Asia - Phoenix (2008)

Většina z nás hudebních sběratelů a posluchačů si naděluje dárečky v podobě CD a LP nosičů nejraději sama a vůbec k tomuto úkolu nepotřebuje Vánoce jako sváteční příležitost. Každý balíček, který domů zásilková společnost dopraví, je pro hudbou posedlého nadšence takovým malým svátkem. Jedním z CD disků, které jsem si na začátku prosince objednal já sám, bylo toto comebackové album skupiny Asia s názvem Phoenix. Kupodivu jde o aktikl, který má italské vydavatelství Frontiers Music zařazeno mezi rozebranými tituly. Naštěstí je zde ale Discogs a když už si dá člověk tu práci a věnuje malinko svého času objednávání z tohoto portálu, většinou chce, aby mu za slušný peníz dorazilo i zboží ve slušném stavu. To se pak na raritní exemplář těšíte o to víc.

Kapela Asia u mne patří dlouhodobě mezi uznávaná, avšak ne bezpodmínečně nejoblíbenější tělesa. Začal jsem ji poslouchat u příležitosti vydání alba Aria, tudíž v payneovské "polocomebackové" době. Zakrátko jsem si obstaral klasické Asia - slavnou trojici desek z let 82-85. Když byl na letopočet 2008 ohlášen velkohubý návrat původní sestavy, žádný gigantický zázrak jsem nečekal, ale deska se mi přijatelně líbila. Impulzy k průzkumu dalších nových nahrávek obstarávala zvědavost a s každou další kolekcí se mé nadšení rychle vytrácelo, až vymizelo úplně. Snad ještě deska Omega v sobě nesla nějakou jiskřičku a poznávací znamení Howeho éry, ale to potom - škoda mluvit. Postupně jsem všechny novější kolekce rozprodal. Až nedávný přeposlech jejich diskografie mi znovu vnukl myšlenku, alespoň jednu z těch desek zase vlastnit. Volba padla logicky na desku Phoenix, jelikož jsem byl skálopevně přesvědčen, že je to to nejlepší, co znovu poskládaná sestava dokázala natočit.
A teď tedy k desce samotné:

Prvoplánové hity starých Asia typu Heat Of The Moment nebo Don't Cry mi nikdy neimponovaly. Úvodní píseň Never Again je budována v podobném schematu a s jasným cílem bodovat v hitparádách. Dřív se mi nelíbila takřka vůbec, jenže co bylo včera, dnes může být jinak. Když se do písně pořádně ponořím teď, slyším tu řadu pěkných akustických postupů, nádherné klávesové "cvrlikání", obstojnou melodii a u srdce vás chytajícího Wettona. Když k tomu přidáte vzdušnou mezihru v poslední třetině, musí vás jako příznivce kapely tato skladba alespoň částečně oslovit. Nothing's Forever patří mezi mé velmi oblíbené songy. Jde o atmosférický klenot s překrásnými klávesovými rejstříky, vybrnkávajícím Stevem, hravým Palmerem a znovu prvotřídně procítěným Wettonovským hlasem.

Určitý pokles kvality přichází s průměrnou baladou Heroine, která se dá ustát, když se hodně přemáháte. Naštěstí první z dvojice osmiminutových suit Sleeping Giant/No Way Back/Reprise znovu nasměřuje desku do kreativnějších vod. Start má na starosti Downes. Barevné proměny jeho klávesových ploch zní lákavě a když se pak přidá ještě Howe, skladba nabírá skutečně velkolepé tvary. Není problém si na chvíli vzpomenout na tvorbu Yes. Další části zní skoro až pokrokově a neokoukaně. Refrén se sice opakuje dost často, přesto za mě ok. Další v pořadí je melodická píseň Alibis, takový lehký standard alá Asia. Howe tu zahraje vcelku příjemné, dost melodické sólo.

Největší katastrofu a skutečným skokem v kvalitě směrem dolů je dvojice písní ve středu desky I Will Remember You a Shadow of a Doubt. Tohle není jen průměr a šeď, ale neuvěřitelná vlezlost a kompoziční prostoduchost. Po přežití, nebo raději přeskočení těchto položek se dostáváme k vrcholu celé nahrávky. Druhý z obrů Parallel Worlds/Vortex/Déyà - je skutečnou perlou. Progresivní přístup a hlavně posmutnělá nálada tvořená skvělým sólovým i sborovým vokálem, pomalé běhy Stevovy akustiky i chladně hladivé klávesy z ní dělají ojedinělý monolit v tvorbě kapely. Právě tady mě tahá novodobá Asia u srdce absolutně nejvíc. Postupně přichází fantastické Downesovo a Howeho přemostění do další části a na piedestal tento song vyzvedne sic krátké, zato dechberoucí Carlovo bubenické sólo z kategorie snů. A to nás ještě v závěru čeká roztomilé vybrnkávání na španělku a krásně protáhlé, posmutněle vzdušné sólíčko.

