Gillan, Ian - Mr. Universe [Gillan] (1979)

Už od mých teenagerských let, kdy jsem začal objevovat první rockové klenoty, jsem jako jedny z nejzásadnějších pěveckých osobností žánru vnímal trojici Robert Plant, Freddie Mercury a Ian Gillan. Samozřejmě na tom měl lví podíl fakt, že jsem v těch dobách dosti nekriticky "žral" tvorbu jejich domovských skupin. Když jsem se totiž začal o pár let později rozhlížet i po sólové tvorbě těchto pánů, zažil jsem jedno z mých prvních velkých hudebních zklamání. Mercuryho Mr. Bad Guy mé rockerské srdce dosti vyděsilo (vyhýbám se mu dosud a asi už to tak zůstane napořád), Plantovo Fate Of Nations jsem po pár posleších jako nudné odložil (v posledních letech se ale k post-zeppelinovské tvorbě jejich frontmana zkouším opět prokousat), až Ian Gillan u mě svou sólovou deskou Mr. Universe skóroval hned na první pokus. Impulsem pro prozkoumání právě této Gillanovy desky pro mě bylo setkání s titulní skladbou - cítil jsem z ní obrovskou energii a nasazení, podobně jako z raných desek purplovské Mark II. Nahrávání alba bylo nejspíše hodně ovlivněno nastupující britskou NWOBHM, vždyť kapely jako Samson či Saxon už tehdy měly venku svá debutová LP a na klubové scéně to vřelo tunami a tunami další výborné hudby.

Zneklidňující klavírní tóny jako z dílny Vincenta Cranea, několik akordů barového piána a potom už exoticky znějící klávesový motiv - to je ve zkratce obsahem úvodní skladby Second Sight. Po rozvolněném úvodu ale přichází první z hardrockových pecek Secret Of The Dance. Hutný kytarový podklad a agresivní klávesový sólový vstup tu odkazují přímo na purplovské rockové základy. Výrazný nástup má i třetí skladba v pořadí, She Tears Me Down, po něm se ale přeleje v posmutnělou barovou baladu. Ve slokách výtečně doprovází Colin Towns na klavír, refrény jsou už ale zase plnokrevnou rockovou záležitostí s výraznou basovou linkou Johna McCoye. A jedeme dál - Gillanův mocný hlas ve skladbě Roller by vzbudil i mrtvolu, výborně šlapající rytmika McCoy/Underwood pohání skladbu do metalových obrátek a kytarista Bernie Tormé tu vykoval až metalově ostrý riff. Konec první strany desky patří titulní skladbě Mr. Universe, kterou bych se nebál označit za hardrockový monument. Towns tu vymyslel geniální klávesovou linku, do které Gillan hromovým hlasem pronáší první věty textu, a když se pak rozburácí celá kapela, rockuje to ostošest. Doprostřed skladby vložil Bernie Tormé expresivní kytarové sólo, v němž za podkresu Underwoodových bicích týrá svůj nástroj podobně, jako to dělával jeho vzor Jeff Beck či samotný Ritchie Blackmore.

Dobře šlapající skladba Vengeance má v základu nekonečnou McCoyovu basovou linku a Tormého precizní kytarovou práci. Zklidnění přichází se slide kytarou a foukací harmonikou v jižansky laděném kousku Puget Sound, i když refrén už je zase jako z dílny Deep Purple. Basa hraje první housle i v Dead Of Night, melodické pecce, kterou bych po titulní skladbě viděl jako druhý tip na singl. Towns tu ze svého klapkového arsenálu na sólo opět vytáhl barový klavír - takovéto "emersonovské" choutky jsou mi sympatické. Message In The Bottle je dosti naspeedovaná věc, v níž hrají důležitou roli stop-timy, otevírající prostor pro Gillana, chrlícího text taktéž ve vysokém tempu. Na závěr tu máme další melancholickou baladu Fighting Man, ve které Gillan pěvecky naprosto exceluje. Takto silný a posazený hlas byl v rockové historii devízou pouze několika málo zpěváků. Záznam skladby pochází již z roku 1978, kdy jej pro zpěvákovo eponymní album nahrála mírně odlišná studiová sestava.

S překvapením jsem přijal zjištění, že na zmíněném Gillanově eponymním albu (vydaném tehdy pouze v Japonsku) se již objevila - ač vesměs v jiných verzích - dobrá polovina skladeb, které o rok později kapela využila pro sestavení recenzované desky. Konkrétně jde o skladby Second Sight, Secret Of The Dance, Dead Of Night, Fighting Man a Message In The Bottle.

Desku Mr. Universe bohužel nedokážu zhodnotit v kontextu ostatních Gillanových sólových děl, neb jsem s nimi zatím neměl tu čest. Pokud bych si pomohl srovnáním s albem Long Live Rock'n'roll od Rainbow, vydaným o rok dříve než Mr. Universe, vyšla by z tohoto duelu o něco lépe deska Ritchieho party - Long Live Rock'n'roll se mi zdá instrumentálně propracovanější, i když jí místy zase chybí ta přímočarost a energie, kterou tu nabízí Gillan a spol. Mr. Universe ode mě dostane slabší čtyři hvězdičky - přece jen to vědomí znovu nahraného materiálu také hraje svou roli.
reagovat

Jarda P @ 21.03.2014 11:54:58
Kromě Clear Air Turbulence se mi od sólového Gillana líbí už jen tato deska. I když skladby na druhé straně už nejsou tak vyrovnané, závěr v podobě skvělé Fighting Man stojí za to.