Lucifer's Friend - Where the Groupies Killed the Blues (1972)

Lucifer’s Friend nechali grupies zabiť blues

Jedna z najlepších hardrockových kapiel pochádza z Nemecka a volá sa Lucifer’s Friend. Po vynikajúcom debute prišla v roku 1972 s albumom Where The Grupies Killed The Blues a ja si ho dnes pripomeniem.

Kapela v čase svojej najväčšej slávy fungovala na štúdiovom princípe, a teda nevystupovala naživo. Všetci jej členovia hrali v iných projektoch, nahrávali s inými interpretmi, skrátka, žili svoj profesionálny život v štúdiu a ako sprievodní muzikanti. Je to možno škoda, že ich fanúšikovia nezažili a dnes nieto video materiálu. Nič to, máme tu aspoň albumy!

Where The Grupies Killed The Blues predchádza povesť najprogresívnejšieho albumu kapely. Osobne si to nemyslím, je to skrátka ostrý hard rock, z ktorého ubudlo z debutovej temnoty a pribudlo hudobného mixovania, kedy sa hudobné nápady trieštia ako pri Brownovom pohybe. Napriek tomu mu nič nechýba. Sedem skladieb núka košatú inštrumentáciu a Lawton nad ňou s prehľadom jačí o dušu. Je zaujímavé, že pôvodná platňa mala inak usporiadané skladby, ale všetky ostatné vydania idú podľa tu uvedeného poradia.

Hobo začína bubeníckym sólovým vstupom. Reitenbach je špičkový bubeník, radosť počúvať. Inak je to ostrá vypaľovačka, kde nie je miesto na žiadne jemné nuansy, všetci hrajú o dušu a Lawton by mohol vyučovať spolok priaznivcov vystrašených reakcií, ako sa výska. Pozornejší poslucháč si všimne, že namiesto organových orgií sa klávesák zašil za piano, čo je inak výrazná zmena oproti debutu, kde tomu bolo presne naopak. Akoby ma Hecht počul, zatrilkuje si klavírne intro k skladbe Rose On The Vine. Hesslein napokon vymláti z gitary metalový riff a už to ide! V tejto muzike skrátka nie je miesto pre útlocitné uši. A to ani vtedy, keď sa skladba preklopí to akéhosi blues. Vôbec je charakteristickou črtou prezentovanej muziky neustála zmena. Tu sa psychedelicky šramotí, tam to buráca...

Mother si to rozdá na férovku s Black Sabbath, temnota srší ešte aj z klavírnej melanchólie. Skladba miestami pôsobí, akoby sa z pekelnej jamy vyvrhla na okolie matéria chaosu, dokonca tam počuť husle! Lepší obraz psychického rozpoloženia nášho ex-premiéra/ex-ministra financií ešte nikto nestvoril. Titulná skladba Where The Grupies Killed The Blues má pekne našliapnuté, dravá smršť Prince Of Darkness ešte viac, no a potom je tu kompozícia Summerdream. Podľa všetkého je rozdelená na tri časti a psychickú ťaživosť bravúrne kombinuje s pomalou rockovou náladou. Výraznú rolu hrajú sláky, miestami si pripadám ako v horore. Záverečná baladická skladba Burning Ships využíva ako podklad šum mora a perkusie. Pôsobí katarzne.

Where The Grupies Killed The Blues – vynikajúca muzika, aj keď azda miestami roztrieštená. Čo dodať. Po tomto diele sa kapela po vzore Atomic Rooster vydala do priestoru – čo album, to iný štýl. A hoci aj tam našla výbornú inšpiráciu (napr. takmer jazzrockový album Banquet), prvé dva albumy sú pre mňa tým naj, čo kapela nahrala.
reagovat

Voytus @ 16.02.2023 20:00:38
Také jsem to poslechl v tomto řazení - ale to původní mi přijde lepší, tam se lépe stupňuje ono "divnění", které jsem zmiňoval v poslechovém vláknu. Takhle dostane posluchač jako druhou Rose on the Vine, a už se pak má raději na pozoru. Každopádně, pro zvědavé, ale neznalé, co je Brownův pohyb názorně k vidění zde >> odkaz

hejkal @ 16.02.2023 20:04:56
Brownov pohyb! :)

Jsa opět ve stavu chorých, chtěl jsem si zase trochu provětrat cédéčka a začal jsem mým oblíbeným Firefly od Uriášů. Pak se stavil kámoš na přátelskou návštěvu a řekl mně, že má na CD komplet DGF Lucifer's Friend včetně první desky Asterix, kde je taky frontmanem J. Lawton a že je to úplně jiná liga. Tak jsem neodolal a jako první jsem si dal tuhle desku. Huh, co k ní napsat? Od Hobo přes skvělou Mother až po téměř devítiminutovou Summerdream neuvěřitelná rocková palba. Jak to sakra ti chlapi dělali, že všechny takové skvosty vznikly v '70 letech a dnes téměř nic? J. Lawton je tady výborný, určitě lepší než u Uriah Heep. Zkrátka deska mě dostala na první dobrou a hodnocení - super nahrávka, 5/5.
... už se těším na Banquet ...
reagovat

honanek @ 04.12.2013 14:12:24
Hurá,další fajn recenze.
Na první dobrou je trefné hodnocení.
Ohledně těch skvostů ze sedmdesátých let,nejsi sám,kdo se ptá.
Kamarád,který miluje 50-60 té roky říká,že ten největší nápor byl právě v "jeho" letech.
Domnívám se,že celá válečná a poválečná generace se vzepjala k neuvěřitelným výkonům v celém uměleckém spektru.

Sedm kulí od Luciferů.Ale pozor!V žádném případě však nejde srovnávat s jedničkou,kdo to uslyší poprvé,bude myslet,že to hraje jiná kapela.Tučné aranže ve stylu(hard-psych-jazz-vážná hudba)a nad tím vším vévodí Lawtonův melodický vokál už od úvodní HOBO.Bicí a jeho ječák,skladba je krátká,ale plně vyjadřuje,co bude následovat.ROSE ON THE VINE -jeden vrchol alba,dominantní klávesy,kytara,zpěv,uprostřed skladby akustická vložka,napětí až do konce.MOTHER asi měla být balada,taky částečně je,až na jazzový prostředek-krása.WHERE THE GROUPIES KILLED THE BLUES pumelenice mezi oči,sladba,která dala albu název-je to jak jízda na tobogánu-nahoru,dolů,pomalu,rychle-klávesy,zpěv,dvojhlasy.PRINCE OF DARKNESS skromná sladbička,kytara vede,klávesy doplňují-mňam!SUMMERDREAM-ANO!Vrchol alba (už zase)Parádní délka kde Lucifeři nacpali všechno,co umí,já bych si jí vybral jako ukázkovou věc na představení alba,Kdo má rád Zappu i Beefharta,ten si bude pomlaskávat.BURNING SHIPS je parádní,uvolněná tečka nakonec (doky Hamburg).Původní LP jsem měl USA=jinej obal,skladby v jiném pořadí.Při pořízení nové aparatury,byl poslech alba skutečným orgasmem!
reagovat