Spooky Tooth - The Mirror (1974)

Zrkadlo, zrkadlo, povedz že mi...

Spooky Tooth bola (a vždy bude) jedinečná kapela. Svoj rockový prejav zaobalila do svojskej, neopakovateľnej a podmanivej garderóby, ktorú nejeden rockový fanúšik (nezávisle na pohlaví) túžil vyzliekať zas a znova. Prvá polovica 70. rokov minulého storočia by bez nej bola chudobnejšia ako Somálsko. Posledný album, ktorý vydala, The Mirror, bol zároveň prvým, na ktorom nehral Mike Harrison. Ako to dopadlo?

Dobre! Kapela prechádzala kontinuálnymi zmenami zostáv, v tejto hral už len jeden pôvodný člen Gary Wright a jediný stály člen od roku 1972, Mick Jones. Okrem nich sa do zostavy prikmotrila rytmika Burke-Graham a za mikrofón sa postavil Mike Patto, frontman skvelej jazzrockovej skupiny Patto. Už len preto ma tento album mátal v snoch a chcel som ho mať doma.

Nebolo to ľahké, samostatné vydania na CD sa datujú do počiatku 90. rokov a ušli mi. Prakticky až v roku 2015 bolo možné album opäť kúpiť, buď v komplete The Island Years alebo aj samostatne. Trvalo to, avšak čakanie sa vyplatilo!

Akékoľvek pochybnosti, ktoré by azda podupali natešenú myseľ, sú nemilosrdne vytlačené policajným kordónom zvaným Fantasy Satisfier. Tento vynikajúci spevný hardrockový kúsok akoby vypadol z pera James Gangu, nečudo, že album bol primárne orientovaný na americký trh. Napokon, Wright sa po rozpade kapely v USA zabýval nadlho a vyjadril sa, že v Británii sa mu prestalo páčiť. Nemal na mysli počasie, ale situáciu v hudobnom priemysle, ktorá začala pripomínať obety pre Molocha. Nástup glam rocku mu tiež na nálade nepridal. Vráťme sa však späť k muzike, čo sa šíri z reproduktorov.

Masívna klávesová lavína osviežuje klasickú posadenú „spookytoothovinu“ Two Time Love, pokojnejšia balada Kyle neurazí, ale osobne ma ďaleko viac baví rockový nárez Woman And Gold. To je muzika podľa môjho gusta! Príjemne sa počúva aj jemne sfunkovaná záležitosť Higher Circles i naliehavá zvodkyňa Hell Or High Water. Album nemá slabé miesto, všetko odsýpa a znie, akoby refrén skladby I‘m Alive tvoril motto celého diela. Záverečné napätie si pre seba ukradla titulná skladba s miestami až monumentálnou atmosférou, nuž The Hoofer už iba nevtieravo uplynie a je to.

Vkus masového publika sa menil, poctivá rocková muzika si odbila svojich päť minút slávy a formácia Spooky Tooth ukončila svoju činnosť. Rozlúčila sa však najlepšie, ako sa dalo. Výborným rockujúcim dielom The Mirror!
reagovat

balu @ 07.01.2023 13:25:12
Vždy jsem měl problém s kapelami, které natahovali kariéru pod původním jménem, ale již s úplně jinou sestavou hráčů. Jsou to spíše projekty a s tím bych neměl problém, ale je to vlastně pouze využívání
úspěšného jména ...
v tomto případě bez Harrisona, Grosvenora atd. to pro mne není zajímavé.
Bohužel takových příběhů je mnoho v rockové historii!

hejkal @ 07.01.2023 13:30:49
Príbehy sú príbehy, muzika je muzika. Uprednostňujem to druhé. Súhlasím však s tým, že aj keď existujú výnimky (napr. Molly Hatchet), tiež si myslím, že kapely zväčša strácajú touto posmrtnou agóniou. Niekedy napíšem o jednom takom totálne prekvapivom pokračovaní z minulého roka - Colosseum.

zdenek2512 @ 07.01.2023 14:03:02
Strašidlo dvě mě uchvátilo, ta deska je parádní se vším všudy, výborná je i deska s Pierrem Henrym Ceremony. The Mirror je nahraný v trochu jiném obsazení a celkem se mi líbí hlavně titulní skladba.

hejkal @ 07.01.2023 14:12:07
Spooky Tooth ma oslovuje komplet, s výnimkou Ceremony, ten zlepenec dvoch nahrávok (Spooky Tooth a Henry), ktoré vznikli osve a je to, žiaľ, silno počuť, ma neberie, hoci ho mám v zbierke.

