Savoy Brown - Boogie Brothers (1974)

Savoy Brown je kapela, která mě natolik přesvědčila svým pojetím boogie, blues rocku a rock and rollu, v počátcích s mírně psychedelickým názvukem, že jsem si z jejich poměrně bohatého repertoáru pořídil více alb už kdysi na vinylech a v současnosti na CD vlastním „jenom“ tři řadové věci. Podobně jako v jiných skupinách identického ražení i tahle parta procházela řadou personálních proměn a nejsem si jist, jestli to vždy bylo vždycky ku prospěchu, ale jejich albová produkce mě zase nikdy nezklamala natolik, abych se od nich nějak odvrátil. Když se v r. 1974 objevilo jejich album Boogie Brothers na první pohled mohlo vypadat jako další řadový počin, ale překvapila mě okolnost, že vůdčí osobnost Savoy Brown – kytarista Kim Simmonds se obklopil dalšími kytaristy stejného ražení Millerem Andersonem (Keef Hartley Band) a Stanem Webbem (Chicken Shack) a tohle trio nabídlo album se třemi sólovými kytarami. Tahle strategie si mě jednoduše přitáhla a album po delší době zakotvilo v mé sbírce…

HIGHWAY BLUES – dravý zvuk elektrických kytar si přitáhne svou pozornost vypilovaným riffem a už slyším nebývale ostrý hlas Stana Webba (u Chicken Shack jeho hlas v začátcích takovou průraznost neměl), který hraje na slide-kytaru. Prvního sóla se ovšem ujme Miller Anderson. Docela originálně použije Leslie efekt pro svoje kytarové extempore. Rytmika Erika Dillona (bicí) a Jimmyho Levertona (bass) má správnmou důraznost, ale ve druhém sóle už je tady Kim Simmonds s výrazně ostřejší barvu sóla. Blues rock, který má říz a drive!

ME AND THE PREACHER – do druhé skladby vložil Simmonds slide-kytaru a mírně sem přivolal prvky country, ale ne ve stylu Nashvillu nebo Tennessee, ale spíš jižanský model ve stylu Allman Brothers Band. Levertonovy basy hru nekomplikují, ale přesně stále dokola opisují čitelné téma. Sólový part ve zpěvu má Anderson. Střídání slide-kytary a klasického rockové kytary je velmi ústrojné a píseň má atmosféru. Nic nepředstírá a je vám s ním dobře.

MY LOVE´S LYING DOWN – další skladba začíná poněkud rozvážněji. V podobném duchu se odvíjejí skladby J. J. Calea a mnohem později Chrise Reyi. Webbův hlas zní vypravěčsky a vůbec se mi zdá, že interpretačně vyspěl k větší přesvědčivosti než v začátcích. Ne, že by zde ohromoval nějakým závratným výkonem, ale dokáže pracovat s náladami a nezní stejně. Kim Simmonds sem vloží procítěné kytarové sólo. Blues v něm cítím každým coulem, v něčem může připomínat Petera Greena, ale je to jen zdání. Rytmika spolehlivě tiká a přizpůsobuje se náladám. Stan Webb sem vloží druhé sólo. Možná nevyniká nějakou strhující nápaditostí, ale vkládá sem patřičné emoce, které se v blues velmi cení. Teď se rozběhne v divočejších bězích, ale zvuk nijak necizeluje a hraje „jak mu zobák narost“. Webbův hlas ve výškách vám sice trochu přivře víčka, ale celkově skladba vychází na jedničku.

YOU DON´T LOVE ME (YOU DON´T CARE) – tady už zase jede dravá rytmická poloha, tak jak ji kdysi dávno vymyslel Muddy Waters. Není to autorská skladba, je to jediná coververze na albu. Zpívá Anderson a Kim Simmonds sem vloží foukací harmoniku poučenou Jamesem Cottonem a Anderson vypálí dravé kytarové sólo, zatímco Webb protahuje tóny slide-kytary. Vynikající kytarové sólo! A vůbec řemeslně velmi dobře zvládnuté elektrické blues se vším všudy co sem patří. V závěru slyším i mírné prokváknutí wah wah pedálu. Nic nevyčnívá. Náhle úplné ticho, ale hned poté se téma znovu vrací do několika taktů a pak je hudba záměrně zdeformována…

ALWAYS THE SAME – hudba pro dva bílé bluesmany. Anderson hraje na akustickou kytaru a zpívá a Simmonds hraje na steel-kytaru. Kombinace akustických Led Zeppelin, ale možná víc ještě Free (inspirace eponymním albem je místy dost zřejmá). Nádherně se to poslouchá a je to vítané vybočení ze schématu. Paráda!

EVERYBODY LOVES A DRINKING MAN – zpátky na elektrické půdě. Sem ovšem vstoupí i starý dobrý rock and roll v dravějším provedení. Anderson výborně frázuje, ale máume zde taky dobrou hlasovou spolupráci s baskytaristou Levertonem. Jestli každý miluje opilce si nejsem úplně jistý, ale tahle tématika do podobného typu hudby patří jako k velbloudovi hrb. Simmonds sem vloží přesvědčivě komplexní kytarové sólo a dupající a dravý hudební doprovod nabídne hospodsky kolektivní song pro pravé chlapy…

ROCK AND ROLL STAR – procítěný hudební úvod mírným nádech Santany, ale pak po úvodní introdukci sem vstoupí blues rock jako břitva. Dillonovy bicí výtečně dusají a Levertonova baskytara přede jako divoká kočka. Anderson do svých kytarových partů vkládá hodně energie a sešlapuje přitom wah wah pedál a stejně tak odhodlaně zpívá s velkým nasazením. Stan Webb se přihlásí druhým sólem v kvílivém pojetí rozechvívaných tónů. Rytmický základ je zde opravdu pevnou oporou a spojení instrumentace s basy a bicími je zde více důraznější než v jiných skladbách. Zpívat o rockandrollové hvězdě je téma vděčné a myslím, že se tady všechny aspekty jedinečně prolínají v tom nejlepším slova smyslu a s velkým nasazením až do závěrečného hutného finále s opakovaným riffem do kterého jedna z kytar vstoupí disonantním vybočením, ale konec se zpomalovaným závěrem nese opět v procítěném „pseudosantanovském“ tónu. Zajímavý hudební epilog.

