Living Colour - Vivid (1988)

Máte rádi funky? A znáte kapelu Living Colour? Že ne? Jaké funky to teda posloucháte :)

Living Colour jsou v f-slabikáři na předních stránkách. Ze špinavých zdí amerického Brooklynu je seškrábal Mick Jagger, na debutním albu si dokonce zahostoval a navíc jim umožnil připojit se k turné jeho mateřské kapely a sláva těchto maníků byla zpečetěna. Když kapela v roce 1988 nastartovala debutní deskou Vivid svoji kariéru, byl to pro cukrářské a tupírovací společnosti zásah do jejich živobytí. Zázračný úkaz, černošská kapela z New Yorku doslova přes noc vtrhla na rockovou scénu a rozcuchala zámořskou A.O.R. a pop produkci na maděru.

První, co vás praští přes frňák, je tvrdý a průrazný zvuk bicích, podobný se začal vytvářet zhruba v roce 1993/4, ne tak v době alba New Jersey (kapelu si každý jistě dosadí sám). Pro funky typická vysunutá živelná basa vytváří neustálé energické pnutí, spolu s originální kytarovou hrou a hlasem Corey Glovera je typickou značkou pro L. C.

Z desky vzešly dokonce čtyři singly, přičemž píseň Cult Of Personality se stala hymnou kapely a obsadila 13 místo Billboardu. Podobně aspiruji i třetí Middle Man a jestli se první půlka orientuje částečně na rock, najpozděl Funny Vibe a Memories Can't Wait zavelí krutou otočku k funky, které tu vyvěrá až do úplného konce. Černý Harlem s jeho historicko-kulturním pozadím na této desce mistrně ožívá a TEPE.

Hudba Living Colour pracuje ve službách názvu kapely, je krásně okatá, barevná a pestrá. Jediné co zamrzí, je občasné praskání při hrubších tónech, tolik typické pro remasterované, ale i klasické cd disky. Zajímalo by mě, jestli by takhle rušivě hrála i gramodeska nebo Hi-Res soubor. Dokázal by mi na tuto otázku nějaký přítomný hifista (jestli tu takový je) odpovědět?
reagovat

Martin H @ 13.03.2017 11:51:58
Tak tuhle desku miluju a můžu ji kdykoli. Pěkně jsi to napsal, steve, klobouk dolů.

oř @ 13.03.2017 13:17:24
Mezi hififili se rozhodně nepočítám ale zmiňovaný problém je celosvětově znám. Na vině jsou nejspíš kmitočtové ořezy cd a vyší hlasitos, která se v dnešní době příliš často využivá při konečném zpracování cd. Proto dnešní remastery hrají hůř než původní staré verze. V 70letech se tento jev prakticky nevyskytuje, v 80tkách sporadicky. Nedávno jsem testoval původní verzi cd Yes-90125 ten občas zapraskal. Ovšem remaster stejně tak a flac (možná dokonce hd flak)rovněž. S Hi res nemám zkušenost, ale kdyby to dělal taky, chybný by byl už výsledný master ze studia, což se mě nezdá? Od devadesátých let je tento jev na cd zcela běžný a hodně kazí výsledný dojem, bohužel.

jirka 7200 @ 13.03.2017 16:12:46
Podívej se na tento web :

>> odkaz

Jasně tam vidíš, že jsou různá vydání této desky na CD, některé dosahují neskutečně výborných hodnot i DR15. Takže i na CD najdeš špičkový zvuk. Chce to jen porovnat, od jaké firmy je to vydáno.

Antony @ 13.03.2017 17:43:38
Konkrétně případ Vivid je příznačnou ukázkou, jak lze moderním masteringem deformovat a zničit nahrávku. Může, ale nemusí, mít tato komprese souvislost s uvedeným praskáním, chtělo by to slyšet původní vydání.

steve @ 13.03.2017 21:14:52
MartinH tu sa shodnem, výborná muzika. Jen pro zajímavost vlastníš taky remaster, nebo původní verzi?

Ostatním vřelé díky za zajímavou vysvětlenou.

Martin H @ 13.03.2017 21:50:24
Já mám verzi na minidiscu. Když jsem si kupoval MD přehrávač, tak jsem si mohl vybrat jeden originál. V nabídce Madonna, Jackson a Living Colour šli se mnou pochopitelně posledně jmenovaní. A jak tak na to koukám, mělo by se jednat o původní verzi.

Co se stane, když v jednom tyglíku smícháme dohromady Jimiho Hendrixe, Prince, hodně funky kombinovaného s hardrockovou břitkostí a ždibíček hip–hopu? Vzniknou Living Colour, skupina čtyř mladých černošských hudebníků, jež roku 1988 svým albem Vivid překvapila tehdejší rockovou scénu. Především kytarista a autor většiny materiálu na desce Vernon Reid se okamžitě stal obdivovaným a respektovaným kytarovým čarostřelcem a v souvislosti s ním začalo být skloňováno jméno legendárního Jimiho Hendrixe. I když Hendrix vycházel především z blues a Reid čerpá z poněkud odlišných hudebních zdrojů, jedno mají společné – dokonalé zvládnutí svého nástroje. Vernonovi zdárně sekundují i další členové skupiny, zpěvák Corey Glover, baskytarista Muzz Skillings a vynikající bubeník Will Calhoun. O hudebních kvalitách čtveřice svědčí i účast jeho třpytivého veličenstva Micka Jaggera, jenž si ve skladbě Broken Hearts zahrál na foukací harmoniku a v Glamour Boys si střihl doprovodný vokál.
Jaká tedy je hudba na albu Vivid? Velice pestrá a barevná, jako byste rozlili několik plechovek různých barev a ty se začaly postupně slévat v barvu novou, do té doby neviděnou. Living Colour posluchači předkládají materiál, který srší energií, zároveň je velice melodický. Reidova kytara dokáže být hardrockově ostrá, funkově roztančená i příjemně něžná. Skilingsova hra na baskytaru je velmi funky a společně s Calhounovými bicími vytváří rytmický základ, do kterého Reid svou kytarou dodává další barevné ingredience. Zpěv Coreyho Glovera je velmi čitelný, především oceňuji, že se občas odváží do velmi vysokých poloh. Čím déle album Vivid poslouchám, tím větší radost mi poslech přináší a těžko vybírám z jedenácti písní nějakého favorita. Nejznámějším hitem je sice píseň Cult Of Personality, ale já osobně preferuji velice roztančenou skladbu I Want To Know, hardrockovou Desperate People, nádherným refrénem ozdobenou Open Letter (To A Landlord), melancholickou Broken Hearts a závěrečný kousek Which Way To America?, kritiku tehdejší Ameriky.
Living Colour vytvořili nádherné, nadčasové album, které by si určitě nezasloužilo, aby upadlo v zapomnění.

reagovat