May Blitz - The 2nd of May (1971)

May Blitz nebyli moc známé seskupení už v době vzniku. Zůstali po nich dvě desky eponymně pojmenovaný debut a album s názvem The 2nd of May. Jednalo se v podstatě o undergroundovou kapelu hrající tvrdou rockovou hudbu, nepíšu hard rock, protože to, co skupina hraje na obou deskách není to, co si mnozí představují pod heslem hard rock typu Led Zeppelin, nebo Deep Purple.

Tohle album začíná skladbou s příznačným názvem „Pouze pro šílence“, rychlejší skladbou, se sympatickým civilním zpěvem a skřípáním kytary. V rychlém tempu album pokračuje až do skladby High Beech, ve které dojde k zvolnění tempa a zařazení akustické kytary a skupina začne připomínat Led Zeppelin v období třetího alba. Zatím co debutové album je plné nekompromisní tvrdé hudby, tak tohle album je mnohem pestřejší a přístupnější. Kdyby se měla tahle kapela s někým známějším srovnávat, tak bych volil Cream, ale bez instrumentální virtuozity, kterou mají jejich slavnější kolegové.

Pro mě tahle skupina i obě jejich alba patří k zapomenutým klenotům, které je dobré čas od času připomenout. Co se týká hodnocení tak mezi třemi a čtyřmi blíže té čtyřce.

reagovat

Britskou skupinu May Blitz jsem poznal v Divadle hudby v pořadu Underground v r. 1971. V dané době vyšlo právě i jejich druhé řadové album. Pokud se pamatuji, tak nás moderátor večera upozorňoval na to, že kapela patří mezi nové naději britského rocku a také na to, že obal prvního, ale i druhého (prezentovaného alba) má mimořádně hnusný obal, který esteticky založené lidi zákonitě musí odradit si vinyl koupit.
Lepší reklamu kapela dostat samozřejmě nemohla – nehledě nato, že v šestnácti jsem byl rebel a všechno co provokovalo měšťáky, komunisty a obecně starší zápecnickou generaci jsem považoval za správný itinerář do normalizačního příšeří, které jsme si už delší dobu uvědomovali a tak bylo album skupiny May Blitz pro nás jakýmsi naivně vztyčeným praporem proti světu….

FOR MAD MEN ONLY – hutný sound tvrdého rockového balení od prvních tónů byl nekompromisně agresivní. Bicí nástroje Reida Hudsona dusají jako vagony po kolejích a baskytara Tonyho Newmana vyšívá svou dobře vypreparovanou linku a je tady samozřejmě dravá elektrická kytara Jamese Blacka. Technicky se zde neděje nic mimořádného, co by člověka porazilo na zem, ale je zde cílená snaha absolutní rock občas svěřit experimentálním pokusům

SNAKES AND LADDERS – druhá skladba změní sound a trochu se pohybujeme na postpsychedelické bázi. Rytmika má schematické téma, které se neodbytně zařezává do uší svou strojovou přesností, vstupují sem ale i percussion a kytarista Black mlží tak trochu záhadnými tóny v subtilních obrazech, které ovšem střídá se syrovým zkresleným soundem jak se dělo zhruba po dvaceti letech v dobách seattleovské grungeové scény. Vokální linka má psychedelický opar jako u Vanilla Fudge (i když ne tak vyprecizovaný) a teď do hudby vstupují destruktivní zvuky, které harmonickou strukturu tříští, ale přesto je zde záchováno patřičné napětí – zvuky pravděpodobně vyrábí nějaký tónový generátor….

THE 25th OF DECEMBER 1969 – a jsme zase někde úplně jinde. Akustické zvonění kytar je hutné a připojené percussion prokreslují s baskytarou a bicími celý sound a upomínají mne na první album Pink Floyd – The Piper At The Gates Of Dawn – psychedelické obrazy se do hudby zaklínají jako čarodějnické formule nějakého zakázaného obřadu. Klouzavá elektrická kytara vystoupí z akustického zvonění stejně jako šeptané nezřetelné hlasy a dlouhý povzdech se zvonivou dvanáctistrunnou kytarou činí tečku za touhle skladbou….

IN PART – výtečná rytmika – baskytara a bicí vyšívají v báječné shodě a nad nimi se vznáší flétna, jejíž přítomnost je utajena neznámým hráčem. Blackova elektrická kytara vkládá do rytmického přediva zvláštní ornamentiku, kterou protkává virtuální pavoučí sítě, které pletou Hudson a Newman. Melodie se zde najít nedá, je to spíše o pocitech a jamovacích emocích. Ostatně Hudson dostává příležitost na svou baterii rozbalit svoje hráčské schopnosti a tak vnímáme jeho dobře vyprecizované breaky (nejenom kytaristé, varhaníci a saxofonisté chtěli svůj exhibiční prostor…. Také bubeníci a doba byla nastavená na vnímání bubenickým sólům – výtečné, ale přesto si myslím, že zbytečně dlouhé exhibování.

8 MAD GRIM NITS – další skladba se nám trochu překulí do jazzového pojetí rytmických postupů, ale Blackova elektrická kytara je ryze rocková a její melodická linka bzučí nad rytmickým běsněním jako nálet čmeláků s dlouhým bzunivým dozvukem, zkreslujícím konec tónu – jistý model hendrixovského experimentování. V té době byl už kytarový mág v nebi a tak to po něm zkoušeli další hráči ve snaze objevit recept na úspěch a jeho šamanské ovládání kytarové hry a tónu. Dobře se to poslouchá i po letech, ale mám pocit, že hudbu to v dané době dál příliš neposunovalo, i když emocionální napětí skladbě nelze upřít, tak jako dravost podání celému triu.

