Sting - The Soul Cages (1991)

Ve Stingově diskografii jde o naprosto odlišné a ojedinělé koncepční album. Představuje hudbu ztišenou a plošně potemnělou; něco jako autoterapii prostřednictvím hudby. Sting se na albu vyrovnával se ztrátou otce a do svých písní ukryl silné emocionální proudy, oproštěné od jazzové příchuti i od hitových ambicí. Jde o autobiografické koncepční album, na jehož půdorysu ožívá příběh chlapce Billyho a i z tohoto důvodu skvěle funguje jako celek. Zásadní skladbou, při které si člověk ani nechce představovat, co se Stingovi aktuálně honilo hlavou, patří Why Should I Cry for You. Kromě ústředního tématu "pláče pro někoho" se v ní okolní krajina, pro všechny zbývající dny, mění v prázdné moře ticha, po kterém se bezcílně pohybujeme, v jednobarevný svět, jehož barvy krvácejí do rudé a pokud tady zahlédnete tvář blízkého člověka, pak to jen hvězdy s vámi hrají krutou hru. Moře je tu častým obrazem, prostředím, ve kterém Sting nechal odehrát příběhy z hlubin své duše. Otázky o podstatě citových vazeb mezi lidmi a jejich projekce, které textem prostupují, zůstávají bez odpovědi. Je až mrazivé (a přitom logické), jak snadno se na vlnu tohoto alba naladíte.

Je příznačné, že ve vstupní Island of Souls sní Billy svůj sen o plavbě na místo, kde by kromě něj a jeho otce nebyl už nikdo jiný. Úvodní hudba přináší motiv dálek a klidu, a pocit, že čas se pohybuje mnohem pomaleji. Kathryn Tickell nám vstupní myšlenku hraje na malé skotské dudy a Sting do subtilní písně důmyslně ukryl řadu kompozičních rafinovaností. První je samotná instrumentace, která v třídobém metru pracuje s dvoudobými motivy a citlivě pracuje s party jednotlivých nástrojů, zejména ale rozmlžil hranice mezi dur a moll a vytvořil ideální prostředí pro posmutnělý rámec písně. V těchto kulisách Billy nakonec prozradí, kam by rád s otcem, kterému zbývá už jen malý úsek jeho života, odplul - na ostrov duší.

All This Time nás přesvědčí, že nic kolem nás se neděje náhodou, všechno má svůj důvod a všechny události se vlastně neustále opakují. Motiv řeky tady představuje jistotu, voda v každé z nich doputuje do moře, ale i symbol času, který není možné zastavit (stejně jako řeku), úniku a cesty samotné. Billy chce svému otci poskytnout věčný odpočinek právě na moři a svým způsobem pociťuje úlevu, přestože smutek jeho tělem proudí dál. Hudba tady poprvé a naposled zazní v optimističtějším duchu.

Muzika k Mad About You je krásná sama o sobě, Sting nad sebe poskládal různě motivy a melodické riffy, které jakoby neměly nic společného, když ale zazní společně, vytvářejí působivý celek. Překrásné obrazce tady svým saxofonem kreslí Branford Marsalis, podle potřeby jen v nepatrných tazích (až na krátký okamžik, kdy si prostor svým sólem vezme pro sebe), o to ale účinněji. Billy chápe, že svět není černobílý, a i když to pro něho není snadné, pokouší se myslet i na pozitivní věci. Vzniká v něm pocit, kterému dost dobře nerozumí, mísí se v něm láska se smutkem, volnost s pocitem, že každé prožívání nás vlastně svazuje a jistota, že i ty nejkrásnější okamžiky mají svůj konec.

Jeremiah Blues (Part 1) je hořká toulka po světě. Ve zrychlené hudbě nejsou zjevné části, hudba se mezi jednotlivými motivy a úseky spíš převaluje a pocit tísně umocňuje riff, který funguje jako knoflíček na krku u košile, která je nám malá. Harmonizace je úzká a tady pracuje s jazzovými strukturami, ne v podobě celkové výstavby, ale pro pocit v každém okamžiku, pro to, aby hudba bezcílně bloudila stejně, jako Billy hledá ve světě pro sebe své místo. Nic ale nenachází. Jde o další skvělé místo na albu, Stingova hudba tady zcela slouží svému poselství.

Why Should I Cry for You, o které byla řeč v úvodním odstavci, představuje středobod příběhu a uvědomujeme si, jak je Billy (a nejenom Billy!) velmi zranitelný a jak se naše osudy v určitém okamžiku zjednoduší. Hudba přeskočí do instrumentální Saint Agnes and the Burning Train, ve které si naši titěrnost jen potvrdíme. Skladba, hraná na akustickou kytaru, je až průhledná. Sting v ní přinesl jednoduchý, ale nepravidelný (jako vždy) motiv, který vás přesvědčí, že se přes veškeré úsilí, stejně nedokážeme hnout z místa. A trojici "smutének" uzavírá The Wild Wild Sea, skladba, ze které Sting odstranil zjevnou rytmickou pulzaci a píseň si tak prostorem jen tak pluje. A je to vlastně logické. Plavba po zčernalém pustém moři, kterou vás provází jen temně rudé nebe a stíny, kterým přisuzujete větší význam, než mají, ani jiné prostředí nepředpokládá. Zlomená Billova mysl produkuje zhmotnělé vidiny, plné naděje a vzrušení - hudba v těchto chvílích graduje, nepřináší ale celkové zesílení, jen občasné bušení, které ovšem zase zmizí. Billy si uvědomuje, že cesta k místům, na která věřil, neexistuje. Skladbu uzavírá vstupní motiv celého alba, opět tu zní skotské dudy v příznačné melodii.

