Wyatt, Robert - The End of an Ear (1970)

Tahle deska je až uhrančivě krásná, ale trvalo mi chvíli, než jsem ji skousnul. Teď je to jeden z mých nejoblíbenějších kousků ve sbírce. Dost jiná, než ty jeho další, přesto už leccos naznačující. Trochu předzvěst Matching Mole, Wyattovi příští kapely po Soft Machine, a taky jeho další sólové tvorby, která se mi však jeví uhlazenější nebo chcete-li spořádanější. Hypnotické opakování jednoduchých motivů, freejazzové postupy, bezeslovný scatový zpěv hlavního protagonisty, pohrávání si s rytmy a experimentování se zvuky. Prostě nádhernej závěr 60. let, kdy bylo všechno progresívní ještě pořád na počátku a už všechno v hudbě dvoleno. Robert to zde dokázal využít.
reagovat

První sólové album Roberta Wyatta vzniká před jeho odchodem ze Soft Machine, bylo nahráno v pauze mezi vydáním třetího a čtvrtého alba téhle kapely. Na jeho nahrávání se rovněž někteří členové SM podíleli, jedna píseň na TEOAE je přímo věnována trombonistovi Soft Machine Nicku Evansovi.

Zajímavé je, že ač Wyatt odešel ze Soft Machine z důvodu rozdílných názorů na další hudební směřování skupiny, je jeho prvotina ještě avantgardnější a free jazzovější, než jím kritizovaná tvorba SM. Někteří fanoušci dokonce označují The End of an Ear za album žánru RIO.

Musím říct, že se to místy poslouchá dost obtížně, milovníky melodického progresivního rocku by některé kakofonické pasáže mohly od poslechu alba odradit, ale byla by to asi chyba. Jednak tady hrají opravdu vynikající muzikanti, jednak si vás ta hudba ve finále stejně ochočí a přitáhne. Mě osobně nadchly některé až hypnotické pasáže ze stěžejní skladby celého alba, dvoudílného Las Vagas Tanga.

Tímhle albem rozhodně své seznamování se sólovou tvorbou Roberta Wyatta nezačínejte, kdybyste totiž na jeho další alba zanevřeli, byla by to věčná škoda. Už další album Rock Bottom je totiž počítáno za jedno z nejlepších LP z celé canterburské hudební školy.
reagovat

Judith @ 16.06.2024 11:35:07
Robert Wyatt mě baví právě pro svou nemelodickou uvolněnost, v hudbě cítím zaujetí a to mě vtahuje. V rozvíjení motivů (někdy jen ruchů) je až sveřepě vytrvalý, nechybí mu ale velkorysost. U spousty podobně naladěných muzikantů má člověk pocit, že si něco míchají v hrnečku a výsledná směs je stravitelná jen pro ně. Wyatt se na posluchače neohlíží, nesnaží se přizpůsobit, natož zalíbit, ale současně není sebestředný - jde mu o něco většího, co se snaží vyjádřit. Má u toho zběsilou jiskru v oku jako školák, který sjiždí největší kopec v okolí na káře vlastnoručně sbité z prken, drátů a hřebíků, možná i cedník na hlavě (pro mě je stejně švihlý jako takový Steve HIllage, i když jiným směrem)... a já si k němu mileráda sednu.