Grand Funk Railroad - We're an American Band (1973)

Grand Funk Railroad – americká odpoveď na všetky tie britské velikášske rockové skupiny, sa s tým nikdy nepárala. Hrubá tvrdá muzika bez akýchkoľvek jemných nuáns prevalcovala všetko, čo sa dalo, nuž nečudo, že na zelenej lúke mohla následne postupne pučať, rásť, košatieť a zrieť. A úroda sa dostavila. Najlepší ročník produkcie značky Grand Funk je nepochybne 1973. Na etikete lahodného poslucháčskeho moku sa skvie nápis We‘re An American Band. Nuž, na zdravie!

Štvorica muzikantov sa obnažila (doslova) vo vnútri inak strohého obalu dosky a pod taktovkou Todda Rundgrena vyprodukovala azda najikonickejší hardrockový album z USA.

Úspešný singel We‘re An American Band album otvára a činí tak s nasadením úplatného rozhodcu, ktorý si zmyslel, že výsledok sa zapíše do dejín, stoj, čo stoj! A vyšlo mu to. Je to skladba, cez ktorú som skupinu spoznal, jej klip okupoval voľajakú „véháesku“ v rodinnej zbierke. Už len prostý fakt, že v nej spieva bubeník, ma fascinoval. Tiež som chcel byť spievajúcim bubeníkom, našťastie som z toho vyrástol. Text je oslavou muzikantského života a klasickej dávky patriotizmu, ktorý je v Amerike priam náboženstvom. Azda aj to pomohlo pesničke zľudovieť (pravda, bavíme sa o USA).

Videli ste ho? Azda sa nebudete čudovať, že som v momente, ako som objavil rovnomennú platňu v zbierke krstného otca, stlačil „rec“ a kazeta si našla stabilné miesto v mojom walkmane. Nuž, boli ťažké 90. roky, na mobily zabudnite. Album je vzácne vyrovnaný. Obsahuje osem neskutočne podmanivých hardrockových kúskov, pri ktorých sa chce človeku revať blahom. Popri ostrých a tvrdých skladbách (Stop Looking Back, Black Licorice, Ain‘t Got Nobody, Walk Like A Man) dôjde aj na vskutku temné atmosférické „pomalky“, ktoré ma osobne dostávajú najviac. Nesmierne tajuplnú bombu Creepin‘ ovláda neopísateľný kaskádovitý klávesový motív, The Railroad takmer vyhadzuje z reproduktorov štrk spopod idúceho vlaku naprieč Divokým západom. A aby toho nebolo málo, celé dielo zavŕši clivá pocitovka Loneliest Rider.

Muzikanti sa od konca 60. rokov dokázali vypracovať na excelentných cechmajstrov, najmä bubeník Brewer sa na tomto albume vypol k neopakovateľnému výkonu, tak pestrú hru už nezopakoval nikdy. V zásadných hardrockových míľnikoch toto dielo chýbať nemôže, v roku 1973 lepšie nevyšlo (možno Black Sabbath – Sabbath Bloody Sabbath) a mnou obľúbenejšie dtto (azda len Free – Heartbreaker je porovnateľná srdcovka)!

Viete, čo znamená We‘re An American Band? Nádherná muzika!
reagovat

Určitě si řada z vás někdy ráda odpočine od složité muziky a pustí si obyčejný "rokec". Já volím buď Británii nebo Ameriku. Na přelomu 60. a 70. let se za oceánem narodila kapela, která si dala do erbu název tamější železnice. Grand Funk Railroad byli na začátku sedmdesátých let nejslavnější americkou partou hrající hlasitý rock. Dokonce prý tou nejhlasitější a nějakou dobu taky nejprodávanější. Jistí rejpalové o nich prohlašovali, že nejsou žádní extra hudebníci. Já teda nevím, ale když poslouchám tuhle nahrávku, napadá mě pravý opak.

We're an American Band byl opečovávaný nosič, který přiléval do éteru v našem bytě povznášející náladu. Pořád patří do přihrádky "světový evergreen". Začátek je hodně robustní a živý. Ale už dvojka Creepin ukazuje GFR jako výborné hudebníky. Střední tempa podloží výborné vyhrávky a Farnerův zpěv má něco do sebe. Creepin uvedou klávesy a najednou si připadáte, že posloucháte Brity a ne Američany. Basa s bicími skvěle šlapou a skladba má dokonce atmosféru. Takže žádný obyčejný rock bez průpravy. Black Licorice je strhující. Prostě rock'n'roll jak má být. Drummer Don Brewer má hlas, jako kdyby polykal žiletky. Zbytek pokračuje v podobném duchu.

