Magellan - Hour Of Restoration (1991)

Dne 4. 5. 2020 jsem se v recenzi na Magellan-ovský opus Symphony for a Misanthrope, zmínil o měsíčním skluzu objednaného 2CD této kapely, na něž vydávající společnost Magna Carta umístila v reedici obě dvě jejich první desky. Dlouho předlouho se nic nedělo a na Milánské celnici pomalu zapadával můj balíček, nejspíš společně s tunou dalších, pořádnou vrstvou prachu. Po několika dalších týdnech marného čekání jsem se s majitelem bez problémů dohodl na vrácení peněz, a v periodě několika dnů se vždy zvědavě podíval skrze doručovací aplikaci na stránky České pošty, na kterých viselo album v neměnném stavu od začátku dubna. Pořád jsem pevně věřil, že se vše dostane do starých kolej a že deska doputuje ke svému majiteli. Po třech měsících jsem tento boj s větrnými doručovacími mlýny vzdal, když se najednou vše rázem během pár dnů dokonale změnilo. Stal se zázrak. Myslím si, že jsem ještě nikdy nečekal skoro čtyři měsíce na podobný tovar. Dnes jsem konečně hrdým majitelem dalších Magellan a musím podotknout, že čekání, nečekání, ty alba za to stojí.



Na poměry debutu, jde v případě desky Hour of Restoration o nesmírně ambiciózní projekt, prostý jakýchkoliv chybiček, jež některá první díla svých autorů provázejí. Svéhlavě skladatelsky uchopená, progresivně rocková nahrávka (občas zasahující i do metalových sfér), nepostrádá patřičné charisma své doby, v níž vznikala. Mně osobně její zvuk, charakter a specifické atmosférické fluidum, připomínají stylově i dobově ne úplně nepodobně ukotvené desky jako Wounded Land od Threshold, debut Shadow Gallery, či první práce ostrovanů Landmarq. Ovšem co se týká hudby, s výše jmenovanými soubory jsou Magellan značně v rozporu. Bratři Gardnerovci, jež tomuto spolku kdysi vdechli život, při psaní vlastního materiálu putovali po slohově krkolomnějších cestičkách. Jejich obliba ve fůzích různého druhu je znát už na tomto debutu. Pravda, sice to ještě není ten tolik sugestivní progresivní uragán jako na Test of Wills, nebo deskách pozdějších, to však mě osobně vůbec nevadí. Ucelenost a teatrální melodie patří ke znakům, jež Hour… zdobí nejen na jeho povrchu, ale i uvnitř skladeb samotných. Trentova genialita se z velké části ukazuje už tady. Přítomny jsou jak výborně napsané a zahrané kytarové riffy bratrem Waynem, občasné nakouknutí do fusion, i v budoucnu častěji se otvírající disharmonické dveře, tak mohutné hradby kláves, změny temp a nálad a samozřejmě Trentův nezaměnitelný, v té době ještě mladicky vyhlížející zpěv. To všechno po kupě tvoří vzácný konglomerát jejich hudby. Tolik omamný a návykový.



Debut Magellan mě překvapil, jako v poslední době málo která deska. Možná to bude tím, že jsem čekal rozhodně méně, než jsem v konečném důsledku obdržel, nebo mě jejich pojetí prostě jen natolik oslovilo. Každopádně se už teď těším na poslech disku č. 2, který si schovávám pro speciální příležitost, na kterou musí dozrát ten správný čas.



PS: a jestli jsem se ještě nedávno děsil poslechu automatického bubeníka, dnes musím naznat, že to bylo naprosto zbytečné. Nejen, že posluchač něco takového vůbec nevnímá, ale celá tato anabáze s computerem je udělaná tak „namachrovaně“, že v konečném výsledku zní ony bicí jako kdyby za stoličkou seděl člověk z masa a kostí.



No a nakonec ještě speciální poděkování kolegovi v prog fochu maximálně fundovanému. Braňo, děkuji! Nebýt tvé nedávné podpory Impending Ascension, nejspíš bych o tvorbu Magellan v takovém rozsahu nikdy nezavadil.
reagovat

Brano @ 30.07.2020 20:03:59
horyna,je mi cťou,že som mohol byť užitočný.

gandalf @ 31.07.2020 05:51:52
Znám pár případů, kde výsledek totálně zhatily debilně naprogramovaný bicí. Elektroscéna na čele s Ministry, nebo zblblí Jethro Tull.

EasyRocker @ 31.07.2020 06:09:48
Ta první alba Magellan jsem nedávno prodal - nijak mě to neoslovilo. Komplikovaná, pro mě dost do sebe zahleděná spleť riffů, sto lidí, sto chutí :-) A ty bicí tomu taky nepomáhají. Nechce se věřit, že tohle jsou otcové Leonarda.