Frampton, Peter - Frampton's Camel (1973)

Uplynulo necelých devět měsíců od vydání debutu, když v červnu 1973 vypustil Peter Frampton do světa svou druhou sólovou desku. Ke spolupráci si kromě osvědčených souputníků Carilla s Willsem přizval také klávesistu Micka Gallaghera (ex-The Animals, později spolupracoval např. s Clash), bubeník Kellie se po neshodách s Framptonem rozhodl vrátit ke Spooky Tooth a jeho místo zaujal John Siomos.

Úvod Frampton´s Camel obstarává parádní hitovka I Got My Eyes on You. Gallagherovy klávesy krásně obohatily výsledný zvuk, tady se nedá téměř nic vytknout. All Night Long je typická framptonovka - ze sladce melancholických slok se tu vyloupne zpěvný, na elektrické kytaře vystavěný refrén. Vzdušné okamžiky z předchozí desky dává vzpomenout křehká skladba Lines On My Face s kralujícím Gallagherovým elektrickým pianem. V následné pomalejší písni Which Way the Wind Blows už toho cukrování ale začíná být příliš, takže jako další kus Frampton háže do placu o poznání živější materiál. I Believe sem pasuje výborně a vůbec nevadí, že se jedná o jedinou neautorskou věc na desce (Frampton si ji vypůjčil z repertoáru Stevie Wondera). Pan šéf svou verzi oproti Wonderovu ploužáku poněkud vytvrdil a na konci si i řádně protáhl prsty při výbušném kytarovém sólu. White Sugar má také ten správný rock´n´rollový tah na bránu, tak se mi Frampton líbí. Další dvě střednětempé skladby Don't Fade Away a Just The Time Of Year už bohužel na nejlepší kousky alba svou kvalitou ztrácejí - zvláště ve druhé jmenované se Frampton pohybuje mírou patosu dost na hraně. Závěr desky je ovšem famózní - v kompozici Do You Feel Like We Do Frampton získal skladbu, s níž od vydání Frampton´s Camel pravidelně gradují jeho koncerty, a také svůj první sólový hit (ač tuto skladbu opravdu proslavilo až využití talking boxu právě v koncertní verzi na Frampton Comes Alive!).

Přes všechnu chválu, kterou jsem tu obsah desky zahrnul, zůstal Framptonův debut dle mého názoru svým následovníkem nepřekonán. Jemné melancholické náladovky, na kterých bylo vystavěno Wind Of Change, zde již nepůsobí takovou silou. Naopak spojení Framptona s elektrickou kytarou funguje stále na výbornou, i když možná právě na této desce lze objevit první náznaky Framptonova pokukování po hitových žebříčcích. Album hodnotím velmi dobrými třemi hvězdičkami, v mistrově diskografii jej mám zařazené jako lehký nadprůměr.
reagovat