř místy soulovým projevem slaví u mě úspěch. Naléhavost v názvu, se krásně zobrazuje do přednesu. Sklaba by mohla být klidně určena i pro takového Leona Russella, anebo Ala Greena. Výtečné vybočení od dramaturgie a spojení soulu a blues ve velmi nosné podobě. Skladba získá mírně prostorový sound a konstatuji, že si skladbu užívám….

LEAVE MY BLUES AT HOME – poslední skladba je dynamicky nadupanějším příspěvkem. Rytmicky se odrážíme od základního motivu. Hlasové dispozice jsou pořád výtečné, žádná únava hlasivek a nuda. Jede se na plný plyn, s drobnými akordickými proměnami a s klasickým allmanovským soundem, který se stále zdařileji odvíjí. Myslím, že skladba do značné míry naznačuje, kam se bude hudba kapely ubírat na dalších albech. Šťavnaté kytarové běhy a přiznávky a rytmické kouzlení. Možná mohl dostat Greg Allman více prostoru na hammondky, které se i zdály na albu nějak „zatajované“ a nedostaly více prostoru a také zde se mi zdá, že skladba (a vlastně celé album) končí jaksi nečekaně….

Mám-li být zcela objektivní, tak bych řekl, že sice debut kapely album Idlewith South nepřekonává, ale i tak je album pořád skvělou kolekcí písní, šťavnaté nezakomplexované hudby, která se nezabývá tím, jestli představuje nějakou progresivní hudební linii, a rozhazuje pozitiva širokými hrstmi na všechny strany. Projekt je ale stopáží měřeno dost krátký… Albu dávám čtyři hvězdičky (abych odlišil kvalitu Allman Brothers Band od jejich vrcholných hudebních opusů) a mohu doporučit k poslechu těm, kteří kapelu neznají, anebo těm, kteří se chtějí zorientovat v americkém blues rocku a jižanském rocku. Nečekejte agresivní party Johnnyho Wintera, či dravost Black Oak Arkansas, ale stylově přesvědčivý výhonek hudebního vyznání…
reagovat

Druhý album Allman Brothers Band odštartuje výborná spevná akusticko-elektrická gitarovka Revival. Don't Keep Me Wonderin' správne odsýpa, pričom si udržuje pohodovú náladu, doplnenú o harmoniku. Veľký hit Midnight rider osobne moc nepreferujem, taká obyčajná skladba, jedným uchom dnu, druhým von. Vrchol albumu má názov In Memory Of Elizabeth Reed, je to inštrumentálka, ktorá by sa u mladého Santanu určite nestratila. Kritika považuje Allmanovskú verziu Hoochie coochie man za jednu z najlepších, ja sa uspokojím s tým, že je to klasika. Please Call Home predstavuje pomalú tvár južariny, živšiu polohu zabezpečuje záverečná Leave My Blues At Home, tu je budúca inšpirácia Lynyrd Skynyrd úplne okatá.

Veľmi dobrý album.

reagovat