Spooky Tooth - The Last Puff (featuring Mike Harrison) (1970)

Anglickou rockovou skupinu Spooky Tooth mám rád. Z toho důvodu mám skoro celou jejich řadovou hudební produkci. Album The Last Puff sice nepřekonává jejich legendární druhé album Spooky Two, které považuji za vlajkovou loď jejich produkce, ani není tak odvážné, jako experimentální pokus s elektronikou a s francouzským hudebním skladatelem Pierrem Henrym, ale pořád patří mezi výstavní zboží jejich albové nabídky. The Last Puff to nemělo v sedmdesátém roce nijak jednoduché, britská scéna se předháněla svou nabídkou s progresivními rockovými alby, které měly nakročeno do příštího desetiletí a tak „Strašidelný zub“ musel na tyhle signály nějak zareagovat.
Ke změnám došlo na baskytarovém postu, ale vážnějším signálem bylo opuštění kapely Garym Wrightem, který byl nejen muzikantským a pěveckým, ale také skladatelským pilířem kapely. Možná právě tahle okolnost album do jisté míry poznamenala a pět skladeb v tracklistu tím pádem nepochází z kmenového repertoáru kapely, ale Spooky Tooth jimi vytvářejí coververze. Tohle se mi zdálo jako nesprávné rozhodnutí, protože kapela, která prakticky po druhém albu (nepočítám-li experimentální projekt Ceremony) není stavu sestavit vlastní repertoár asi nemá ve vlastních řadách vyjasněnou další koncepci. A právě tu jsem u Spooky Tooth očekával zcela zákonitě…..


I AM THE WALRUS – ponurý nástup řeřavého soundu kytar a cirkulárkových hammondek. Mike Harrison svým mocným, ale zároveň naříkavým hlasem odzpívává slova legendární skladby Johna Lennona, kterou prezentovali Beatles před třemi roky. Napětí, které skladba obsahuje je stísňující, dramatizující a ortelné a zatěžkaný sound vás srazí k zemi podivnou směsí psychedelie, hardrocku a progresivního rocku. Kytarista Henry McCullough a částečně i odcházející Luther James Grosvenor zde nabízejí velmi exponovanou kytarovou směs. Zvláštní sbor vypreparovaných hlasů (kdo znáte Laibach a jejich verzi Let It Be, budete vědět, odkud čerpali inspiraci). Mike Kellie je zajímavý bubeník, místy hraje docela těžké bubenické breaky, jindy vnímáte jeho víceméně tradiční postupy – do kapely velmi dobře zapadne svým pojetím a syrový sound graduje mocným finále…. Myslím, že máme co dělat s velmi kvalitní beatlesovskou coververzí!

THE WRONG TIME – dobře pojednané kytarové intro. Skladbu napsal Gary Wright už dříve, ale nenašel se prostor pro její zařazení a tak Harrison, který skladbu miloval, se rozhodl zařadit ji do seznamu skladeb. Má elasticky šlapavý rytmický postup a vedle jeho syrově naléhavého hlasu musím pochválit i výtečné sborové ženské zpěvy, které sem přivádějí atmosféru soulu a možná i gospelové nálady. McCullough v mezihře vystavěl zajímavé kytarové sólo, které vykrývá harmonický prostor a tak mocný varhanní sound má sparing partnera. Harrison má vynikající vokální frázi a jeho barva hlasu si mě získala už od prvního alba. Je osobitý, těžko napodobitelný a přitom suverénní a nikdy si ho nespletete.

SOMETHING TO SAY – dochází k výraznému zklidnění. Je to ovšem mysteriózní zklidnění. Harrison si vypůjčil skladbu famózního Joe Cockera, kterou výtečně interpretuje a tak tady máme rockový derivát soulové balady, kde si podávají ruce klavírní party, šlapavé bicí nástroje a percussion a baskytara Alana Spennera systematicky dusá rytmické základy a klavírní party výtečného Chrise Staintona se prolínají s jedinečnými sborovými vokálními vstupy. McCullough zvolna elasticky za asistence Staintona ohýbá kytarové tóny. Spooky Tooth se tady v některých ohledech přibližují soundu Cockerova Grease Bandu – což je dáno i členskou základnou hudebníků, ale pořád je tahle coververze příkladem citlivé muzikantské práce….


NOBODY THERE AT ALL – akustické kytary mají hutný nástup a prolínají se s klavírními party. Harrisonův hlas je opět majestátní a sborové hlasy se k němu velmi dobře hodí. Skladba má ovšem víceméně písňový charakter amerického typu a do repertoáru by si ji mohl zařadit na zaoceánské scéně leckdo – ať už z mužských nebo ženských interpretů. Má jasnou a výraznou melodii, na které se dají stavět opěrné zdi. Prolínání klavíru a hammondek předchází téměř countryový spojovací můstek kytarové vyhrávky. Pravda, mnohý rocker by očekával více rockový potenciál a vyostřené aranžmá. McCullough nasadí do skladby sólo, které nás provází až do závěru, ale není zase tak zásadní, abychom ho v písni vnímali jako jednoznačný přínos….

