Beck, Jeff - There and Back (1980)

Jeff Beck je pro mě velmi osobitým zjevem na hudební scéně. Na jednu stranu svérázný kytarista, který za více než padesát let v branži nikdy zcela nepodlehl tlakům dobových trendů a tvořil (téměř) vždy osobitě a invenčně. Na stranu druhou šlo o ještě svéráznější osobnost, patrona, se kterým pro jeho kolegy muselo být občas velmi těžké vyjít.

Album There & Back vnímám jako dojezd Beckova jazzrockového období 2. poloviny 70. let. Opět jde o čistě instrumentální nahrávku, přičemž skladby na desce můžeme rozdělit do dvou skupin. První část (skladby 1-3) Beck nahrál ještě s Janem Hammerem, ve zbytku jej doprovází basista Mo Foster a klávesák Tony Hymas. Až na první skladbu s Hammerem za bicími nabubnoval celé album Simon Phillips.

"Hammerovská" část začíná syntetizérovým kouzlením, ze kterého se vyloupne kovově znějící basová linka, základ skladby Star Cycle. Hammer zde kombinuje party na klasické a elektronické bicí a za klávesami se s Beckovou kytarou přetahuje o sólový prostor. Oproti předchozí Beckově tvorbě zde vnímám příklon k větší melodičnosti a čitelnější rytmické struktuře, tento možný handicap ale zase dotahuje Jeffova kytarová dravost. Výraznou melodií se prezentuje i následující Too Much To Lose - zde už je rytmika hodně načichlá disco feelingem a ani povedené sólové variace Hammera s Beckem to nedokážou zachránit. Poslední skladba s Hammerovým přispěvkem You Never Know je ale zase o něco blíže Beckově tvorbě z předchozích let a i když mi tu moc nesedí zvuk Hammerova hudebního nástroje, musím přiznat, že má tato nahrávka v rychlejších pasážích jisté osobité kouzlo.

Pomalý zatěžkaný rytmus, loudavé tóny Beckovy kytary a Hymasovy široké podkladové plochy - to je The Pump, jedna ze skladeb, při jejichž poslechu si vždy představuji, že takhle nějak musí chutnat ta Amerika. Že v sobě Jeff Beck nikdy nezapřel rockera, ukazuje asi nejtvrdší věc na desce, nazvaná El Becko. Klavírní úvod to sice ještě moc nenaznačuje, jakmile se ale Phillips pořádně opře do bicích a Jeff začne sjíždět chytlavé kytarové linky, je vše jasné. Pomalejší (a vypjatější) atmosféra závěru skladby se přeleje do pohodovky The Golden Road. Kytara spokojeně pokvákává či pohoukává, klávesy lehounce mlží a rytmika je také držena zkrátka jak při čaji o páté. Space Boogie je "space" díky nějakým těm klávesovým pazvukům na záčátku skladby, "boogie" zase díky Phillipsovu úžasnému tahu na branku - ten pán je vážně bubenická extratřída. Předvede se i Hymas, jehož jazzové běhy po klapkách ale po chvíli rázně utne Beckovo parádní kytarové běsnění. Závěrečný kousek, pojmenovaný přiléhavě The Final Peace si střihli Beck a Hymas sólo. Klávesové plochy jsou tu plátnem, na které malíř Beck kreslí svou kytarou zasněné výhledy do široširé krajiny a ukazuje, co mohlo být jednou z velkých inspirací kytaristů jako Eric Johnson či Steve Vai.

There & Back je i po letech fungující porcí fusion, přičemž už se ale Beck zlehka otírá i o komerčnější formy hudebního vyjádření. Skladby nahrané bez Hammera tu mám o něco radši než ty s jeho účastí, a i kvůli nim to tentokrát bude jenom za tři - pokud chcete Becka a jazzrock v nejlepší formě, sáhněte raději po Wired či Blow By Blow.
reagovat