GFR asi nemají všechny desky tak dobré. Já to vlastně nevím, protože znám jen jejich malinkaté procento. Tenhle exemplář ale stojí za hřích. Jen ten obal, ten mohl být zajímavější.
reagovat

Balů @ 03.10.2018 19:46:55
Je to myslím jejich nejslavnější deska a pěkně šlape.
Ještě o něco raději mám předcházející Phoenix. A právě ho poslouchám.
Terko, dík za připomínku hardrockových sedmdesátek.

northman @ 04.10.2018 02:25:35
My jsme americká kapela je asi nejúspěšnější deska Grand Funk Railroad, já jsem je poznal s albem Survival a pro mě je jejich nejlepší deskou Closer To Home. Terka, jestli hledáš u této kapely zajímavý obal , tak si pořiď původní vydání E Pluribus Funk na vinylu, kulatý stříbrný obal ve tvaru dolarové mince, kde na rozdíl od motta "E Pluribus Unum" (z mnoha jeden) je motto E Pluribus Funk.

Jarda P @ 04.10.2018 05:16:59
Jako první desku od nich jsem měl moji nejoblíbenější E Pluribus Funk. Ta basa ve skladbě People, Let's Stop the War je něco neskutečného. We´re An American Band je sice jejich vrcholem, ale i všechny předcházející desky jsou skvělé a mám je ve sbírce. První desky se řídily heslem "v jednoduchosti je síla", po zapracování kláves se posunuli na vyšší level. Od desky Born To Die, na které je dobrých asi polovina skladeb už šla úroveň rapidně dolů.

bullb @ 04.10.2018 06:04:41
Vrelá vďaka za pripomenutie. Ako tu už bolo spomínané, je to ich komerčne asi najúspešnejšia vec (pritom vynikajúca). Ak ma omrzeli európania (D.P., U.H., L.Z.) z reprákov sa valila smršť Grand Funk.
Inak: Ich živý album je tiež vynikajúci !

Americká hardrocková skupina Grand Funk Railroad patří neodmyslitelně do období pubertálních výbojů stejně jako Led Zeppelin, Deep Purple, Uriah Heep, Atomic Rooster nebo Alice Cooper (abych jmenoval ty čelné zástupce daného žánru v Evropě, ale i v USA) na kterých jsem vyrůstal. Jsem toho názoru, že člověk ve v pubertě tvor velmi zranitelný a otevřený všem možným podnětům a jeho zesílená citlivost mu umožňuje otevřít srdce mnoha věcem zároveň. Tak je to i v hudbě. Další vývoj mě sice od Grand Funk Railroad vzdaloval (ne všechno s přibývajícími léty bylo pro mě stejně podnětné a přitažlivé a moje další orientace spíše na náročnějších platformách mě směrovala k progresivnějším variantám rocku, fusion music….), ale zase jsem se k jejich hudbě vracel širokými oblouky, takže těmi návraty jsem je opět přijal více za své „příbuzné“ a k vytipovaným album se vracím velmi rád. Nemyslím si, že by to bylo jen sentimentálním rozjímáním, ale znovuobjevením jejich autorského přínosu hardrockové scéně, který v první polovině sedmdesátých let odzbrojovala svou obnaženou ryzostí, poctivostí a přitažlivostí….
Album We´re An American Band jsem jako disc-jockey v sedmdesátých letech (po pro mě nedostižném dvojalbovém výběru Mark, Don And Mel a řadovém albu E Pluribus Funk) získal od tety z Kanady a hudební materiál na něm patřil ke špičkám amerického hardrocku té doby…

WE´RE AN AMERICAN BAND - razantní úvod dusavé rytmiky, doplněné percussion a razantní baskytary otevírá dveře do virtuálního „nově zařízeného pokoje“, který nám nabízí jednotlivé doplňky, jež nám uvíznou v očích a my se s nimi ztotožníme. Kytarové unisono Marka Farnera s pregnantní baskytarou Mela Schachera se zásadním způsobem vměstná do tématu. Farner svým kytarovým sólem vytvoří předobraz pro klávesy Craiga Frosta a už je to bubeník Don Brewer, který se zmocní hlavního pěveckého partu. Zpívá výtečně s velkým zaujetím a podmanivou barvou hlasu a rockovým timbrem. Od prvních schematických postupů je náum jasné, že se jedná o jedinečný hit pro americké hitparády, aniž by zde nastal nějaký ústup ke komerčním tendencím. Farnerovo kytarové sólo prořízne vzduch a kapela jede tutti až do samého závěru. Výtečný úvod!

STOP LOOKIN´ BACK – úderná rocková skladba s rytmickými proměnami. Prostor zde získává Craig Frost na klávesy – nejen clavinetem, elektrickém pianem, ale i varhanami. Farner si prostor pro elektrickou kytaru vydobude, ale je to hlavně Frost, který ovládne prostor. Píseň je ve středním tempu a šlape velmi bezpečnými kroky vpřed, aniž by zde docházelo, k nějakým harmonickým zvratům. Téma je víceméně čitelné na první poslech a sází na přímočarost. V závěru graduje a Brewerovo divoké šamanské bubnování ji odvádí až k samému závěru…

CREEPIN´- zádumčivý úvod na elektrické piano přináší pomalejší skladbu, kde zajímavým způsobem vstoupí do harmonie tremolo přiostřených hammondek, které se ale stáhne do pozadí a vytváří backgroundovou atmosféru. Zpívající Farner dá vyniknout svému jasnému otevřenému vokálnímu projevu. Přiostřenému, ale zároveň ryzímu svým pojetím dlouhými tóny a důrazem při frázování. Skladba mírně přidává na důraznosti, ale její tempo se výrazněji nezrychluje. Uprostřed skladby Farner vypálí zkreslené kytarové sólo s protahovanými tóny s přeznívaným dozvukem. Brewer dynamicky odstiňuje jednotlivé akcenty skladby, ale nepřekrývá ostatní hudebníky. V závěru ovšem přitlačí na agresivitě v jejich klasickém duchu, kdy se všechny nástroje propojují do jednoho celku s nápadnějším soundem hammondek….

