Molly Hatchet - Molly Hatchet (1978)

Molly Hatchet patří do stáda významným amerických jižanských kapel, které na americkém Jihu učinili výrazný otisk do jejich rockové hudební kultury. Nejsem si tak jistý, jestli u nás v republice získali stejný věhlas jako třeba Allman Brothers Band nebo Lynyrd Skynyrd, nicméně patří i bez nějaké mediální kampaně mezi jejich výstavní zboží.
Jejich první album podle obalu spíš připomíná nějaké staré rytířské mýty s železným jezdec těžké jízdy možná vikingského typu a veden designem obalu by asi málokdo hledal v hudbě Molly Hatchet odpíchnutý jižanský rock. Ale svět chce být klamán a tak nastupme do vlaku. Právě odjíždíme…

BOUNTY HUNTER – správně šťavnatý a odpíchnutý bigbít, který sleduje primární hudební linku, na níž nechybějí mírně přiostřené kytary, pulsující basy a tepající rytmika. Zpěvák má stylově chraplavý vokál a dodává nahrávce zemitost. V mezihře ovšem kytarista vypálí vynikající vyšťavenou jízdu s mrštnými hadovitými tóny a spontánnost dokreslují i hvízdání. Kompozice si neklade žádné nesplnitelné normy a v oné přímočarostí tkví jejich kouzlo nechtěného….

GATOR COUNTRY – jak vidno, ve druhé skladbě se nám toho moc nezmění. Rytmika přede ve stejném tempu a postupech, jako v předešlé skladbě. Občas se zatleská a už tady máme zase mezihru, kde se kytary dostávají do čela s krátkým svižným tématem. Ani stopa po klavíru, varhanách, houslích, foukací harmonice. Zato kytara nabízí novou barvu a zazvoní nám zde i akustická kytara, třebaže spíše zamlží, než zahraje. Sází se zde opět na sdělnost a nekomplikovanost….Kytarové jízdy mají správnou rychlost a v zatáčkách nehrozí kolizi. Všechno se odehrává na jasném terénu a milovník kytarových běhů a jemných hráčských nuancí zde asi zaplesá. Harmonicky opět nic mimořádného a výměna čitelných akordů tvoří základ vlastně od začátku do závěru s kytarovými nálety výtečných mlýnků.

BIG APPLE – rytmus jede ve středním tempu a máme tady dobře odpíchnuté boogie. Dobře se to poslouchá, ale na druhé straně mám pocit, že tenhle model skladby už znám od jiných skupin a když přemýšlím nad tím hudebním motivem…. Jakoby si chodili muzikanti vzájemně poslouchat ke dveřím, když se skladba rodila. Opět musím chválit výtečnou kytarovou práci suverénních modelů hry. Stavba skladby mi ale moc originální nepřipadá, oproti předešlým skladbám změna, ale…

THE CREEPER – změna přichází i v další skladbě. Rytmus se nám roztříštil a teď se drolí a a hledám melodickou zpěvnost. Vychází se tady s celkem čitelného základu, které se schematicky bude opakovat. Přesto je v interpretaci dostatečný prostor pro sebevyjádření a pro výtečné frázování. Cítím zde mírný opar blues, ale hodně přetransformovaný a také kvílející slide-kytaru. Na Johnny Wintera nebo Duane Allmana ale přece jenom nedosahuje, přesto je pro skladbu důležitým zdrojem energetického potenciálu, stejně jako forsírovaný vokální projev…

THE PRICE YOU PAY – hudba nám trochu zprůzračnila. Kytarové nástupy jsou zbaveny zkreslení a víceméně hrají v normálních barvách. Rytmika vaří sice z podobné vody, jako v předešlé skladbě, ale…. Konečně! Je tady foukací harmonika a ta zní opravdu hodně přesvědčivě, ale tolik prostoru nedostává, jak by si zasloužila. Hudební doprovod je víceméně předvídatelný. Zdobné kytarové ornamenty září jako nebroušené krystaly a zpěvák je trochu při zdi. Chybí mi u něho více emocionality, ale závěr zní povzbudivě….

