Steppenwolf - Steppenwolf (1968)

Kapela Steppenwolf byla vlastně první „mimoamerickou“ hudební partou, kterou jsem zaregistroval za oceánem, která byla z Kanady. Narazil jsem na ně opět v Divadle hudby na podzim 1970 v pořadu Underground, kde jim byl poskytnut celý večerní profil. Samozřejmě, že ústředním momentem na albu byla skladba Born To Be Wild, která kapelu etablovala na nejvyšší místa popularity a uznání..
Také jsem si zapamatoval, že její zakladatel a zpěvák John Kay byl německého původu a narodil se ve Východním Prusku – německá enkláva na nejvýchodnější výspě Polska a strategický bod na Baltu a s celou rodinou emigroval do Kanady, kde přijal jako rocker efektní jméno John Kay…
Ne sice hned, ale po delší době jsem na album dosáhl a považuji ho za nepominutelný zaoceánský přínos klasického rocku, který navzdory datu vydání mohu dodnes bez uzardění poslouchat…

SOOKIE SOOKIE – úvodní skladba přináší syrový rock, s poctivým rockovým soundem kořeněným klasickým rockem s acidickými přísadami. Elektrická kytara Michaela Monarcha hraje dravé akcenty, podporovaná tetelivým tremolem hammondek Goldy McJohna, kterému se podařilo z varhan vytáhnout zvláštní, místy až strašidelně rozvibrovaný sound, který už kapele zůstal. Jerry Edmonton na bicí nástroje a Rushton Moreve na baskytaru hrají úderné zemité party, které nijak nevybočují z klasického formátu…… Pod skladbou je mj. podepsán snad nejlepší soul-rockový kytarista Ameriky Steve Cropper, který je v daném žánru v USA opravdová hvězda…

EVERYBODY´S NEXT ONE – dravost rockové formy zůstává zachovaná, ale rovněž i melodická linka je poměrně čitelná a nepouští se do nějakých krkolomných experimentů. Převážná většina šlenů kapely zpívá a tak má frontman John Kay docela slušnou pěveckou podporu. Monarchovy kytarové party se drží prověřené formule a nijak se nepouští doněckých sólistických exhibicí, jimiž tehdejší rocková scéna žila na plný plyn.

BERRY RIDES AGAIN – a máme tady rock and roll jako bič. Samozřejmě odvázaný, ale přesto nijak netlačí na pilu. Goldy McJohn ve stylu Jerry Lee Lewise vyšívá na klavír přesně podle daného modelu klavírní party za asistence trochu upozaděného Monarcha s kytarovými výjezdy ve stylu Chucka Berryho. Moreveho baskytara hraje docela zajímavou basovou linku, ale skladba je na můj vkus přece jenom dost krátká a mohlo v ní být popřáno více prostoru instrumentální dovednosti jednotlivých hudebníků.

HOOCHIE COOCHIE MAN – klasické číslo legendárního Willieho Dixona lákalo hodně kapel vytvořit coververzi a Steppenwolf nebyli výjimkou. Podařilo se jim adaptovat hodně zdařilou variantu. McJohn je opět za hammondkami a jeho dravý varhanní sound ze skladby hodně vyčnívá. A je to dobře – Kay hraje na kytaru základní vypilovaný riff a Monarch se pustí do terénu svým kytarovým sólem. Neplýtvá tóny, spíš našlapuje a volí zatěžkat téma zvukem kytary. McJohn střídá klavír a elektrické piano a dodává skladbě ty správné exprese.
Skladba je dobře interpretovaná a uspokojí každého příznivce syrového bluesrocku….

BORN TO BE WILD – a už je to tady. Klíčová skladba pro celé album a klíčová skladba dějin rockové hudby vůbec. Budu-li hledat klasičtější model rockové skladby, zvolil bych právě tuhle záležitost. Výtečně zahrané, zaranžované a vůbec ta základní autorská myšlenka je geniální. Má v sobě mimořádné napětí a deklarovanou touho po svobodě. McJohn zde řádí na hammondky kreativním způsobem. Edmontonovy bicí dusají jako parní stroj a Moreveho basy s nimi výtečně souzní, stejně jako Monarchova elektrická kytara se svým syrovým timbrem. Ani po 44 letech neztrácí skladba nic ze své dokonalosti a významu. Cítil jsem při poslechu téhle skladby v sedmdesátých letech jakýsi závan americké svobody a nespoutatelnosti, což ostatně deklaruje i film Easy Rider a také okolnost, že ji motorkáři (možná na celém světě) přijali jako svoji hymnu. Nejsem sice motorkář, ale jejich pocitu z dané skladby asi rozumím. Geniální rockové dílo! (třebaže pro někoho možná už „profláklé“).

