Nugent, Ted - Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes] (1973)

12.09.2024 hejkal | #

Prerod kapely The Amboy Dukes na sólového Teda Nugenta sa v prvej polovici 70. rokov dostal do medzistupňa zvaného Ted Nugent & The Amboy Dukes. Pod týmto názvom vydal tento americký gitarový nespratník jeden koncertný a dva štúdiové albumy. Call Of The WIld (1973) si dnes pripomenieme.

Nugent patrí k tým interpretom, ktorého gitarový hard rock mám veľmi rád, ale kebyže mám hudbu počúvať iba na základe ideovej priazne tých, ktorí ju hrajú, tak by sme sa nikdy nestretli. A bola by to škoda.

Ted melodický, Ted hravý, to je titulný song Call Of The Wild. Je to, ako sa vraví, rokenrol. Klasické rockové trio to perie do poslucháčov bez akejkoľvek snahy o vydýchnutie. Zároveň je veľmi milé, ako pozitívna tá muzika je. Veď taká Sweet Revenge by mohla byť pokojne rádiovým hitom, ak by, pravda, rádiá mali záujem o kvalitnú rockovú muziku. Fascinujúce je, ako sa tu vrstvia viachlasé vokály, to je od Nugenta priam hriech

Vrcholným kúskom albumu je posadená ťažkotonážna facka na líce každému kompromisu, ktorý sa v rockovej hudbe snaží zhubne zapôsobiť. Kdeže! Pony Express si s umravnenou produkciou vytrela tie miesta, ktoré sa v slušnej spoločnosti nemenujú. Na krk jej dýcha svižnejšia Ain’t It The Truth a skoro funkoidná inštrumentálka Renegade. Bluesová meditácia Rot Gut ma baví, ale priznávam, že najviac ma oslovuje skvelá inštrumentálna haluz Below The Belt. Kombinácia flauty a gitary je tu dovedená do dokonalosti. Chvíľkami je to exhibícia, miestami priam balada, ale ako celok je to bomba! Podobne ako čistá heavy smršť Cannon Balls.

Call Of The Wild je bezchybný album hardrockového strihu. Tvrdý, nekompromisný, pritom melodický a pestrý. Až je škoda, že sa Nugent na sólovej dráhe tejto variability vzdal. Nič to! Veď si ho môžem pustiť ešte raz!  

reagovat

Apache @ 13.09.2024 10:21:17
Já beru Call of the Wild v podstatě jako Tedovu první sólovku. Jeho skladatelský i instrumentální vklad je tady přibližně stejný jako na nich, jeho jméno je na obalu, tak co. A druhá deska (Tooth, Fang & Claw) té první nedělá vůbec ostudu.
Jinak myslím, že když srovnám naše recenze, myslím že tady jsme se shodli asi tak na 95 - 100%. :-)

hejkal @ 14.09.2024 00:07:13
To by potom mala byť prvá Survival Of The Fittest. Ja nemám problém s tým, že debut sólového Teda Nugenta je Ted Nugent (1975). Ale je fakt, že už skôr sa jeho dominancia prejavovala. Každopádne som rád, že tu máme zhodu.

Apache @ 14.09.2024 00:41:30
Máš pravdu, na to album jsem zapomněl. Ale bral jsem ho spíš jako takový obskurní živák, který pořádně nikdo nikdy neslyšel. Tak to tedy v případě Call of the Wild opravuju na "první Tedova studiovka". ;-) Každopádně stylově je to imho od původní tvorby Amboy Dukes už dost vzdálené a blíže to má řek bych k Tedově sólové tvorbě. Ať tak či onak, je to skvělé album a v Nugentově diskografii ho řadím k nejlepším a nejvýraznějším.

hejkal @ 14.09.2024 06:09:19
Obskúrne živáky sú moja parketa. A hoci ho nepovažujem za Tedov najlepší počin, je dobrý. Len zohnať ho na CD sa mi zatiaľ nepodarilo.