DREAMS I´LL NEVER SEE – začátek skladby zní spíš opatrně s rozezníváním kytarových tónů a vida, taky jsem přicházejí varhany… Moc čitelné v tématu ale nejsou. Rozehrávání kytarového tématu je už pro kapelu typické a příznačné. Zajímavé akcentování se zajímavým breekem v lichém rytmu, to potěší, když bubeník opustí svoje vyšlapané teritorium a přidá sem více kreativity, což strhne i další instrumentaci. Ale varhany jsou moc v pozadí, jakoby se aranžér skladby tohoto nástroje bál, dát mu alespoň jednou větší příležitost a do toho kytarového soundu přinést něco navíc, co osvěží. Jak jinak, kytary jsou řemeslně zručné a zpěvné a poslouchají se víc než dobře. Málo platné, na americkém Jihu hraje na kytaru málem každý druhý a tak to musí být někde poznat.

I´LL BE RUNNING – zjišťuji, že je v téhle hudbě důležité najít nějaký ústřední motiv, výrazný riff a pak obalit tenhle základ do nějaké látky. Zatím jsem na albu nenalezl nějakou zásadně silnou melodii, a musím konstatovat, že kapela víc než po skladatelské linii, mě zaujala po instrumentální stránce. Zrovna tahle skladba to zcela potvrzuje. Parádní kytarová jízda s pořádným odpichem a opět prostor pro foukací harmoniku

CHEATIN´ WOMAN – málem hardrockový nástup. Kytary mají syrovější a ostřejší barvy. Také zde máme hutný riff, ale hard rock to není. Bicí znějí moc krotce a nevýbojně a spolčně s baskytarou jsou na můj vkus hodně uzemněné. Ale přídavné sbory znějí dobře a tak po úderných akordech přichází opět kytarové řádění. Myslím, že tahle skladba by mohla mít ambici hitu a pravděpodobně uvízla i na rádiových vlnách. Není ale podbízivá a laciná, má dravé rockové základy a myslím, že nejen šoféři trucků, ale i na pověstných slavnostech pod širým nebem se při ní dobře tancuje a klátí do rytmu. Na přemýšlení to moc není, ale komu by to v daném okamžiku vadilo?

TRUST YOUR OLD FRIEND – poslední skladba už v lecčems může korespondovat s tím, co po sobě zanechali Allman Brothers Band nebo Lynyrd Skynyrd, i když ti druzí kapánek víc.
Kytary jsou krásně vypíchnuté a vzájemně si lezou do zelí a nikdo se nešetří. Tohle je prostě kytarový hudba hned na první pokus…. Přesto mi tady chybí pořádné boogie piano, steel-kytara a varhany, ale tohle je především kytarová parta a hrají, že je to baví a to je hlavní devíza téhle hudby, v níž nikdo nic nepředstírá…..

Velkým milovníkem Molly Hatchet je mj. frontman pražské skupiny Žlutý pes – Ondřej Hejma, který mi vlastně kapelu přiblížil, protože Žlutý pes od těchhle Jižanů něco okopíroval a koncertně nabídl, ale už si nepamatuji co. O Hejmovi si můžeme myslet ledacos, ale anglicky zpívat umí, aniž by to byl nějaký mimořádný zpěvák (je to polyglot a navíc expert zejména na americkou angličtinu), ale na to se tady nehraji. Každá zpívá jak to cítí…
Bohužel tato sestava nebyla v dalších letech stejná a v jejich řadách už opustili někteří členové tenhle svět.....
Hejkal je na Progboardu rozeným expertem přes southern rock a tak si asi od něho zasloužím výzku, že jsem byl vůči nim moc přísný... no, cítím to tak.
Čtyři hvězdičky dám, ale kdybych si na Molly Hatchet vrhnul cíleněji a nabídli mi podobný model hudby na další dvou albech, ubral bych….. Koncertně silní, ale v nahrávacím studiu se toho zas tak moc převratného nevymyslelo.