BOOGIE BROTHERS – dravý nástup Simmondsovy kvílející kytary a další model hudby se nese ve šlapavém dravém modelu nekompromisního spojení boogie-rocku-blues. Simmonds zde popustí uzdu dalším emocím a kapela za ním zde řádí jako utržená z řetězu. Dillon udržuje dravé tempo a mění rytmické struktury, což je velmi vítané svědčí o tom, že tenhle model hudby není zdaleka dopředu dán. Kdo chce tak tady uslyší Led Zeppelin, Hendrixe, ale třeba i Budgie. Výsostné pojetí dravé hudby. Kytarové doprovody a spojovací můstky jsou tak přehlceny, že místy mi vzniká dojem, jakoby sem producent Harry Simmonds varanžoval přiznávky dechové sekce, ale je to jen iluze. Jízda na plný plyn od začátku do konce.

THREEGY BLUES – závěr ovšem patří poklidnému blues. Všechno se zlidní a prostor ovládne melancholie. Simmonds kouzlí se svými nezkreslenými tóny sledován Webbovou kytarou mírně v duchu starých dobrých Fleetwood Mac. Je to instrumentálka a je jakousi smířlivou polohou do závěru, kdy se vyčerpala veškerá energie a než se půjde spát, tak ještě bluesová ukolébavka na dobrou noc….

Jsem rád, že tahle deska vznikla. Tři osobití sóloví kytaristé se zde dokázali podělit o prostor a ve vzájemné kooperaci vytvořit podmanivý model hudby, který dlouhé roky vytvářeli v různých kapelách, ale společný zájem je svedl na jednu uměleckou platformu. Myslím, že podobně pojednaných alb v oblasti boogie-blues-rock zase tolik nenajdete. Navíc rok 1974 se nesl v Británii v jiných hudebních souvislostech a tenhle styl nebyl už zdaleka tak v kurzi jako v letech 1966 až 1970…. Nemám žádné výhrady (naopak mám pocit), že Stan Webb zde zní do jisté míry přesvědčivěji než na některých albech svých Chicken Shack… Album mohu vřele doporučit všem milovníkům blues rocku, boogie, jižanského rocku. Navíc hodnotím i okolnost, že podobně jako v případě alba s úplně jinou hudbou (Friday Night In San Francisco), zde byly rozepsány kytary do stereofonního zvuku adresně a my při poslechu můžeme identifikovat, kdo se náum při kterém kytarovém partu obnažuje...
Pět hvězdiček album unese.





reagovat

hejkal @ 14.04.2013 10:44:37
Som rád, že sa ti tento "južanský" album páči. Savoy Brown mám rád, odporúčam aj posledný albom Voodoo Moon z roku 2011, ktorý ma po rokoch totálne dostal.

Petr Gratias @ 14.04.2013 18:48:44
Zdravím, Hejkale,
díky za reakci.
Na zmíněné album se určitě zaměřím.
Předpokládám, že Kim Simmonds bude ještě pořád ve formě, i když asi obklopen mladými dravci.
Díky za informaci!

Pretože pochybujem, že sa úplne každý čitateľ týchto slov štúral v histórii skupiny Savoy Brown, začnem túto moju kreáciu niekoľkými faktografickými údajmi. Koho to nebaví, nech pokojne preskočí na ďalší odsek. V roku 1973 sa skupina prakticky rozpadla, gitarista Simmonds spojil svoje sily so skúsenými hudobníkmi, Levertonom, Dillonom (obaja ex-Fat Mattress) a Andersonom (ex-Keef Hartley Band), ktorí v tej dobe odišli zo skupiny Hemlock (vydala jeden album). O chvíľu sa k nim pridal hviezdny gitarista Stan Webb (ex-Chicken Shack), a tak sa rozhodli, že sa pomenujú Boogie Brothers. Zakrátko prišli na to, že visačka Savoy Brown má predsa len nejaký ten zvuk, takže vznikla jej ďalšia radovka. Tri gitary, priam hviezdna zostava, to by nemuselo byť márne.

A nie je.

Prvá skladba sa ťažkotonážne valí a je pecková. Ľubovoľný Highway blues nikdy nepadol tak ťažko. Aj Me and the preacher je skôr v pomalšom tempe, ale nie je to slaďák! Výrazným prvkom je Simmondsov slide. Zo skladby sála pohoda a tá sa nachádza aj v slaďáčiku My love’s lying down. Harmonika, blues až na dreň, You don’t love me je jediná nepôvodná vec na albume. A po nej nasleduje krásna akustická skladba Always the same. Južanské boogie Everybody loves a drinking man sa priam núkalo, keďže zostava mala trojicu gitaristov. Je to veselá vec, presne v duchu názvu. Na záver nastupujú ťažké kalibre, hrmotná Rock’n’roll star, titulná gitarová smršť Boogie brothers a úplne nakoniec zlatý klinec predstavenia, krátky inštrumentálny blues pre tri gitary, Threegy blues.

Výborný album plný namakaných gitár a hutného spevu by nemal chýbať nikomu, kto má modrúsovú (z ang. blues) krv. Pre milovníkov pomalších, až hardrockových temp je to navyše jeden z najlepších počinov vôbec.

reagovat