Voytus @ 18.01.2023 19:05:41
Má první deska od Spooky Tooth, takže jsem neřešil, kdo v sestavě je nebo byl. Dodnes mě baví hlavně melodická stránka desky a vícehlasé vokály, kterých je tu požehnaně. A také prvky funku a soulu, které si v tu dobu razily cestu mezi již zažité vlivy z druhé strany oceánu u britských skupin. Zrovna u Spooky Tooth fungují přesvědčivě dodnes - třeba ta basovka na začátku Women & Gold!

hejkal @ 19.01.2023 05:24:51
Na muzike je úžasné, že osobné preferencie si tvoríme najmä v počiatkoch a čo nám príde pod ruku a osloví, to nám nikto a nič nevezme. A je jedno, či ide o konsenzom uznávané vrcholy alebo v kúte odsunutú hudbu tej-ktorej kapely. Spooky Tooth mám rád.

Jarda P @ 19.01.2023 09:15:54
Tak jako Uriah Heep jsou pro mě jen s Byronem, Spooky Tooth jen s Harrisonem. Mirror jsem kdysi měl, ale na CD už jsem jej nepořídil. Možná to zase zkusím.

hejkal @ 19.01.2023 11:08:05
Tento prístup som svojho času tiež aplikoval, ale už u mňa prevláda muzika nad kultom osobnosti, a tak ma zostavy až tak neovplyvňujú.

Album The Mirror od britských Spooky Tooth už nebylo tak známé, jako jejich dávnější hudební počiny a nasměrováno do poloviny sedmdesátých let už asi neutáhlo tu svou káru do předních pozic a proto možná trochu zapadlo. Získal jsem možnost se s ním seznámit v době, kdy už kapela neexistovala a tak jsem si se zpětnou platností dobojovával dané skutečnosti.
Spooky Tooth to byla pořád „ochranná známka“ a získala ve své době jisté kultovní postavení nejen v Británii, ale možná o něco víc v kontinentální Evropě. Proto bylo třeba tuto okolnost nějakým způsobem zohledňovat a hýčkat…

FANTASY SATISFIER – úvodní vstup se nese v syrovém rockovém duchu. Vypilovaný kytarový riff skupinu posunul k hardrocku, ale další část skladby se nesla ve znamení pompézního soundu s výrazným Wrightovým vokálem za podpory dvojích varhan a těžkého soundu tříštivého zvuku. Kytarista Mick Jones do mezihry nastupuje se syrovým sólem a zatěžkaná pozadí je postavenou na varhanním soundu s důraznými rytmickými nástupy bicích Brysona Grahama a baskytarou Vala Burkeho. Domnívám se, že kapela zvolila dramaturgicky správně při zařazení skladby na počátek!

TWO TIME LOVE – střední tempo skladby představuje dusající skladbu, v níž se za mikrofonem objevuje Mike Patto. Varhanní téma, ale i celková koncepce může připomínat Deep Purple, ale hlasový potenciál je někde jinde. Neposlouchá se ale špatně. Rockové ostří a syrová emocionalita zde slaví svůj úspěch. Kytarová mezihra má ale zvláštní, dost málo výrazný tón, díky aplikaci zkreslovacího efektu. Mám pocit jako bych poslouchal tzv. sitarovou kytaru (!?)

KYLE – propojení varhan a synthesizerů se navíc dostává do klavírního tématu a máme zde baladickou skladbu. Klenutá balada, kde opět dominují hammondky a vroucné hlasy. Vokální stavba skladby je na vysoké úrovni. Sound Spooky Tooth se podařilo zachovat, třebaže už v jejich řadách není famózní Mike Harrison. Gary Wright, který převzal řízení kapely ve snaze zachovat jejich původní identitu na tuhle okolnost myslel a myslím, že se mu po této stránce podařilo najít v osobě Mike Patta zajímavého zpěváka. Pevný sound v harmoniích rozčeří divoké přechody Grahamových bicích nástrojů a dlouhý tón hammondek skladbu v téměř kostelní podobě ukončuje….

WOMEN AND GOLD – tohle je ovšem výrazná proměna! Rytmicky se dostáváme na platformu funku. Val Burke zde aplikuje vynikající baskytarové breaky a také bicí nástroje se probouzejí z letargie a v divokých přechodech a rytmických výměnách nastolí cválavé tempo. Burke si skladbu i sám nazpíval a v bubenických přechodech za aplikace percussion cítím hlavní páteř skladby, kde varhany mají doprovodný charakter na držení harmonie. Jonesova kytara hraje ornamentální mezihry, zatím se neprosazuje jako suverénní instrument, mezi varhanním a clavinetovými hudebními obrazy. Rytmicky velmi vypjatá záležitost!