HIGH BEECH – tikající bicí nástroje a bloudivá baskytara ve vyšších polohách a k tomu nádherně zvonicí dvanáctistrunná akustická kytara. Místy zní jako harfa, trochu i jako mandolína, ale pořád je to kytara. Velmi dobře ovládaná přediva, které rozhazují blyštivé tóny do prostoru a jasným rytmickým doprovodem. Zpívaný podíl není nijak závratný, nebo vás neupomíná na nic, co byste neslyšeli, ale dohromady s instrumentálním základem se krásně propojuje a ve dvojhlasech se Black a Newman dobře doplňují. Pokud se jim tuhle skladbu podařilo ve stejném provedení dostat na koncertní pódia – tak klobouk dolů. Nejsou to akustičtí Led Zeppelin, ale pokud máte rádi jejich Trojku, určitě si tuhle skladbu oblíbíte. Krásné zvonění a melancholické nálady a krásné běhy a sjezdy!! Jedna z nejpřesvědčivějších skladeb na albu, která mě zaujala……

HONEY COLOURED TIME – trochu se zpomalilo a akustické nástroje zůstaly ve hře, jenom zpívaný hlas zní jaksi tajemněji a elektrická kytara vkládá zesílenější tóny, které ovšem atmosféru skladba nedrtí a nepřebíjejí – spíš se jedná o jakési prolínání barev a i když je zde pár zajímavých unison, není zde nějak výrazně vystavěná melodická linka. Teď se ovšem posouváme zase k jazzu a dost výrazně – Newman „šlape zelí“ a Hudson víří v jazzových breacích vpřed, zatímco Blackova kytara si troufne si zjazzovat, a docela se mu to daří. Prolínání stylů se ovšem dostavuje vzápětí. Psychedelický dozvuk překryje jazz a výrazné syrové sólo na elektrickou kytaru vrací s těžkými riffy skladbu v syrovém pojetí do experimentujícího závěru….

JUST THINKING – a je tady poslední skladba. Odvíjí se pomalu, až líně a pracuje s náladami. Krásné střídání mollových a dimových akordů na akustickou kytaru. Všechno je ale jaksi zahalené do nezřetelného soundu, jako přes nějaký závěs a teď jako zvolna rozsvěcované plamínky se z toho ponurého pojetí prořezávají bloudivé tóny akustické kytary a elektrického vibráta elektrické kytary. Naříkavé hlasy jsou mírně upozaděné a cinkání kytar a klouzání tónů společně se zajímavými basovými modulacemi vytváří za přesných bubenických postupů další postpsychedelický opus. Hezký se to poslouchá se zavřenýma očima a kreativně to působí na mysl (rozhodně si ale nepředstavuji ty odporné postavy na obalu). Trochu pinkfloydování z raných časů se promítá do jejich cítění, ale nevadí mi to… probouzí to spíš fantazii.

Po poslechu druhého alba britských May Blitz mohu mít různé smíšené pocity. Jejich hudba má klasickou rockovou linii se snahou hledat nové cesty, ale netvrdím, že je za každou cenu původní – občas si při jejich hudbě vzpomenu na jiné známější a také slavnější kapely, ale přesto tenhle projekt považuji za zdařilý a muzikantsky a posluchačsky podnětný. May Blitz bohužel neexistovali déle a tak jsou dnes téměř zapomenutou rockovou společností, která na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zajímavě zčeřila hudební scénu. Myslím, že čtyři hvězdičky jsou zasloužené!


reagovat

Ako na debute, tak aj tu je v popredí nechutne ostrý metalický zvuk nahrávky, gitara neskutočne škrípe, činely škrabú a jedine basa si udržuje aký-taký hrejivý zvuk.
Form mad men only je tvrdá a vo svojej podstate jednoduchá skladba, skoro by som povedal, že jedna z priamych predchodkýň punku.
Snakes and ladders navodzuje náladu známu z prvého albumu, pomalšia atmosférická vec s haluznou medzipasážou prechádzajúcou do tvrdého metalového rocku.
The 25th of December 1969 je spočiatku veselo zimná pesnička ako vytrhnutá zo 60-ties. Avšak potom prejde do zlovestnej temno blues rockovej nálady a to je super.
„In part“ je psychedelická skladba doplnená o píšťaly a ukončená bubeníckym sólom, ktoré je také dobové, ale trošku bez nejakého výrazného zapamätateľného okamihu.
8 mad grim nits je výrazná blues hard rocková inštrumentálna improvizácia s hendrixovským gitarovým sólom.
Nasleduje príjemná akustická High beech, ktorá v závere zručne graduje a je vystriedaná úplne typickou debutovoalbumovou skladbou Honey coloured time. Výborné.
Záverečná Just thinking navodzuje tichú a pokojnú poloakustickú náladu, ktorá zakončuje túto prevažne brutálnu dosku.

Je to dobrý album, ale neprekonal debut a dá sa odporučiť iba zberateľom. Náhodným záujemcom postačí iba prvá doska.

reagovat