Apache @ 14.09.2024 10:40:49
Ještě aby to bylo úplně jasné, v posledních dvou větách svého předchozího příspěvku mluvím o Call of the Wild, ne o Survival of the Fittest. Ale snad si rozumíme.
Alba Call of the Wild, Tooth, Fang & Claw a Ted Nugent pokládám za velmi vydařenou trojici po sobě jdoucích desek. A velkou slabost mám pro Scream Dream - to je podle mě poslední Nugentovo opravdu výborné album.
Něco mi říká, že ty budeš mít asi hodně rád Double Live Gonzo.
Jinak já mám od něj (a Amboy Dukes) ve sbírce všechno kromě Journey, Survivalu a alb vydaných po Love Grenade.
Mám dokonce i živák Intensities in 10 Cities (1981), kde každá skladba pochází z koncertu v jednom z deseti amerických měst. A zrovna tenhle živák není vůbec špatný. Jsou tam myslím jen tehdy nové věci, které nikdy později nevyšly studiově (třeba "Jailbait"). Máš ho?

hejkal @ 14.09.2024 14:17:47
Áno, rozumel som posledným vetám. Double Live Gonzo mám veľmi rád. Intensities in 10 cities nemám a ani ho nijako zvlášť necítim potrebu vlastniť. Ale nevylučujem, že sa k nemu niekedy vrátim. Počul som ho už dávno...

24.04.2024 Apache | #

Chytlavé, tvrdé, melodické a výrazné. Takové je Volání divočiny čili "Call of the Wild" - první hit stejnojmenného alba nových Amboy Dukes. Ti tentokrát už nesou jméno svého šéfa, Teda Nugenta, přímo ve svém prodlouženém názvu. Ještě tu a tam sice probleskne psychedelická šedesátková minulost téhle party, ale nutno konstatovat, že hard rock zde ve většině věcí hraje první housle, či (lépe řečeno) první kytaru. Už výše zmíný titulní song obsahuje výbušnou pasáž (začínající ve druhé minutě a sedmnácté sekundě), která zní bez přehánění naprosto čistě heavy metalově. Tak se bude tahle hudba dělat až za nějakých 10 let poté. Půl minuty trvající smršť v podobě těžkého kovového hřmění povyšuje "Call of the Wild" na něco víc, než je pouhá melodická refrénovka. Není pochyb o tom, že Ted Nugent je (společně s několika dalšími klasiky) jedním ze skutečných otců heavy metalu.
To koneckonců dokázal ještě mnohokrát. Na tomto albu třeba fantasticky dunivou "Cannon Balls", v níž prorocky křičí do světa své vize o "nové cestě" a "novém dni", či spanilou hard rockovou jízdou "Pony Express" o časech na Divokém západě, kdy se doručování pošty nemohl rovnat žádný adrenalinový sport.
V podstatě můžeme při poslechu této desky s klidem konstatovat, že Nugentova sólová kariéra nezačala v roce 1975, ale už o dva roky dříve. A to právě zde, na Call Of The Wild.

Album obsahuje spoustu těžkotonážního, výrazně rifující rocku, na jaký jsme u tohoto Šílence z Motor City zvyklí. Přitom to však ještě není všechno jenom o něm.
Kupříkladu taková "Below the Belt", jedna ze tří zdejších instrumentálek (a zároveň nejdelší skladba alba), je ryze avantgardní záležitost, kterou by věci neznalý posluchač zrovna Nugentovi na konto asi jen tak nepřipsal. Přesto je to čistě Tedův výtvor - ostatně jako rovná polovina alba. Zprvu příjemně psychedelicky zadumaná skladba jakoby v sobě skrývala lehounké napětí, jež postupně převládá a graduje až v regulérně strašidelnou kompozici, evokující temně divokou fantasy-horrorovou krajinu z jiného světa i s jeho hrůznými obyvateli - rudookými démony a okřídlenými ghúly, mezi nimiž se pod klenbou staletých stromů prochází majestátný a děsivý Faun se svou flétnou.
Jako protiváhu k tomuto kousku si pak fanoušek divouse Teda může pustit třeba čistě hard rockové instrumentální hrátky v "Renegade", a bude zase doma. Jaký paradox, že zrovna tuhle pecku nemá autorsky na svědomí on, ale jeho dlouholetý (1971 - 1978) basák Rob Grange.