HIGHER CIRCLES – clavinet opakuje dané schéma do okamžiku než dospějeme k hutnému kytarovému riffu a syrovému vokálnímu projevu. Opakující se téma má údernost a poskytuje prostor k výtečným vokálním partům. Harmonicky je ale skladba relativně chudá a také melodická linka nemá větší výraznost. Spíš se jedná o pohrávání si s riffovou zatěžkaností. Jonesova kytara má syrovou barvu a zaobluje jednotlivé tóny. Rockové zázemí ale nezpochybníme. Opakované téma už ale nezmění podstatu skladby. Na samostatný hit to ale nestačí, protožře jsou zde pojednou instrumentální proměny a přichází psychedelické kouzlení se zvukem a hučivý sound z pozadí přivolává dramatické tajemno, které se neustále stupňuje a míří k astrálním výšinám, kde se konečně s vrčení rozpadá….

HELL OR HIGH WATER – důrazné bubenické nástupy přehlušuje experimentování s talk-boxem. Další postupy se už ale odvíjejí podle předem promyšleného tématu s velmi čitelnou melodií, kam pronikají soulové názvuky. Stále postrádám výraznější kytarový podíl, které se soustřeďuje hlavně na mezihry a doprovody. Gary Wright je ovšem suverénní zpěvák, stejně jako Mike Patto i Val Burke a jejich vokální podíl lze jenom pochválit. Talk-box se nám představí se svými tónovými deformacemi a máme zde opakující se téma. Američan Wright do konceptu této variantu Spooky Tooth prosadil americké hudební myšlení a v téhle skladbě to místy výrazně cítím. Klávesový sound ovšem skladbě vévodí od začátku až do konce….

I´M ALIVE – prolínání klavíru a hammondek má výtečnou podobu. Úderné rockové téma ženou bicí nástroje a baskytara neomylně vpřed a cválavý rytmus prokresluje Jonesova kytara. Opět postrádám větší čitelnost. Melodická linka je ovšem výrazně vystavěna a zabírá v každém slova smyslu. Přesto už máte trochu pocit, že už zápasíte se schématem, které jste už někde slyšeli nebo se vám připomíná. Nicméně klavírní party jsou výtečné. V závěru do skladby vkládají interpretační mysterióznost a klavír, synthesizery, baskytara a bicí jsou ve výtečné shodě.

MIRROR – tohle je ovšem výtečný baladický úvod. Skvělé akustické kytary, dlouhý tón hammondek a mírné, přesto důrazné basy a do toho vroucný interpretační vklad. Základ pro nosnou baladu. Místy mám ovšem pocit, že poslouchám derivát Uriah Heep druhé poloviny sedmdesátých let. Samozřejmě barva hlasu je odlišná, ale koncept aranžmá se v této skladbě hodně přibližuje. Košatá harmonická struktura, které se příjemně poslouchá v kouzlení synthesizerů, akustických kytar, vokálů a přeznívajícího soundu varhan a opakujícím basové linky do tříštivého zvuku. Krásné, ale podle mě málo původní…..

THE HOOFER – Jonesova kytara nabídne drásavé dlouhé tóny a klavírní téma je doprovázeno výtečně frázujícím hlasem. Opět americké pojetí rocku (trochu Chicago bez dechové sekce). Klasická rocková skladba v daných strukturách, v níž výtečně šlape rytmika včetně basů a clavinetu. Odlehčení v harmonických strukturách, které se hodně vzdaluje původnímu soundu a filozofii Spooky Tooth, jako psychedelické rockové kapely. Muzikantsky přesné a kreativní, ale nepůvodní.

Album The Mirror bylo pro Spooky Tooth posledním projektem a poté se skupina rozešla různými směry a na dlouhá léta to byl kapelový epilog…. Hudební koncept skupiny byl vyčerpán a resuscitaci kapely nepomohlo ani střídání hudebníků na daných postech. Vzhledem k albové produkci kapely mám pocit, že rozchod byl nevyhnutelný. Osobitost se velmi rychle vytrácela.
Formálně bylo album pořad plné šťavnaté a energeticky neunavené, ale ve srovnání s jejich alby It´s All About, Spooky Two, The Last Puff ...
Mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami (a teď babo raď). Spooky Tooth je ovšem významný rockový mýtus, ale tady je cítit jakýsi odklon od principu. Proto nemohu dát víc jak čtyři hvězdičky.
Obal alba je ale vynikající výtvarný výtvor – možná nejlepší, jaký skupina na obal svých alba dostala a dovedu si představit, že by mi doma visel v pokoji…..




reagovat