YOUR WALL´S TOO HIGH – klasický model rocku konce šedesátých let. Instrumentace Steppenwolf nepřináší jednoznačně nejvýraznějšího instrumentalistu nebo tahouna kapely, ale všechno je na albu – tuhle píseň nevyjímaje správně seřízeno do zdařilého výsledného produktu. Spojení rocku, blues, soulu a psychedelie se zde děje s kontrolovanou živelností a s jedinečným dopadem na posluchače. Jak někdy s oblibou říkávám: „Je to hudba z doby, kdy bylo nutno UMĚT hrát hned v prvním plánu. Žádné synthesizery, žádná elektronika a kouzla se zvukem. Kapela zněla ve studiu stejně přesvědčivě jako na pódiu pod širým nebem, tak v zakouřeném klubu. McJohn si mě na klávesy získává a tak pozoruji, že bez jeho přispění by leccos v téhle hudbě nebylo definitivní, třebaže nikdo další z kapely není žádný „župní přebor“.

DESPERATION – další skladba ve středním tempu. John Kay se stylizuje do soulové interpretace. Rytmus ve stylu shuffle má svou podmanivost. Monarch kouzlí na elektrickou kytaru, ale není to ani Bloomfield, Walsh nebo Allman a tak spíš vnímám jeho pastózní kytarové barvy, než nějaké překvapivé kytarové proměny. McJohn na hammondky pracuje s přístupem mírně kreativního čaroděje. V něčem se sound kapely přibližuje britským Procol Harum. Téma je dáno a víceméně je rozvíjeno jako podmanivý plouživý song….

THE PUSHER – tahle skladba má v sobě zajímavé napětí. Ten úvod s kvílivou Monarchovou kytarou mě opravdu zaujal a McJohn střídá plíživé hammondky s výrazným elektrickým pianem. Výraznější proměna, která skladbu původně tradičního country and westernového autora Hoyta Axtona dostává do jiných souvislostí. Kay výtečně frázuje a dokáže patřičně přitlačit na výraz svého projevu. Lehký odér Iron Butterfly zde přece jenom cítím. Snaha o kytarový experiment ve stylu Erika Keith Branna je evidentní. Do hudby vstupuje víc psychedelického opojení. Rytmika sice není výbojná, ale baskytarové postupy vykazují dost zajímavých kreací. Vedle Born To Be Wild další velmi výrazná skladba, kdy kytarová vazba místy připomíná tón lodní sirény se závěrečnou elektrickou vibrací. Výtečný příspěvek….

A GIRL I KNEW – milostná balada? Vypadá to tak alespoň v úvodu, kdy se do hry dostane cembalo, ale pak se rockově šlapající rytmus rozběhne a přináší zcela jiný pohled. Výrazná melodická poloha by z téhle sklad by mohla udělat hitparádový hit. Přesto si nemyslím, že by šlo o nějaký plánovaný popík. Hlasy sice ztratí rockové ostří, ale neutápíme se v nějakém sirupu a ta subtilnější baladická část se docela dobře poslouchá jako další, poměrně netušená změna….

TAKE WHAT YOU NEED – Steppenwolf se vrátil zpět údernost. Možná se v melodických proměnách v něčem přibližují Who nebo Small Faces. Monarchova elektrická kytara dotváří zaostřený zvuk a Edmontonovy bicí nápadně vyčnívají z hudebního terénu, stejně jako pořádně odpíchnutý a místy dravý klavír McJohna. Akcentovaná hutnost se na okamžik odmlčí, aby se opět přihlásil ten výrazný melodický motiv.

THE OSTRICH – závěrečná skladba začíná opět s chvějivými hammondkami a ten butterflyovský sound se nám zase nějak připomene. Edmonton na bicí hraje krátké přechody, aby umocnil napětí, kterému vévodí již vícekrát připomínané nabroušené hammondky se zvláštním dozvukem. Dobře šlapající bicí a baskytara tvoří energetické jádro skladby. Kay slušně frázuje a kytarové kouzlení se prolíná v mezihře ve zvláštních odrazech a Monarch sem dokonce nahrál playbackované party a v závěru nám dokazuje, že si to nejlepší nechává vlastně tak trochu na konec. Instrumentální model Born To Be Wild se do skladby jaksi promítá, ale nestaví na jeho ústředním motivu. O čtyři roky později v podobném duchu hrají mnou recenzovaní Frijid Pink, tady ale v závěru přichází psychedelický chaos se zmatenými hlasy a zvuky dolaďovanými klavírem. Velmi důstojné rozloučení.

Steppenwolf vytvořili zdařilý debut. Možná ne všechno bylo už tady dotaženo do jasné dokonalosti, ale celkový dojem představuje kapelu, která má dost energie nato, aby nezapadla po prvním albu. Třebaže jsem byl rozhodnut pro pět hvězdiček, jistá opatrnost mi zabránila toto rozhodnutí potvrdit a tak uděluji čtyři a půl… Prakticky tedy čtyři. Klasický model bluesrocku, psychedelického rocku a acid rocku, který mohu jenom doporučit!



reagovat

hejkal @ 24.08.2012 15:48:23
Tak, tak, skvelá kapela, skvelý album, neopakovateľná pecka Born to be wild, čo dodať.