Album má v sobě i přes poměrně jasně daný hlavní směr něco z oné stylové nevyhraněnosti spousty debutů, vlastní i hodně slibným začátečníkům. Takové, jaká ve výsledku nezřídka působí velmi přirozeně a sympaticky. Což je nakonec i případ této desky. Občasná (a vždy zajímavá) vybočení z hlavního směru jsou zde dána jednoznačným dědictvím po šedesátkové psychedelii Amboy Dukes.
Při soustředěném poslechu se tak Call of the Wild ukazuje být o něco pestřejším než většina následujících Nugentových počinů. Různorodost materiálu nemusí být vždy kladem, ale myslím, že v tomto případě je vše naprosto akurátní. A právě díky tomu má album velkou šanci oslovit stejnou měrou drsné rockery jako progrockově či art rockově zaměřené posluchače, kteří by pozdějším Nugentovým počinům pro jejich metalovou obhroublost nemuseli přijít na chuť.
Při této příležitosti stačí zmínit sice tvrdě rockovým rifem uvozenou, jinak ale až šedesátkově hravou a melodickou "Sweet Revenge" či jednu z mála bluesovek v Tedově repertoáru, kratičkou instrumentálku "Rot Gut". Tu svým pianem notně okořenil Gabriel Magno, který měl na starost i flétnu v "Below the Belt". I díky jemu zní Call of the Wild pestřeji než většina Tedových pozdějších alb.

Jak se tak dívám, jediná skladba, kterou jsem v této recenzi ještě nejmenoval, je "Ain't It the Truth". Jaká je? Tvrdá, hravá (možná nejvíce ze všech osmi zdejších skladeb) a hlavně nanejvýš uspokojující. Rify, vyhrávky, gradace, sóla, zpěv, stoptimy, změny tempa z rychlého na ještě rychlejší a další různé fórky - vše je na svém místě.

Tohle album se dá shrnout různými způsoby. Můžeme poznamenat, že ta divočina v jeho názvu trefně reflektuje i jeho obsah. Případně nabídnout doměnku, že jde o jeden ze základních kamenů heavy metalu. Ale asi nejjednodušší a zároveň nejpravdivější bude prohlásit, že je to deska, která nemůže zklamat žádného milovníka raně sedmdesátkového hard rocku. A k tomu si ještě dovolím přihodit tvrzení, že v této hudební kategorii patří Call of the Wild mezi ty vůbec nejlepší exempláře.
Pokud s Tedem Nugentem začínáte, začněte právě zde. A pokračujte směle dalšími jeho počiny, od následující (a minimálně stejně dobré) Tooth, Fang & Claw, přes eponymní sólový debut a slavnou Cat Scratch Fever až po famózní nářezovku Scream Dream. Pokud se vám bude líbit výše recenzované album, myslím, že ani žádný z právě jmenovaných titulů vás nezklame. Spíš přesně naopak. Protože jestli měl americký hard rock 70. let nějaké krále, Ted Nugent (ať už s Amboy Dukes nebo samostatně) byl rozhodně jedním z nich.

(Pozn. autora: Toto je prodloužená verze recenze napsané původně v lednu 2009.)
reagovat

stargazer @ 27.04.2024 09:19:38
Mám přesně ten pocit, jak to píšeš hned v úvodu. Zpívané skladby jsou super, ale mě chytlY ty tři instrumentálky /asi proto, že já převážně poslouchám instrumentální hudbu/. Ve skladbě Pony Expers jsem zaslech hned po úvodu párplovský Highway Star a říkám si, asi nějaká předělávka, ale dřív než jsem si to domyslel, skladba se vydala úplně jiným směrem. Každopádně díky za recenzi a seznámení s Tedem. Poslouchal jsem dvakrát, poprvé přes sluchátka a podruhé přes repro. Přes ty repráky se mi to líbílo mnohem víc.