DOWN RIVER – ponurá melodická linka s vyvažovanými klavírními a varhanními party upomínají na další baladu, která po úvodní části získává na větší průraznosti a mohutnosti. Akustické kytary se prolínají s Harrisonovým vokálním projevem ve střídání mollových a durových postupů. Dramatický náboj ve skladbě je zřetelný a v mezihře na mě padá něco jako podzimní depresivní nálada. Dobře proaranžovaná skladba s výtečnou interpretací, ale postrádám syrové elektrické kytary, které se v úvodu alba tak vehementně hlásily o slovo. Instrumentace je ovšem na výtečné úrovni a kapela hraje jako o život v daných intencích…..

SON OF YOUR FATHER – tohle je ovšem změna. Skladbu napsal Elton John, ale Spooky Tooth ji pořádně přiostřili. Tady ta postrádaná elektrická kytara výrazně vyčnívá a agresivnější aranžmá z ní dělá jednu z nezdařilejších skladeb na albu. Prolínání soulu a gospelu s rockovými základy se nedají zapřít. Výtečné instrumentální mezihry klavíru a elektrické kytary. Dusavé, dunivé a pořádně zemité – nic uvzdychaného a sirupovitého. V Harrisonově hrdle je pořádná porce rockového drivu – který se mnou vnitřně třese. Na koncertě se tyhle námluvy klavíru, hammondek a elektrické kytary musely velmi dobře vyjímat!

THE LAST PUFF – jsme v závěru. V americkém duchu. Chris Stainton je vynikající klavírista. Dokazuje to na albech Joe Cockera, Erika Claptona, ale i Spooky Tooth. Viděl jsem ho na vlastní oči a obdivoval jsem jeho úhozovou techniku pravé ruky! Opravdu famózní proplétání amerických tradic v britském hávu. Ostatní instrumentace se ochotně podřuje roli doprovazečů (třebaže Spennerova baskytara je vynikající) a Stainton prostě vévodí. Vynikající instrumentální práce!

Po odchodu Garyho Wrighta popadl Mike Harrison otěže kapely sám, dokonce se nechal zvěčnit i na obalu Spooky Tooth featuring Mike Harrison, čili jeho ješitnost vyplula na povrch a muselo být jasné, kdo tady bude šéf. Výjimečně nesdílím Hejkalovy pocity, i když se ve většině případů shodneme. Tady se spíš shodnu s jeho tatíkem (kterého tímto pozdravuji)….. The Last Puff je výtečné album a to že mu nedávám plný počet hvězdiček je dáno tím, že si kapela nedokázala zajistit repertoár jednoznačně z vlastních řad – ostatní argumenty hovoří pro čtyři hvězdičky, které mu uděluji.






reagovat

hejkal @ 24.10.2011 16:01:29
Jedno je isté, I am a walrus je tu parádne prezentovaná.

Jarda P @ 25.10.2011 06:34:20
Také já považuju Last Puff za skvělou desku a Mika Harrisona za jednoho z nejoriginálnějších a nejnezaměnitelnějších roskových zpěváků (podobně jako Roger Chapman z Family). I když deska nedosahuje úrovně jejich zásadního díla Spooky Two, líbí se mi víc než pozdější Witness a You Brome My Heart. Ceremony jsem poslouchat nedokázal a po odchodu Harrisona už to nebylo ono.

Po sólovom albume Henryho, ktorý vôbec nechcela skupina vydať pod svojim menom, ale vydavateľ dúfal, že takto to pôjde ľahšie na odbyt, sa skupina Spooky Tooth prakticky rozpadla. Mike Harrison plánoval vydať sólový album, dokonca si zapožičal Grease Band od Joe Cockera (mimochodom, správne po slovensky sa cudzie mená môžu písať až trojako – neskloňovať Joe Cocker, skloňovať posledné meno Joe Cockera a skloňovať všetky mená Joea Cockera, obvykle používam tretí variant, ale tu sa mi viac hodil druhý. Koniec jazykového okienka.), avšak zmluva s vydavateľstvom bola nekompromisná, Spooky Tooth museli vydať ešte jeden album. A tak sa zrodil The last puff featuring Mike Harrison. Ako spomína sám Mike, nemal vlastne ani pripravený vlastný repertoár, takže, paradoxne, nahral skladbu od bývalého kolegu Wrighta a zvyšok si nechal dodať od ďalších spoluhráčov. Takže výsledok obsahuje dosť coverov a niektoré sú navyše priamym jammovaním zo štúdia (napr. Beatles-pozitívna I am the walrus, ktorú vôbec neplánovali hrať, ale keď už s tým niekto začal, tak ju dorazili a hit bol na svete). No, historický exkurz písaný investigatívno žurnalistickým štýlom mám za sebou, takže hor sa na muzičku.

Už zmienená pecka I am the walrus od Beatles patrí k vrcholu celej tvorby skupiny. A The wrong time pokračuje v tvrdej polohe, spev je neskutočný. Pohodovka Something to say by sa v rádiách nestratila (však je to taktiež Cockerovka). A vlastne, to platí aj o zvyšku, jemnospevnej Nobody there at all, sladkej Down river, bluesovej pohode Son of your father a záverečnej posadenej The last puff.

Bonusy vhodne dopĺňajú nerušenú atmosféru bez väčšieho vzruchu (aj keď posledné dva sú dosť dobré, všakže).

Album obsahuje dve perfektné skladby (prvé dve), ale zvyšok ma až tak neberie, takže toto sú slabé tri hviezdičky. Zaujímavé je, že môj otec tento album zbožňuje, takže koľko ľudí, toľko chutí.

reagovat