Frampton, Peter - Something's Happening (1974)

O Peteru Framptonovi se rozhodně nedá říct, že by v počátcích své sólové kariéry byl k fanouškům, dychtivým po další porci jeho muziky, jakkoliv skoupý - naopak je řadovými alby zásoboval vcelku pravidelně. Deska Somethin´s Happening, vydaná v březnu 1974, byla již třetí v rozmezí roku a půl. Tedy ne, že by taková produkce byla v první polovině sedmdesátých let něčím neobvyklým - na tehdejší rockové scéně by se našli i větší workholici. Otázkou však obvykle v těchto případech bylo, zda se interpretovi v takovém případě podaří svými aktuálními výtvory překonat (či alespoň neshodit) laťku, nastavenou předcházejícími tvůrčími počiny?

Frampton oproti předchozí studiovce zeštíhlil sestavu - odešel klávesista Gallagher, takže desku nahrávalo pouze trio Peter Frampton, Rick Wills a John Siomos (na desce uveden jako John Headley-Down). Do dvou skladeb pak přispěl klavírními stopami Nick Hopkins, známý například ze spolupráce s Rolling Stones.

Album načíná pohodově jásavá Doobie Wah, v níž překvapivě hodně prostoru dostává basák Wills. Jinak je všechno v zajetých kolejích - příjemný hlas Framptona-zpěváka s jistotou prochází celou skladbou a Frampton-kytarista si jako vždy nechává pár míst pro své strunné finesy. V další skladbě Peter vytáhl akustickou kytaru - ale na baladu si musí posluchač ještě chvíli počkat, s Golden Goose přichází řízný rock a výborně šlapající bubny. Neelektrifikované podklady se Framptonovi zřejmě zalíbily, takže na kombinaci akustického podkladu a sólové elektrické kytary vystavěl i další skladbu, nazvanou Underhand. V I Wanna Go to the Sun si tento multiinstrumentalista střihl kromě své obvyklé kytary i part na piano, ale (jak se mi u Framptonových písní bohužel občas stává) po sedmi minutách už mě fakt, že Frampton "chce jít za sluncem", vcelku nezajímal a těšil jsem se na další písničku. Tou je krásně posazená hitovka Baby (Somethin's Happening), kde Framptonovy klavírní a kytarové party tvoří spolu s pevnou basovou linkou a úspornými bicími perfektně vyvážený celek. Tato skladba spolu se "Zlatou kachnou" táhne celou desku nahoru, dle mého jsou to dvě nejlepší čísla na albu. Poslední třetina desky už bohužel takovou šťávu nemá. Zasněná melancholie Waterfall se na můj vkus až moc vleče a Magic Moon se sice snaží tvářit rockově, ale ve srovnání s jinými svižnějšími skladbami na albu (Baby, Doobie Wah) jasně ztrácí dech. No a Sail Away Frampton opět devalvoval více než sedmiminutovou délkou, to je pro písničku s jediným výrazným motivem opravdu zabijácká stopáž.

Bohužel musím konstatovat, že na Somethin´s Happening si Frampton vybral své slabší období, ve kterém se mu již nedostávalo inspirace. Několik velmi dobrých svižných skladeb nedokáže zakrýt fakt, že deska jako celek působí spíše nuceně, tatam je lehkost a vzdušnost Wind of Change. Na tři hvězdičky to sice ještě stačí, ale ta poslední už jen tak poblikává...
reagovat