Nejhybnějším bodem tady je titulní skladba. Billy dojde k přesvědčení, že všichni lidé a všechny události i věci tohoto světa zanechávají po sobě nějaký otisk, že nic jen tak nezmizí a stane se součástí vyššího celku. Všichni se pak ocitneme na jednom místě. Ovšem symbol klece tady má i určitou naléhavost vzhledem k probíhajícím životům a potenciálnímu ostrovu duší - "hledejte světlo", nabádá Sting.

Finále představuje When the Angels Fall, v té Sting opět nepracuje se zřetelnou rytmikou a hudební tok "nahodile" hledá směr. Nejasný pocit i tady umocňuje nerespektování duality dur-moll a melodie, pomocí které Sting spíše vypráví a vzpomíná na otce. A uvědomuje si, že i přes rány na duši a bolest, svět jde dál. Myslí také na své děti a celkově se smiřuje s osudem. Hudba na konci zní konejšivě a klidně, skladba se usadí v dur a i rytmika je nakonec pravidelná. Končí smutné, ale fascinující divadlo.

Nikdy před tímto albem, ani nikdy později, Sting podobný koncept nepřinesl. Ono by asi bylo zničující, opakovaně ze sebe dostávat tak opravdové a bolestné emoce. V tomto případě ale vzniklo album zcela mimořádné. Mimochodem, je to první album, které se Stingem nahrál kytarista Dominic Miller.
reagovat

Petr_70 @ 16.02.2019 14:37:18
Mám-li být upřímný, tak krom asi dvou skladeb si z tohoto Stingova alba nevybavuju vůbec nic.
A to jednoduše proto, že mne vůbec nezaujalo.Vzpomínám si jak jsem si ho v době vydání poslechl a jaké bylo moje zklamání po předchozím albovém majstrštyku a už jsem se k němu nikdy víc nevrátil. Což byla ale možná chyba, tak to po letech zkusím znova - třeba změním názor..

Opět děkuji za recenzi a za připomenutí.

Danny @ 16.02.2019 15:09:21
Když album vyšlo, taky jsem očekával pokračování předchozích titulů, tedy hudbu pestrou, narvanou všemi možnými vlivy až k prasknutí. Ale objevila se hudba subtilní až křehká, přitom nesmírně působivá, plná citů i bolesti. Albu jsem musel dát čas a naposlouchat ho, abych ho úplně pochopil. Posléze jsem mu podlehl. Díky za reakci, vážím si toho.

PaloM @ 17.02.2019 09:49:31
Od Stinga mám iba výberovku Fields Of Gold - The Best Of Sting 1984-1994. Dlho som to nepočul, je to výborný výber a už s ním vystačím. Uznávam Stingove kvality, no oproti jeho sólovkám mám oveľa radšej Police.
Danny, je dobre že píšeš o Stingovi, má tu dosť fanúšikov.

Danny @ 17.02.2019 20:41:52
Palo, psát o muzice pro fanoušky, je přece zbytečné, dobře tu muziku znají. Recenze mají smysl, pokud inspirují k poslechu ty, kteří album neslyšeli.

Tvůj názor, samozřejmě, respektuju, dovol jen drobnou glosu: myslím, že koncepční album (kde v rámci příběhu záleží na každé skladbě) nemůže nahradit výběrovka, která je poskládána napříč diskografií tak, aby se dobře prodávala. U Stinga navíc platí, že jeho nejsilnější skladby nejsou pro alba typu "Best of" vůbec vhodné, protože jsou pro "většinového" posluchače příliš složité.

Palo, děkuju za reakci i za názor.

alienshore @ 22.02.2019 15:46:34
Je dosť pravdepodobné, že asi aj ja by som The Soul Cages postavil na piedestal v Stingovej diskografii. Je plné smutno-krásnych melódií s citlivou, no dynamickou inštrumentálnou zložkou. Ako je správne na konci recenzie napísané, že gitary nahrávál Dominic Miller, tak jeho brilantný štýl skvele doplňuje Stingove piesne a je to napr. na vinylovej platni krásne počuť, to spektrum pocitovo farbistých zvukov.

Super recka Danny :-) ...

Danny @ 23.02.2019 22:24:12
Taky mám The Soul Cages na vinylu a poslech si i po těch mnoha letech užívám. I když je to smutné album, je v něm obrovský emocionální náboj. Dominic Miller je mistr kytary, neomylný hráč, který s lehkostí uhraje i velmi složité party. Myslím, že spojení se Stingem oběma velmi pomohlo.

Díky za reakci.