Deep Purple - Last Concert in Japan (1977)

Po rozpade Deep Purple ostala na trhu veľká diera a čo by to bolo za vydavateľa, ktorý by nechcel ryžovať na mene. Nečudo, že v období medzi rokmi 1976-1984 vyšlo viacero archívnych koncertných albumov vrátane Last Concert In Japan (1977).

Dnes panuje pomerne vzácna zhoda, že ide o jeden z najhorších koncertných záznamov Deep Purple. Málokedy sú odborníci i laici v takej symbióze. Zostava s americkým gitaristom Tommym Bolinom to nemala ľahké, keďže hlavná hviezda sa na nejakého klonovaného Ritchieho nehrala ani náznakom a hrala po svojom. Navyše, zápasila s drogovou závislosťou a koncerty boli v tom čase dosť lotéria. Buď mu to hralo ako predsedovi božského panteonu alebo by vám stačilo zájsť do miestnej krčmy a nejaký podnapitý amatérsky gitarista by vám zahral zhruba to isté, čo rozhasený Bolin. Last Concert In Japan núka vlastne oboje.

Záznam koncertu je z 15. decembra 1975 z tokijského Budokanu. Samozrejme, aby sa vošiel na jednu platňu, vyberalo sa. Odporcov bubeníckych sól isto poteší skutočnosť, že tento album sa mu vyhol. Ak má niekto záujem počuť ho komplet, v roku 2001 vyšiel pod názvom This Time Around: Live In Tokyo. Bolin si deň pred vystúpením zaľahol ľavú ruku na tuhých osem hodín, takže si ju vyradil z činnosti (údajne si aj minul žilu, keď si pichol heroín a spôsobil si absces). Že to neveštilo nič dobré, dokazuje celý koncert s jednou výnimkou.

Povedzme si pravdu, záznam je hrubý a koncert drží pokope predovšetkým vďaka Jonovi Lordovi, ktorý maskuje gitaristovu indispozíciu nadľudským výkonom. Bol to PÁN klavesák. Veľmi dobre funguje aj rytmika a obaja speváci. Celkovo by som povedal, že materiál od čias Burn si udržuje solídnu úroveň, Woman From Tokyo je len Lordova sólová improvizácia a vypočuť sa dá aj Smoke On The Water. Najväčší kiks je zaradenie Highway Star. Tommy sa v sóle neskutočne trápi a v istom momente sa podľa mňa úplne stratil. Kto toto vybral, ten si zaslúži po prstoch!

Lenže, je tu jedno veľké ale. Rovnaká osoba zvolila aj skladbu Wild Dogs z Tommyho sólového albumu Teaser. A to je akoby návšteva z inej planéty. Bolin si ju odspieval a zahral záverečné sólo, ktoré je jednoducho skvelé. Vôbec mám pocit, že svoje skladby hral rád a to ostatné ho nebavilo, takže sa ani len nasnažil prekonať fyzický hendikep.

Napriek súhlasnému odmietavému konsenzu musím priznať, že mám tento album celkom rád. Je to nepochybne smutný dokument o konci jednej legendy, ale zároveň je to ostrý živák a je zaujímavé počúvať, ako sa celá kapela snaží utajiť, že má aj gitaristu. Viem, som asi hudobný masochista, ale u mňa je Last Concert In Japan zapísaný dobre.
reagovat

Vždy jsem považoval sestavu MK 2 za vrcholnou a koncert Made In Japan za její nepřekonatelné dítě. Naopak krátkou éru Tommyho Bolina a album Come Taste the Band jsem bral jako slušné, poslouchatelné, ne však zásadní. Do té doby, než jsem měl možnost slyšet tento fantastický záznam, který říká: "Deep Purple MK 4 není o nic slabší, méně energická nebo autorsky méně plodná sestava než ty předchozí, klasické, s Blackmoorem." Možná to zní kacířsky, ale tady mi velký mág Ritchie vůbec nechybí.
Zajímavé je, že pouze zde (znalci mne případně opraví)zazní naživo skladby z alba Come Taste the Band, a tyto, pro mne doposud většinou sice solidní, ale nikoliv klíčové písničky, jsou povýšeny na díla, srovnatelná s nejlepšími párplovskými opusy.
Klasika BURN, SMOKE ON THE WATER nebo HIGHWAY STAR jsou odehrány s takovou porcí energie, která mne ve srovnání činí živák Made in Japan skoro učesaně akademickým. Bolinova kytara snad není ornamentálně virtuózní a bleskurychlá jako Ritchieho, ale rachotí, buší, kvílí, nehledí na tón sem či tam, jede spontánně, divoce, živelně a svobodně. Nesnaží se svému předchůdci konkurovat ani jej kopčit, a to je dobře, protože takto je úžasná a strhující. Vražedný riff v Gettin´ Tighter se stává rázem vrtulí, vynášející sedmnáctiminutovou verzi do hvězdných výšin. Nenudí ani vteřinku, Tommy hraje jak o život, o žádné kytarové onanii nemůže být ani řeči.
Při vší úctě k pánům Paicemu, Lordovi a Coverdalovi, myslím že hvězdami tohoto živáku jsou Bolin a Hughes. Basák zpívá neskutečně, jeho sólová numera jako už zmíněná Gettin´Tighter nebo This Time Around mu dají prostor k úctyhodnému mocnému hyperrockovému ječení, srovnatelném směle s Gillanovým. Samozřejmě, duety s soulovějším Coverdalem jsou více než skvostné (Smoke on the Water, You keep on Moving, apod ..)
Škoda přeškoda, že tato sestava nepřežila do dalšího alba, i když, kdo ví? Obdivuhodným důkazem potence Mk 4 je fakt, že na rozdíl od mnoha jiných slavných kapel při tomto živáku posluchač nemusí vzdychat po "starých kládách", neboť ty "nové" jsou stejně vzrušující a dávají prostor k skvělým improvizacím. Není tolik alb, která by mne donutila pustit si je hned po prvním poslechu v tentýž den ještě několikrát za sebou! Pět hvězd - neváhám!
reagovat

Hikoki777 @ 30.09.2013 04:08:41
Gíky za tip. Vždy jsem tuhle nahrávku nějak ignoroval a vlastně nikdy neslyšel.až teď. A je to jak píšeš, nářez.
Velice mě zaujala píseň Wild Dogs, ve které zpívá a bravúrně hraje Tommy Bolin. Díky za recenzi.

Michálek @ 30.09.2013 07:09:31
Krásné album, poslouchám velmi ho často. Vůbec mi nevadí Bolinův handicap - levou ruku přestával cítit jako následek drogových excesů. Spolu s Glennem Hughesem sjížděli hlavně kokain, bohužel, v době natáčení alba mu někdo podal morfium, po němž se to, kromě ospalosti, projevilo.

Seiko @ 06.01.2014 18:19:58
V roce 2001 vyšel tento koncert v 2CD podobě s názvem "This Time Around - Live in Tokyo". Celkem 17 skladeb - radost poslouchat :-)