Do finále už deska nepoleví a pod číslicí devět se ukrývá tempově rozkotačená perla z pera Steva Howa Wish I'd Known All Along coby jedna z "nejprovokativnějších" skladeb na albu. Orchard of Mines je dalším z mých favoritů. Opět jde o atmosféru. Tu tvoří melancholická Downesova hra a špičkově zpívající Wetton. Nikdy jsem tohoto pěvce "nežral" podobně jako některé z jeho vrstevníků, ale to, co tady předvádí, je okouzlující. Jak ladně se dokáže do písní položit, prožívat je a vcítit - prostě nádhera. Over and Over a poslední An Extraordinary Life už nejsou natolik "revoluční" jako jejich předchůdkyně, přesto jde pořád o příjemné, melodické a hlavně nekýčovité skladby z portfólia kapely.

Deset let od vydání comebackového alba pompézních králů Asia hodnotím tuto nahrávku daleko shovívavěji než v době jejího uvedení na trh. Hlavním faktorem mého postoje a vlastně i konečného hodnocení této nahrávky bude s věkem stoupající obliba melodické hudby a možná i fakt, že v tomto složení se už dalšího alba nikdy nedočkáme
reagovat

PaloM @ 04.01.2019 10:57:38
Po vynikajúcich prvých dvoch albumoch sa mi v chronologickom poradí zapáčil až Phoenix. Považujem ho za výborný album Asia. A má krásny obal. Znesiem ešte nasledovný album Omega, aj keď je trochu slabší.
horyna, vďaka za recenziu, rád som si prečítal a obnovil spomienky.

oř @ 04.01.2019 10:59:09
Asia patří k mým nejposlouchanějším kapelám už řadu let. Tvé hodnocení mně v některých případech připadne trochu drsné. Phoenix je hodně povedená věc. Tři skladby které jsi zařadil mezi neposlouchatelný odpad, bych tak záporně nehodnotil. Asia má na každé desce skladby vyjimečné, skladby dobré a skladby doplňkové.
John Wetton je Pan zpěvák, stejně jako je Howe kytarista s darem od pána boha. Poslední deska by s ním určitě dopadla jinak a kdyby se mohl víc podílet na XXX(nebo se aspoň snažit)tak ta taky.
Jinak pěkné čtení ze kterého jde mezi řádky vypozorovat, jak tou muzikou žiješ.

Jarda P @ 04.01.2019 15:08:38
Osobně mám alba Phoenix/Omega/XXX raději než první 3 alba, která mi nikdy příliš nepřirostla k srdci.

john l @ 04.01.2019 15:40:02
Taky si všímáte, jak dokáže kapela Asia posluchače rozdělovat. Znám řadu lidí, kteří nedají na první etapu dopustit. Období s Johnem Paynem většinou moc nezabírá a návrat původní sestavy je přijímán obtížně a dost často s výhradami.
Někdy si tak říkám, co vlastně tomu rozmlsanému příznivci víc nevoní. Jestli to, že začal Howe hrát pop, nebo to, že se Wetton až příliš vzdálil ze směru King Crimson a Family? Těžko soudit, je však třeba uznat hudební kvality Asie a celosvětový úspěch, který je hned při startu potkal.

Pegas @ 04.01.2019 19:45:19
Já jsem velký fanoušek Asia, prvních tří desek s Wettonem i dalších s Paynem. Ale na celém comebacku původní sestavy vidím jako nejpozitivnější skutečnost, že jsem je mohl vidět naživo právě na turné k Phoenix. Nelíbí se mi však jejich postoj k Paynově éře, jako kdyby neexistovala. Bohužel hudba na těch deskách po comebacku mě už nebaví a mám jenom Phoenix, která se mi ještě líbí, ale s výhradami k některým skladbám a je nejméně poslouchanou ze všeho, co od Asia mám a opravdu dlouho jsem ji neslyšel. Mimochodem, Orchard Of Mines je coververze. Originál je na desce Epicon projektu Globus, který se zaměřoval na hudbu epických rozměrů jako dělanou do filmových trailerů.

Gerry @ 04.01.2019 21:22:59
Asia je pro mne synonymem kvalitního AOR. Nebo jinak. Kvalitní hudby pro radost. Patří mezi pár kapel které mne vždycky potěší. Nehledám v tom velké umění, jen tu radost z pohodové, chytlavé hudby. Nic víc, nic míň, To platí samozřejmě o éře s Wettonem, první i druhé. Období s Paynem není také vysloveně špatné, ale něco tomu chybí. Nevím co, možná pár nápadů, možná Wettonovo charisma, hlas, osobnost.

nema to uz drajv prveho albumu a Alphy, co sa da pochopit, pretoze chlapci maju 55-60 a nie dvadsatpat. Pre mna najlepsia Never Again - hodna klasiky Heat of the moment. je tam citit klasicky Wettonov rukopis, pocut Palmerove virble aj Howove typicke sola a Downesove sonatove konce skladieb. Zvysok je stara, aj ked trochu sladka Asia (spicky su instrumentalka Alibis a balada Orchard of mines). neporovnatelne lepsie ako cela Downes/Payne era asie.

Koncert v bratislavskej petrzalke pred rokom bol nostalgickym zazitkom.


reagovat