BLACK LICORICE – počáteční výkřik a dále už běží rychlá skladba za aplikace clavinetu a divokých rytmických proměn baskytarových partů a razantních bicích. Za mikrofonem je opět emocionální Brewer, slyšíme rozklady akordů akustické kytary, ale zase je to výtečný Frost, který dominuje svými klávesovými party na tomto hudebním počinu. Farner si zahraje úderné kytarové sólo v kratším formátu a skladba je u konce….

THE RAILROAD – melancholický kytarový úvod rozkládaných akordů doprovází elektrické piano a zpívá opět emocionálně rozpoutaný Farner, ke kterému se ve sborech přidává i Brewer a Frost a výsledkem je nádherně vystavěná rocková balada. Jedna z nejlepších na albu. Pěvecké party jsou opravdu jedinečné svou živelností a rozpoutaností za podpory hammondek a synthesizeru, které vytvářejí pevnou zvukovou stěnu, aby do mezihry mohl Farner vložit kytarové sólo s kvílívým dozvukem. Další rytmické proměny přivádějí skladbu na pokraj funku, v opakující se schématu, než zase prostor ovládne tremolo hammondek a Brewerovy bubenické breaky. Destruktivní nahallované údery na bicí nástroje se stále zrychlují do emocionálního běsnění, ale nakonec je opět nastolena pevná struktura harmonického základu komplexních hlasů a klávesového soundu

AIN´T GOT NOBODY – uvolněnější skladba v živém tempu dodává propojování Farnerova vokálu s Frostem a Brewerem, ale píseň nemá nějaké rafinované harmonie, klávesové instrumenty spojuje melodickou linku a dusající rytmy. Konečně skladba získá větší rockovou šťavnatost a Farner se předvede dalším kytarovým sólem a Brewerovy bubenické breaky představují jeho hračský potenciál ve velmi dobrém světle. Farnerovy kytarové party přesně v jeho rockovém pojetí skladbu ještě více oživují

WALK LIKE A MAN – rocková skladba s ambicí prosadit se jako hit. Má zapamatovatelnou strukturu a všechny atributy přímočarosti, sdělnosti a přehlednosti v čitelných akordických výměnách. Sborové hlasy dodávají napětí a rozevlátost, ale jinak zde kraluje opakující se schematický model, do kterého Farner vystavěl kytarové sólo. Schacher podle již dříve použitého modelu rytmického tandemu společně s Brewerem vytvoří dravou rytmickou jednotku, aby se všechno zase podřídilo opakujícímu se refrénu svou drásavostí a nekompromisností…

LONELIEST RIDER – ve středním tempu se odvíjí poslední skladba alba, v níž Farner jako zpěvák předvádí svou potenci rozpoutanosti a zaostřenosti v interpretaci. Ostatní hlasy mu zdatně sekundují v dusavém příspěvku s důraznými dobami v rytmech. Klávesy valí zvukovou vlnu z pozadí prostřednictvím synthesizeru, clavinetu, který postupně stále silněji svírá celé téma. Grand Funk Railroad se zde pouštějí mimo dané mantinely své hudby. Ne, že by totální změnili její strukturu a styl, ale vnímáme zde více vliv soulu a dalších hudebních derivátů a klasický hardrockový model se zde vzdaluje. Brewerovy bicí a percussion v etnickém pojetí uzavírají skladbu, ale i celé album…

Vedle skladatelského potenciálu a hudebního přínosu členů kapely zde lví podíl na úspěchu alba má i americký producent Todd Rundgren. „Nepustil“ z nahraného materiálu na album nic, co by sem stylově vyloženě nezapadalo a co by vzbuzovalo nějaké pochybnosti….
Rád bych vyzdvihl podíl klávesového hráče Frosta, který zde získal už jasnou pozici a výrazně stojí v řadě případů v popředí vedle Farnera, který se sice z hudby Grand Funk Railroad nevytrácí, ale už nemá tak jednoznačnou pozici jako na předešlých albech. Kapela tak získala cennou muzikantskou osobnost, v řadě případů osvěžení soundu a rozšíření jeho možností.
Americká hardrocková perla poloviny první poloviny sedmdesátých let v USA - ve své době si hodně konkurovala s albem Billion Dollar Babies Alice Coopera... Dávám plný počet hvězdiček!

reagovat

Mohyla @ 11.07.2013 16:47:34
Skvelá porcia hardrocku!