Grand Funk Railroad - Grand Funk (1969)

Červený album Grand Funk

Klasické (hard)rockové trio z USA? Najhlasnejšia kapela sveta? Spievajúci bubeník? Toľko otázok a iba jedna odpoveď – Grand Funk Railroad. Poďme si spolu povedať niečo o druhom albume kapely, ktorý sa volá Grand Funk a vyšiel 29. decembra 1969.

Nahratý bol, ako bolo u kapely zvykom, iba dva mesiace predtým, v polovici októbra za desať dní aj s mixovaním. Manažér kapely Terry Knight sa s tým nepáral, okamžite bral nahraté pásky zo štúdia a už sa lisoval vinyl. Kapela nemala čas špekuľovať, čo na výslednej muzike cítiť. Grand Funk Railroad je jednou z mála kapiel, ktoré dokázali energiu z pódia zachytiť aj v štúdiu. Teda, pokiaľ by nenahrala ani jeden koncertný album, pretože na Live Album sa prekonala. A vlastne aj na Caught In The Act alebo na archívnej koláži Live The 1971 Tour. Ale o týchto veľdielach si povieme inokedy.

Mladá kapela s energiou štiepenia jadra to do poslucháčov šije s kadenciou gattlingu. Príšerne zbustrovaná gitara zachrčí, pridá sa ešte zbustrovanejšia basa, priamočiary rytmus a už to „jede“. Got Thins Thing On The Move je číra hrubozrnná extáza. Nikto nehral tak ako Grand Funk Railroad na konci 60. rokov! Vlastne si nevydýchneme ani na sekundu. Album je legendárny a plným právom! In Need, Paranoid (nepliesť si s Black Sabbath), Inside Looking Out, čo skladba, to koncertná stálica. Mr. Limousine Driver/High Falootin’ Woman bol prvý singel z tohto albumu a v rebríčku sa veľmi neblysol. Deväťdesiate siedme miesto je síce v prvej stovke, ale od medailových priečok má ďaleko. Inak, druhý singel Inside Looking Out/Paranoid sa neumiestnil vôbec (ale v Británii bol štyridsiaty, a teda sa stal najúspešnejším singlom kapely v tamojšom rebríčku, pravda, konkuroval mu už len jediný song – The Loco-Motion na 57. mieste). Je to zvláštne, keď uvážime, že samotný album sa vyštveral na jedenáste miesto, predával sa ako teplé rožky a má platinu.

Vedľajším efektom častého vydávania albumov evidentne nebolo dosť materiálu na budúce bonusy. A preto tu máme jedno demo Nothing Is The Same, ktoré vzniklo počas nahrávania Grand Funk, ale v prepracovanej verzii sa z neho napokon vyliahla titulná skladba nasledujúceho albumu (Closer To Home). A ešte je tu remix skladby Mr. Limousine Driver, na ktorý dohrali nejaké nové gitary a predĺžili záver. Zbytočnosť, ale tak, rozkaz znel jasne – bonusy musia byť! Nemuseli by.

Grand Funk alebo Červený album je triumf amerického drevorubačského hard rocku. Pecka!
reagovat

Mirek Kostlivý @ 19.10.2022 12:28:28
Tohle album jsem od nich slyšel jako první (už je to neuvěřitelných 50 let!), a jako sedmnáctiletý teenager jsem mu naprosto propadnul. Kapela patřila mezi málo těch, o kterých se psalo i v našem hudebním tisku (Melodie), ale většinou v negativním duchu. Navzdory kritikům pro mě toto album představuje to nejlepší, co v hard-rocku koncem 60. let vzniklo. A jak je uvedeno v recenzi, takto tvrdě ve světě hrál opravdu málokdo. A v USA mě z té doby napadají ještě tak MC5 z Detroitu. Ale ty do toho "bušili" v pěti lidech ...

hejkal @ 19.10.2022 12:26:32
Kritika ich nemala rada ani doma a vo svete. Ale pre nás, fanúšikov, je kritika aj tak relevantná iba vtedy, ak sa náhodou zhoduje s našim vnímaním. Inak nestojí za reč. :) Dnes, z pohľadu archeológa vieme, že bolo tých tvrdých amerických kapiel k dispozícii viacero, každopádne Grand Funk Railroad dosiahli najväčšiu známosť z nich všetkých. Každopádne sú mojou srdcovkou. Ešte ich párkrát pripomeniem slovom i písmom.

balu @ 28.10.2022 13:34:07
S jejich hudbou jsem se seznámil albem Phoenix, což je pro mne jejich vrcholná deska.
Nicméně baví mne všechna jejich alba do We ´ re an Američan band ( včetně )

Velmi dobrá druhá deska americké hadrockové legendy, volně navazující na debut On Time. Osm skladeb původní verze vás provede neomylně tepajícím hardrockem s čitelně poskakující baskytarou, bez jakýchkoli progresívních prvků či akustických zpestření, s občasnými jemnými záchvěvy psychedelie. Please Don´t Worry či Mr. Limousine Driver svými ostrými riffy již psaly hadrockovou učebnici, High Falootin´ Woman má zase neodolatelný rock´n´rollový drive. Výborná zábava, kterou u mě ale přece jen poněkud sráží přílišná délka, zejména v závěru desky to pánové poněkud přehánějí - co si budeme povídat, nejsou to žádní Pageové, Squireové či Bakerové a tak to zde sklouzává poněkud do nudy a neúměrně dlouhé repetice. Když si vezmeme, že i instrumentálně mnohem vyspělejší kapely v podstatě vydávaly desky dvoutřetinové délky, pak jsou tři hvězdičky zkrátka akorát - je to dobrá deska.
reagovat

luk63 @ 03.11.2011 06:00:23
Mě osobně se toto LP líbí víc než debut i než trojka. Dal bych minimálně o hvězdu víc.

pito63 @ 03.11.2011 14:43:57
Začínal som albumom "We're an American Band" [1973], dávno pred príchodom na Progboard. Až tu, vďaka kolegom, som hudbe GRAND FUNK RAILROAD prepadol naplno a doplnil chýbajúce vedomosti a zbierku CD o ďalšie tituly.
Nehľadám virtuózov, hľadám a počúvam hudbu, ktorá ma oslovuje. GRAND FUNK RAILROAD, alebo ak chcete, GRAND FUNK, mi to dáva mierou vrchovatou.