reagovat

dolycentrum @ 14.02.2013 14:21:06
…uz len samotny uvod prispevku zdarne odradza od zaujmu o subor aj ked v silnom slovnom kontraste …zdarne odpichnuty bigbit…ako aj tajomne hladanie tazkoodenych jazdcov dizajnu klamanych sveta…o Molly Hatchet som sa zacal zaujimat na burzach kde su ich albumy v hojnom pocte zastupene…kategorizacia heavy metal v encyklopediach straca svoju podstatu a aj moj zaujem o odpichnuty bigbit…sice jedna nevydarena recenzia snad nedokaze odradit…4 hviezdy snad len ako poza alibistu a zaver to uz len podtrhava

Petr Gratias @ 14.02.2013 20:50:00
Možná by DolyCentrum mohl napsat zdařilejší recenzi než já... Dotkl jsem se zřejmě jeho cítění, když jsem prohlásil Molly Hatchet za "šťavnatý a odpíchnutý bigbít"... na tomhle termínu ryze neencyklopedickém, což bylo zcela záměrné, neshledávám nic špatného nebo dehonestujícího...
A pravda: pokud se Molly Hatchet objevují v encyklopediích ve škatulce heavy metal... pak ten autor musel být kretén, když hledal v téhle hudbě těžkotonážní metalové riffy. Ostatně není to poprvé:
v osmdesátých letech např. JETHRO TUL rovněž spadli do metalové kategorie, ale to už se tady probíralo.
Neshledávám na svých subjektivních pohledech na Molly Hatchet nic, co by mělo někoho odrazovat. Za textem si stojím a proto není omluva namístě....
Zdravím!

dolycentrum @ 14.02.2013 21:13:18
..necakal som ani ospravedlnenie a toboz sa nechystam na recenziu ci uz zdarilu,alebo uplne strohu...akurat moj nazor bol ten,ze je to odradzujuce uz v uvode...encyklopedia udava skatulkovanie sice,ale prevazna cast sa ich zhoduje...cize kreteni su asi vsetci krom autora co ich posunul k stavnatemu bigbitu co je ozaj chaoticky viactvar nevystihujuci nic,akurat zmiesane emotivne netriedenie..tot tolko k prebujnelosti pismen bez obsahu...

Petr Gratias @ 14.02.2013 21:28:01
Myslím si, že jsem Molly Hatchet zařadil do "škatulky" southern rock nebo jižanský rock... je to v textu k dohledání.....
Moje generace říká už desítky let této hudbě normálně "bigbít" a nikdo se nad tím nepozastavuje. Bigbít není nic pejorativního, urážlivého, snižujícího
a tak nevím proč by i "Molly Hatchet nemohli být bígbít"... Baví se tak mezi sebou i profesionální hudebníci, se kterými poměrně často komunikuji...

Cítím podtón k založení nějaké konfrontace ústící do hádky. Dál už v tomhle rozhovoru je zbytečné pokračovat.
Jak stačí málo, aby byl člověk připraven "tasit a rozdávat rány".
Raději toho nechám.

Ohohó.

Skynyrdi spadli z oblakov a dieru v gramopriemysle bolo treba zalátať. A kto by sa na to hodil lepšie než Molly Hatchet? (Blackfoot, Hydra, Point Blank, zoznam je pomerne veľký...)

A tak sa stalo. Skupina po rokoch dostáva šancu.

A chopila sa jej!

Majstrovský debut otvárajú klasické boogie veci, ktoré Molly Hatchet hráva s osobitým rukopisom, ktorý je predsa len iný, než Lynyrdovský.

Fakt pecka je taživá zlovestná blues rocková Creeper, jedna zo zásadných cover verzií je Dreams I'll never see, s originálom má spoločný najmä text, hudba je zaranžovaná hóódne inak. Opäť pecka je Cheatin' woman, ale album v podstate nemá slabé miesto.

Mimo Diablo canyon asi najlepší album od skupiny. Lynyrdi sú mrtvi, nech žijú Hatcheti...

Južania mohli byť na chvíľu spokojnejší.
reagovat