Apache @ 27.04.2024 09:35:16
Jsem moc rád, že ti Tedova muzika padla do noty. A instrumentálkám se nevyhýbá ani na dalších albech. Všechny čtyři tituly, které jsem zmínil v posledním odstavci, pak mohu vřele doporučit. A asi bych k nim přidal ještě Free-for-All s hostujícím Meat Loafem. Společně s Call of the Wild je to podle mě šest nejlepších Tedových studiovek.

jiří schwarz @ 28.04.2024 00:00:07
Pro mě zajímavé seznámení č. 2 s Tedem Nugentem. To první bylo na jeho koncertě v londýnském Hammersmith Odeon v létě 76. Lákalo mě tam tehdy slyšet hard rock. Ale byl to nejhorší koncert, který jsem zažil. Sebestředný kytarista, nekonečná sóla, příšerně hlasité (odejít byla úleva). Vyčítal jsem si útratu limitovaných deviz, tím víc, že tamtéž vystupovala v tu dobu i Joan Armatrading, kterou jsem neznal, a na reklamních poutačích (i na Trafalgar Sq.) vypadala jako další černá hvězdička mnou tehdy zcela netolerovatelného disca. Po návratu do Prahy, kdy jsem se s ní seznámil, jsem si rval vlasy. Ta dívka mě provází dál celým životem.
Od toho koncertu jsem Nugenta zavrhl, nikdy víc jsem ho neposlouchal. Až díky Apacheově recenzi jsem si poslechl tohle LP. Tahle deska je pro mě mnohem víc poslouchatelná, než ten koncert. Paradoxně nejvíc se mi líbí 2 bluesovky (stopy 6 a 7), než ten dobově průměrný hard rock. Stargezerovo poukázání na Highway Star od Párplů je na místě, a Amboy Dukes vycházejí proti nim přece jenom jako 2. liga. Ale celkově, Nugent u mě dostal po 48 letech milost. Ale na další objevování výdobytků téhle kapely stále nemám.

Apache @ 28.04.2024 00:13:01
Taky jsem se párkrát spálil špatným koncertem dobré kapely. Proto už léta dlouho vážím než na něco zajdu. Častokrát je to sázka do loterie, trefit se do toho, kdy má kapela nebo interpret zrovna dobrý den. Čest výjimkám, které vždy (nebo skoro vždy) odvedou skvělý výkon. Myslím, že jich je dost, ale těch "loterijních" bude asi ještě mnohem víc.
PS: Poznámku o průměrném hard rocku v případě zrovna tohoto alba nechám raději bez komentáře. :-))

jiří schwarz @ 28.04.2024 00:30:19
... že bez komentáře, to cením. Já zas nemusím odpovídat, proč (málo nápadů, nezní basa.... :-)

Apache @ 28.04.2024 02:03:43
Směšné. :-)

25.01.2009 | #

Smazano na prani autora
reagovat

harun @ 17.12.2009 15:46:57
Táto a nasledujúca doska sa mi z Nugentovej tvorby
páčia najviac. Pochádzajú z vrcholnej éry klasického
rocku. Obal je veľmi pekný, muzika je niečo nové -
zaujímavý druh rocku. Inštrumentálne dosť dobré.

Apache @ 17.12.2009 15:53:09
harun: Call Of The Wild i Tooth, Fang & Claw jsou skvělé desky a určitě patří k tomu nejlepšímu, co Ted nahrál. Marně obě ty desky sháním na originálních CD. Pokud bys ty nebo někdo jiný věděl, kde je splašit, napište to sem, prosím. Budu vděčný za každé info.

hejkal @ 17.12.2009 15:55:32
Bez šance, momentálne je potrebné vyčkať na remaster, ktorý má podľa neoverených informácií za nejaký čas predsa len uzrieť svetlo sveta. Ja v to dúfam.

Apache @ 21.12.2009 09:37:14
Nějakých 15 let se obě ta CD válela v ostravském TNT a já na ně vždycky hodil očkem, aniž bych tušil o jakou sběratelskou vzácnost jednou půjde. Pořád jsem oddaloval jejich koupi, až jednoho krásného dne (před necelým rokem) jsem si uvědomil, že má sbírka již déle nemůže bez Call Of The Wild a Tooth, Fang & Claw existovat. Vydal jsem se tedy do Ostravy a požádal o ně prodavače, celý natěšený. Ten jenom suše odvětil: Včera jsme je prodali.
The End.

pito63 @ 22.12.2009 12:58:55
Apache, úplnou náhodou som včera videl film "Beer For My Horses" [2008], kde účinkuje Ted Nugent. Čo je zaujímavé, zastrieľa si tu z luku a na konci povie jedinú vetu za celý film...
Beer For My Horses (Pivo pre môjho koňa) [2008]:
>> odkaz