Petr Gratias @ 24.08.2012 19:44:53
Zdravím, Hejkale....
tak trochu jsem předpokládal, že se ozveš.
Mimochodem - znáš další tvorbu Steppenwolf?
Já už tak podrobně ne - spíš výběry a ty nejsou úplně
nejobjektivnější...
Podařilo se jim udržet v sedmdesátých letech bluesrockovou linii, kterou přetavili v hardrock, nebo v osmdesátých letech vjeli do nějakých kompromisů? Tohle jsem nějak neuhlídal....
Zdravím!

Jarda P @ 25.08.2012 06:01:30
Kromě nezpochybnitelného debutu je ještě skvělá dvojka, Monster, Sedmička a hlavně mnou oblíbená For Ladies Only. Pak už to šlo z kopce, invence došla.

hejkal @ 25.08.2012 07:10:06
Po For ladies only ich poznám dôverne a to je dobré. Viem, že dosť ľudí uznáva Skullduggery, čo by rázny hard rockový kúsok. Neskoršie diela nepoznám.

Ani sa mi veriť nechce, že k Steppenwolf sa nikto nevyjadril ani slovom. Skúsim to trošku napraviť.

Toto je legendárna platňa, ktorá kolovala po mojej rodine už od čias, keď som nosil plienky. Hoci nikto nemal motorku, Born to be wild bola uspávanka nielen oplienkovaných členov rozvetvenej famílie. Osobne neviem ohodnotiť tento album step-by-step štýlom, prevláda zemité blues korenené hard rockovým buldozérom, tak typickým pre Steppenwolf. The pusher je asi to naj, kompletisti skladby Hoochie coochie man sa tunajšej verzii tiež nemôžu vyhnúť a to je asi tak všetko, čo k tomu poviem.

Táto naturalizovaná kanadská skupina stojí za vypočutie!
reagovat

Jarda P @ 07.08.2009 11:02:53
Nedávno jsem koupil 2CD výběr Steppenwolf gold, přes 2 hodiny skvělé muziky s tím nejpodstatnějším, co Steppenwolf nahráli. Mimochodem první album je tam skoro celé. Vždycky mě vytočí, když na rádiu Hey ohlásí, že budou hrát Steppenwolf a pouštějí pořád dokola Born To Be Wild. A přitom mají tolik skvělých věcí.

pito63 @ 18.12.2010 18:03:42
Jediný album, ktorý som od Steppenwolf počul a vlastním, aj keď, ale o tom niekedy inokedy...
Zaujalo ma to na prvý raz, neviem, prečo som nezháňal ďalšiu tvorbu. Musím to napraviť. Výborný blues hard rock, vydarené skladby. Mojou srdcovkou je "Desperation".

Apache @ 18.01.2024 12:44:03
Mé hodnocení po třech posleších: "Born to Be Wild" a "The Pusher" ční nad vším. Na paty jim dýchá skvělá úvodní "Sookie Sookie".
Rokenrol "Berry Rides Again" a bluesovka "Hoochie Coochie Man" jsou výborné. Ze zbytku bych vzal na milost ještě závěrečnou "The Ostrich". To je šest skladeb z jedenácti, které jsou všechny v rozmezí plných 5 až slabé 4 hvězdičky.
Bohužel zbytek alba (ostatních pět skladeb) jde buď úplně anebo tak trochu mimo mě. Buď jsou ty věci utahané a nepřesvědčivé a nebo zase nepřesvědčivě skotačivé, Ještě tak "Your Wall's Too High", která by se dala nazvat blues rockem s country vlivy, docela ujde. Zpěvák ji místy podává podobně jako The Pusher a piano tam taky určitě neurazí. Ale přece jen je trochu dlouhá a na tu délku se tam toho zas tak moc neděje. Kdybych měl ale z té horší poloviny alba vybrat jednu skladbu, kterou bych ušetřil, tak ji.
Ovšem bez "Everybody's Next One", "Desperation" a "A Girl I Knew" bych se obešel rozhodně. Kdyby se tyhle tři věci vyhodily, deska by měla pořád regulérní délku LP a v takové podobě bych jí asi těch 5 hvězdiček udělil. Ono nakonec albu, na kterém jsou ty dvě pecky z Easy Ridera, se těžko dává něco jiného než maximum. Jenomže ty tři poslední výše zmíněné skladby tahají celkový dojem hodně dolů. S čtyřmi hvězdičkami pro celek už ale nemám větší problém.
Resumé: Čekal jsem to horší a "Sookie Sookie" byla vyloženě pozitivní překvapení, takže v podstatě spokojenost.
Jdu na druhé album.

hejkal @ 18.01.2024 13:36:52
V podstate pozitívne prekvapenie, čo je fajn. :)